Tento článek nebude o posledním islamistickém útoku ve Štrasburku. Podnětem k jeho napsání byly několikatýdenní protesty „Žlutých vest“.
Francie je stále krásná země. Mnoho věcí v ní skvěle funguje a životní úroveň je ve Francii stále podstatně vyšší než v České republice, pokud máte na mysli materiální blaho. A když má člověk štěstí a bydlí někde na venkově, třeba v Bretani, bezpečnostní problémy se mu obloukem vyhýbají.
Kladu si otázku, jak dlouho ještě. Někdy před pěti lety jsem psal, že za pět let na Francii dolehne těžká hospodářská krize. Jak je vidět, zmýlil jsem se a uznávám to. Nicméně… Nepřeji Francii nic zlého, ale obávám se, že jsem se spletl pouze v načasování, nikoli ve věci samé.
Není to tak dávno, jen nějakých dvacet let, kdy Francie mohla soutěžit s Německem. A ještě o nějakých třicet let zpět na tom byla podstatně lépe.
Důvody francouzského zaostávání jsou nasnadě. Nepružný trh práce, neufinancovatelný sociální stát, vysoká zadluženost, rostoucí výdaje na bezpečnost…
Jenže za tím vším je ještě něco jiného. Něco, co netrápí zdaleka jen Francii. Jsou to rozevírající se nůžky v příjmech nejbohatších a v příjmech střední třídy. Lidově řečeno, pokud se ekonomice nějak zadaří, slíznou smetanu dvě nebo tři procenta nejbohatších. Zvláště nižší střední třída z onoho „zadaření“ nic nemá.
Toto se ovšem netýká zdaleka jen Francie. Týká se to většiny vyspělých západních ekonomik. Životní úroveň zřejmě celosvětově narazila na jakýsi strop a zvyšuje se jen někde, zejména v Asii. Až dožene Ameriku a Evropu, zřejmě se zastaví i tam. Nebyla by to žádná tragédie, daří se nám vlastně skvěle. O tom, jak si žijeme, by si v první polovině minulého století mohla nechat zdát i vyšší střední třída. Jenže jsme psychologicky nastavení na růst, růst, růst, a když nám potom statistici řeknou, že ekonomika roste, ale my to nijak nepociťujeme, je zle. (Ano, vím, Česká republika je v této době výjimkou. Bylo by pěkné, kdyby to tak zůstalo, ale moc bych na to nesázel.)
Že země (vracím se k Francii) potřebuje nějaké zásadní reformy, je obecně známo. Všichni kandidáti na post francouzského prezidenta to vědí a reformy slibují. Výjimkou byl Macronův předchůdce socialisti Hollande, který naopak slíbil, že žádné reformy nebudou (ano, vím, maličko zjednodušuji, ale opravdu jen maličko). Všichni doufali, že svůj slib nedodrží, protože žádný z posledních francouzských prezidentů své sliby nedodržel. Jenže Hollande držel slovo – a Francii ujíždí vlak stále rychleji.
Macrona provázelo na počátku jeho vlády podobné nadšení, které ve Spojených státech provázelo Barracka Obamu. Marcon sliboval, nebo to tak alespoň vypadalo, že má dostatek energie na to, aby přerušil kapitulantskou tradici francouzských prezidentů.
Jenže pak přišly „Žluté vesty“ a prezident zařadil zpátečku.
Jsou věci, kterým nerozumím. Chápu naštvanost těch, kdo vidí, že bohatí stále bohatnou, ale oni jsou na tom pořád stejně nebo hůře, ať se snaží, jak se snaží. Nechápu ale, že oni nechápou, že rozbíjení výloh a zapalování aut fakt nic nevyřeší. Francie je, nemýlím-li se, nejvyhledávanější turistickou destinací – pro své dějiny, pro svou kuchyni, pro svá skvělá vína, pro svá úžasná muzea, pro „ajfelovku“… Nepokoje posledních dnů budou znamenat zcela zbytečný ekonomický pokles. Kde se bere ta „nekonstruktivní zloba“?
Omlouvám se nevěrcům, ale teď si trochu přihřeji svou křesťanskou polívčičku. Věřím totiž nejen v Boha, ale i v to, čemu se říká požehnání.
Francie mohla být mocnější než Anglie. Jenže… Ve Francii se odehrála roku 1572 obrovská tragédie, známá jako Bartolomějská noc. V podstatě byli vyhubeni francouzští protestanté, a s nimi osláblo i to, čemu Max Weber říkal protestantská etika. V osmnáctém století začala průmyslová revoluce a urbanizace. Ta znamenala obrovské vykořenění mas, pauperizaci, rostoucí alkoholismus apod. Jenže v osmnáctém století nastalo v Británii metodistické probuzení. Metodistické „třídy“ (my jim dnes v církvi říkáme „domácí skupinky“) zachránily bezpočet lidí před alkoholismem, vedly k růstu vzdělanosti a do jisté míry zmírňovaly vykořenění spjaté s urbanizací. Ne že by ve Francii nebyly úctyhodné křesťanské osobnosti (jmenujme např. Blaise Pascala), ale o náboženském probuzení se mluvit nedá. A zatímco církev v Británii nabývala na významu, ve Francii končí osmnácté století nesmyslným vražděním během Velké francouzské revoluce, spjaté s „kultem rozumu“, doprovázeným naprosto iracionálními šílenostmi.
Byla to Británie, kde se prosadilo zrušení otroctví a kde se během devatenáctého století prosadily legislativní změny, alespoň trochu ulehčující život nejchudším (zákaz nebo omezení dětské práce, zkracování pracovní doby apod.). Náboženské probuzení, doprovázené morálním povznesením obyvatel, mělo i v devatenáctém století několik významných vln. Zasáhlo i jiné evropské země (Skandinávii, Německo, Nizozemí). Francie zůstala netknuta.
I Británii se podařilo prohospodařit to, čemu říkám „duchovní kapitál“. Francie však, zdá se, žádný nemá. Obávám se, že bez duchovního probuzení zůstane jen to, co jsem nazval „nekonstruktivní zlobou“. Země směřuje ke katastrofě, přestože jsem se o pár let spletl.
Během katastrofy se mohou lidé probudit. Co nastane? Opět nesmyslné ničení a vraždění, jako za Velké francouzské revoluce? Nebo si národ přizná, že se skutečně vydal špatnou cestou, a že je třeba pokání a návratu k Bohu? Najde se silná osobnost, které se podaří získat lidi pro rozumný program, společenský i ekonomický? Jistě to nepůjde bez obětí. Naší nadějí je, že dějiny jsou otevřené. Není třeba kapitulovat. Snad se najde prezident, který ustojí onu „nekonstruktivní zlobu“ a nabídne realistický program obnovy. Moc bych to té krásné zemi přál.
Autor je teolog a publicista. Foto: YouTube