V 1. Petrově listu čteme: „Stejně muži: žijte se svými ženami podle poznání jako se slabší ženskou nádobou a prokazujte jim úctu jako spoludědičkám milosti života, aby vaše modlitby neměly překážku“ (3,7). Vyložím to hned naostro: Pokud muž neprokazuje ženě úctu, Bůh jeho modlitbám říká „ne“. A to i v případě, že muž v modlitbě prosí za správnou věc.
Toto je jen jeden případ, kdy Bůh k našim modlitbám říká „ne“. Možná ještě důležitější je, abychom vzali vážně Jakubova slova, že jeden a tentýž pramen nemůže dávat vodu jak sladkou, tak hořkou (3,10-11).
Pán Ježíš nabídl Samařance živou vodu a slíbil jí, že kdo by se napil vody, kterou mu on dá, nebude už nikdy žíznit (Jan 4,13-14).
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Ještě k Večeři Páně
Možná ale víme z vlastní zkušenosti, že jsme přijali spásu v Ježíši Kristu, činili jsme pokání… a přece opět žízníme! A pokud to není naše osobní zkušenost (čemu bych se dost divil), vidíme to na lidech, s nimiž se v církvi setkáváme.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Čím to je? Byl to tuším Watchman Nee, kteří říkal, že pokud pijeme střídavě z Krista a z tohoto světa, budeme mít – nevyhnutelně – opět žízeň. Jinými slovy, nemůžeme pít současně vodu hořkou i sladkou. Když vidím zatrpklého křesťana, tuším, že se napil vody tohoto světa.
Atmosféra v naší zemi – a dá se bez nadsázky říci, že na celém světě – houstne. Narůstá napětí v mezilidských vztazích, a toto napětí se v krajních případech projeví otevřenou válkou.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Kdo smí k Večeři Páně
My jsme povoláni, abychom oslavovali Boha. Jistě, není to jediný náš úkol, ale rozhodně je jedním z nejdůležitějších. A snad je možné dokonce říci, že čím je atmosféra napjatější, tím je oslavování Boha důležitější. Vždyť k tomu jsme byli stvořeni. Jednou z forem – jistě ne jedinou – je budování Davidových stánků. Tam, kde se množí reptání a sváry, jsou chvály jedním ze způsobů, jakým sabotujeme vládu knížete tohoto světa.
Leč mějme se na pozoru! Podobně jako Bůh někdy našim modlitbám řekne ne, může odmítnout i naše chvály. Učiní tak tehdy, pokud my své chvály „neutralizujeme“. A jak se to děje? Třeba skrze pomluvy nebo neoprávněnou kritiku. Nebo skrze tvrdou a nelaskavou řeč. Tentýž pramen nemůže současně vydávat vodu hořkou i sladkou. Nemůžeme jedněmi ústy dobrořečit a zlořečit. Chválit Boha a zlořečit člověku (srov. Jk 3,9).
Nechci, aby tato má slova byla špatně pochopena. Někdo by jim mohl rozumět tak, že se stavím proti jakékoliv – a tedy i proti oprávněné – kritice. Nikoli – bez napomínání církev chřadne. Jde ale o to, co máme v srdci, protože „z hojnosti srdce ústa mluví“ (viz Mt 12,34). A Jakub varuje, že pokud máme v srdci hořkou závist a svárlivost, z principu neřekneme nic moudrého (srov. Jk 3,14-17). Bohu záleží především na našem srdci, a chce, abychom dali nejprve do pořádku je. Sem míří i Ježíšovo slovo o třísce a trámu v oku.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Chvála laskavosti
Teď bude následovat „politická odbočka“.
V lidské společnosti existuje něco, čemu se říká slušnost a konvence. Já například začínám dopisy často slovy „vážený pane“ nebo „milý pane“. Není to pokrytecké? Někdo se dopouští nějaké nízkosti, a já ho oslovím Vážený pane? Jistě, je to slušné a je to konvenční. Ale myslím to vážně?
Přemýšlím o tom. Nechci to psát mechanicky. Nicméně v posledu mám dobrý důvod si každého vážit – i toho, kdo mě znevažuje. Protože každý člověk má hodnotu Božího Syna, který zemřel za jeho i za mé hříchy. Napíšu-li slova „vážený pane“, uvědomím si, co dělám, a to mi pak brání psát ošklivě. Podobně je to se slovy „milý“ nebo „milá“. Ano, ta sestra možná není milá, ale Bůh ji má stejně rád. Ke mně se možná mile nechová, ale Bůh má pro ni dobrý plán, a v tom je, aby se milou stala.
Vzpomínám si, že když se Petr Pithart kdysi dávno stal předsedou české vlády, ve svém prvním projevu poděkoval vládě předchozí. Vzpomínám si na jeho slova, že jeho vláda se „snažila“. (Řekl i jiné a lepší věci, ale toto slovo mi utkvělo v paměti.) V Americe bývalo dobrým zvykem, že stávající prezident nově zvolenému prezidentovi pogratuloval a nově zvolený svému předchůdci poděkoval a vyzdvihl ty věci, které se mu povedly. Říká se tomu politická kultura, ale můžeme to nazvat i obyčejnou slušností.
Někdo by mohl namítat, že v oněch „rituálech slušnosti“ může být notná dávka pokrytectví. (Údajným pokrytectvím se dá znevážit leccos, dokonce i manželská věrnost.) Ve skutečnosti tato lidská slušnost umožňuje, aby mohl být navázán rozhovor – nebo aby rozhovor již navázaný mohl pokračovat. To, jestli je člověk sprostý nebo vstřícný, pochopitelně nic nevypovídá o jeho odborné způsobilosti. Pokud je sprostý a k tomu neschopný, nedá se nic dělat. Pokud je vstřícný a neschopný, možná v odborné debatě ztratíme nějaký čas, ale alespoň jsme poznali, že je neschopný a můžeme se lidsky a slušně rozejít. Pokud je vstřícný a schopný, bude náš rozhovor s ním užitečný a obohacující, a to i tehdy, když zjistíme, že se odborně neshodneme (Angličané někdy končí rozhovor slovy „we agree to differ“ („shodli jsme se, že se neshodneme“). Je ale smutné, když je někdo schopný a přitom sprostý – vzhledem k tomu, že řadu lidí pozuráží, znemožní spolupráci; někdy na problémech, které vyžadují rychlé řešení.
Chceme-li být požehnáním pro druhé, buďme slušní. Všechny problémy světa tím samozřejmě nevyřešíme, některé ale možná ano.
Nehledě na to, že Pánu Bohu se vůbec nelíbí, když jednáme arogantně a tváříme se, jako že jsme spolkli všechnu moudrost. Bůh vyslýchá modlitby pokorných.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 18. ledna 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
