Nikola Schmidt kritizoval v článku „Humanismus či vlastenectví?“ (Lidové noviny 29. března 2018) předsedu TOP 09 Jiřího Pospíšila za to, že o francouzském policistovi Arnaudu Beltramovi napsal, že jeho oběť (nechal se vyměnit za jedno rukojmí islámského teroristy a následně byl tímto teroristou zabit) byla aktem „služby své zemi a jejím občanům“. Nikola Schmidt kvitoval, že Pospíšil označil Arnauda za „příkladného člověka“, vadí mu ale tvrzení, že jednal jako vlastenec.
Četl jsem, že tento policista byl praktikující křesťan. Jak by sám promluvil o své motivaci, už bohužel nezjistíme. Jeho čin se ale podobá činu polského kněze Maxmiliána Kolbeho, který volil smrt v plynové komoře namísto jednoho Žida, otce rodiny.
Vyjádření Jiřího Pospíšila posloužilo Nikolovi Schmidtovi k útoku na vlastenectví. Vlastenectví – v odvolávce na německého sociologa Ulricha Becka – označuje za „uvězněnou poruchu identity“. Vlastenectví je podle Schmidta nebezpečné: „Lidstvo rozparcelované na dvě stě vzájemně se poměřujících vlastí nemá šanci na přežití… jsme především lidstvo s univerzálními hodnotami, a ne vlasti s právy a zájmy vymezenými vůči jiným vlastem a národům.“
Striktně odmítám tuto tezi. Skutečné vlastenectví není namířeno proti jiným národům. Zdá se mi, že když někdo miluje „celé lidstvo“, má problémy milovat konkrétního člověka. Schmidtův článek představuje jeden z mnoha útoků současné levicově liberální ideologie vůči rodině a národu. Ve skutečnosti trpí „poruchou identity“ Nikola Schmidt, nikoli skuteční vlastenci.
Každý člověk se rodí do určitého společenství. Když je mu dopřán zdravý vývoj, poznává stále širší svět v jakýchsi soustředných kruzích. Nejprve poznává matku, otce a sourozence, pak širší svět bratranců a sestřenic, strýců a tet, pak sousedy z obce, a jak roste, začíná chápat i to, že patří k určitému národu, k širšímu společenství. A pokud se vyvíjí zdravě – a pokud je správně vychováván – uvědomuje si, že jeho povinností je jednak pracovat na sobě, jednak být požehnáním pro svou nejužší i širší rodinu a být přínosem pro svou vlast. A pokud je dobrým člověkem a správným vlastencem, prospívá rovněž „celému lidstvu“.
Každý z nás má určitou emocionální kapacitu i určité praktické možnosti, jak pracovat na tom, abychom ten kousek světa, který obýváme, zanechali příštím generacím v lepším stavu, než jsme ho našli. Proto je zcela přirozené, že ztráta vlastního dítěte rodiče zasáhne hlouběji než ztráta dítěte sousedů z ulice. Nemusí v tom být ani špetka necitelnosti – naopak, pokud jsou to dobří lidé, budou mít spoustu empatie vůči těm, které postihla podobná katastrofa. Když Bible říká, že kdo se nestará o svou rodinu, je horší než nevěřící, pak to rozhodně neznamená, že bychom jinými lidmi pohrdali. Pokud neplníme své povinnosti vůči svým nejbližším, těžko je budeme plnit vůči „celému lidstvu“.
Za „celé lidstvo“ nemohu nést odpovědnost. Na podzim budou komunální volby – v nich se mohu odpovědně rozhodovat, co prospěje mé obci, stejně jako ve volbách parlamentních mohu dostát jedné (zdaleka ne jediné) formě zodpovědnosti za svou vlast. A člověk, který miluje svou vlast, má hluboké sympatie k jiným národům. Vůči Slovákům pociťuji silné – a velmi pozitivní – emoce, které nepociťuji vůči „celému lidstvu“. Vůči Polákům nebo Maďarům pociťuji tyto emoce rovněž, byť ne tak silně jako vůči Slovákům. O dění v jejich zemích se zajímám a přeji jim jen dobré.
Levicově-liberální ideologie by nejraději odstranila jak klasickou rodinu, tak národy. Lidstvo by se pak skládalo ze snadno manipulovatelných atomizovaných jedinců. Sňatky homosexuálů a podobné věci mají „naředit“ rodiny, zrelativizovat klasickou rodinu, o níž už dnes mnozí ideologové tvrdí, že „vlastně neexistuje“. Útoky na rodinu jsou vedeny již několik dekád; zvážíme-li rostoucí výskyt duševních nemocí, různých neuróz a poruch chování, musíme konstatovat, že dosavadní výsledky jsou … přinejmenším pozoruhodné.
Nevím, v jaké rodině vyrůstal Nikola Schmidt; nevím, co ho formovalo. Skutečně se ale obávám, že „poruchou identity“ trpí on, nikoli já.
Jsem rád, že mě rodiče vedli k vlastenectví – i k tomu, abych si vážil i příslušníků jiných národů. A jsem rád, že se mohu přihlásit k Masarykově heslu „Ježíš – ne César“, a že se mohu snažit vysvětlovat svým spoluobčanům, co toto heslo znamená. A věřím, že Češi mohou a mají být požehnáním pro jiné národy – bez jakéhokoli velikášství a prosazování se nějak na úkor druhých.
Autor: Dan Drápal, Foto: youtube.com