Ve svém nedávném článku „Proč jsem očkovanec“ jsem vysvětloval svůj postoj k očkování proti COVIDu-19. Můj postoj není založen na ideologii nebo dokonce na teologii, ale na statistice. Jsem přesvědčen, že očkování zachraňuje životy, a že mnozí z oněch více než třiceti tisíc zemřelých by zde mohli žít, kdyby dostali včas vakcínu.
Nezpochybňuji, že někteří lidé zemřeli na následky očkování. Nemyslím si, že cokoli v tomto světě je naprosto stoprocentní. Ano, někteří lidé zemřeli, jiní měli vážné potíže. Některé státy přestaly dočasně či trvale používat určité vakcíny. Pokud se ale na věc podívám čistě statisticky, tak vidím, že očkování má nesrovnatelně více plusů než minusů.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Proč jsem očkovanec
Množina evangelikálních křesťanů, kteří očkování odmítají, je poměrně početná. Tvoří ji různé skupiny lidí – od těch, které považuji za naprosté úleťáky, po lidi, kteří přicházejí s argumenty, s nimiž má smysl polemizovat. Jejich názory sice nesdílím, ale rozhovor s nimi považuji nejen za možný, ale i za žádoucí.
Dnes se ale chci vyrovnat s jednou skupinou lidí, kteří podle všeho uvažují takto: „Buď věříš Bohu, nebo lidským opatřením. A je to buď – anebo. Dáš-li se očkovat, je to dokladem, ne-li důkazem, že se bojíš nemoci více než Boha.“ Jedna diskutující mě a mně podobné dokonce označila za lidi „klekající před koronavirem.“
Tuto alternativu se vší rozhodností odmítám. Mezi obavami z koronaviru a bázní před Hospodinem není žádná přímá korelace, ani pozitivní, ani negativní. Obavy jsou samy o sobě neutrální. Chci tím říci, že mohou být oprávněné či neoprávněné, tj. podložené či nepodložené. A jsou-li podložené, opět mohou být buď přiměřené nebo přehnané. Absence obav nemusí být žádná výhra – podceňování nebezpečí může být projevem ignorance či naivity.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Bydlím v Jeseníku a letošní zimu jsme zakusili v několika vlnách. Po dvou z nich následovala rychlá obleva a některé chodníky byly uzavřené, protože na domech byl nápis „Pozor, padá led ze střechy“. Pokud se takovému místu vyhnu, dokazuji tím, že málo věřím v Hospodina? Pokud přejdu na druhý chodník, popírám tím, že „Hospodin kraluje“?
Četl jsem o jedné americké sektě, jejímž členem se může stát pouze člověk, který vezme do ruky jedovatého hada. Mají to biblicky zdůvodněné: V Markovi 16,18 se přece píše: „…budou brát hady do rukou“. Tato sekta má na svědomí řadu obětí. Jistě, Bůh nás může ochránit i před jedovatými hady. Znám lidi, kteří to zažili. To ale neznamená, že máme Pána Boha pokoušet. Ze zkoušek se máme radovat (Jk 1,2), nicméně také se modlíme „neuveď nás v pokušení“. Pokud zkouška přijde, můžeme se skutečně radovat, ale v žádném případě to neznamená, že máme zkoušky vyhledávat.
V naší zlatohorské skupince nyní probíráme biblickou knihu Nehemjáš. Nehemjáš byl duchovní člověk. Když nastal problém, vždy se nejprve modlil. Nicméně potom udělal dobře mířená a velmi racionální opatření.
Věřím, že taková je cesta pro moudrého křesťana. Člověk, kterému opravdu schází víra, se nemodlí a hned se pustí do řešení problému ve vlastní síle. Protikladem je pseudoduchovní člověk, který se sice modlí, ale není schopen či ochoten udělat potřebná opatření.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Důvěra a soucit
Chtěl bych v této souvislosti upozornit na dvě v Bibli popsané situace. Ve 20. kapitole 2. Paralipomenon hrozí Judsku za vlády krále Jóšiáše útok koalice několika národů. Jinak neznámý prorok Jachazíl vystoupil s proroctvím, že Judejci nebudou muset svést žádnou bitvu, protože sám Hospodin zničí jejich nepřátele. Na Judejcích je pouze, aby chválili Hospodina. A tak se také stalo.
Někteří lidé z toho usoudili, že čelíme-li nepříteli, stačí horlivě chválit Hospodina. Neberou v úvahu, že šlo o mimořádnou situaci. David byl veliký chválič, ale s mnoha nepřáteli musel naprosto reálně bojovat. Ostatně podobně tomu bylo i se samotným obsazováním Země zaslíbené. První město, které padlo Izraelcům do rukou, bylo Jericho. A padlo vlastně bez boje – stačilo, aby Izraeli na Boží pokyn obcházeli město nejprve mlčky, a v závěru s válečným pokřikem. Nicméně zbytek Země zaslíbené museli Izraelci tvrdě vybojovat. Situace, kdy to bylo tak snadné a tak zázračné jako v případě Jericha, se už při obsazování země nikdy neopakovala.
Když to vztáhnu na dnešní dobu, pak tomu rozumím asi takto: Bůh může zázračně vysvobodit, ale nedělá to vždycky. Někdy po nás chce, abychom bojovali a abychom se hodně snažili třeba zachraňovat lidské životy před COVIDem-19.
Věřím tomu, že nezáleží běh na rychlých ani boj na udatných, ale na Hospodinu, který se slitovává. Odeznívání pandemie považuji za Boží milost, nikoli za výhru epidemiologů nebo farmaceutů. Nicméně přesto jsem za ně vděčný a domnívám se, že si jich Bůh použil. Tedy: Modleme se k Bohu, protože na něm vše záleží především! Prosme ho, aby k nám obrátil svou milostivou tvář. A pak poctivě pracujme – každý na tom díle, k němuž nás Bůh povolal. A žehnejme lékařům, sestřičkám, politikům i výzkumníkům!
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 1. června 2021 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační