Bude jako strom zasazený u vody, zapustí své kořeny u potoka; nebojí se, když přijde žár, jeho listí bude zelené; neobává se ani v roce velkého sucha, nepřestává nést ovoce. Jeremjáš 17:8
Tak mluví Písmo o člověku, který doufá v Hospodina. V Čechách a na Moravě jsme několik let zakoušeli „reálné“ sucho, kdy byl často smutný pohled na vyschlou zemi a usychající vegetaci. Někdy se mi zdá, že toto „pozemské“ sucho je ilustrací duchovní vyprahlosti. Ne o každém křesťanovi platí, že nepřestává nést ovoce v čase sucha. Mnozí se obávají žáru, kterému jsou vystaveni, nebo dokonce s velkým neklidem pozorují, jak jejich listí vadne.
Modlili jsme se za déšť, ale modlili jsme se i za duchovní rozvlažení, tedy za probuzení národa. Letos je fyzické vláhy dostatek. Jak jsme ale na tom, co se týče duchovní vláhy? Jak společnost vnímá křesťanství?
Australský teolog Greg Sheridan v úvodu své knihy „Bůh je pro tebe dobrý“ dokládá, jak se v posledních desetiletích poznenáhlu, ale nepřetržitě měnil postoj společnosti ke křesťanství. Když psal G. K. Chesterton své Povídky otce Browna, mohl být hlavní postavou katolický kněz. To by dnes už těžko bylo možné. Sheridan si všímá, že v oblíbeném televizním seriálu Inspektor Morse, který se vysílal od osmdesátých let do počátku milénia, hlavní postava postupně měnila svůj postoj ke křesťanství od přejného po odmítavý. A v mezinárodně oblíbeném americkém seriálu Donovan už byli všichni členové hlavní rodiny seriálu v dětství či mládí zneužíváni katolickými kněžími.
Problémy s kněžími, kteří zneužívali mladistvé, se objevují snad ve všech zemích západního civilizačního okruhu. Ač nepochybuji o tom, že určité procento obvinění je nepravdivých, problém jako takový je vážný a reálný. Nelze ho ani bagatelizovat, ani zametat pod koberec. Pro takové kněží platí stejná otázka, jako pro všechny, kdo se hlásí ke Kristu: Máš ve svém životě člověka/lidi, jimž jsi dokonale vykazatelný? Dobře vím z evangelikálního prostředí, že mnozí pastoři jsou bez pastora. Všichni potřebujeme být vykazatelní. Ano, vím i o určité komplikaci: Upřímnost, pravdivost a poctivost nelze vynutit či institučně zajistit. Měli bychom se o vykazatelnost alespoň snažit.
Problém sexuálního zneužívání církev těžce poškodil. V českém prostředí církvi ublížila ještě jedna záležitost, a sice nešťastné církevní restituce. Máloco poškodilo církev tolik jako snaha církve získat zpět alespoň část majetku zabaveného komunisty. Ne že by církev nebyla v právu. Boží nepřítel ale využil do posledního ždibce představu, že církev se v této věci zpronevěřuje svému zakladateli, který, podle nepříliš poučeného, a tudíž velmi zjednodušeného mínění mnohých nevěřících, „hlásal chudobu“. Byl jsem od počátku, kdy byla otázka restitucí v první polovině devadesátých let nastolena, přesvědčen, že by bylo lepší se onoho majetku vzdát, jakkoli na něj církev měla právo. Dnešní duchovní scéna by vypadala úplně jinak.
Nicméně nemá smysl hořekovat nad rozlitým mlékem. Skutečností zůstává, že církev je ve společnosti značně nepopulární a tato averze zřejmě ještě zdaleka nevyvrcholila. Obávám se, že je jen otázkou času, kdy bude proveden masivní útok na Bibli jako takovou. Přepisování určitých základních literárních děl, případně jejich editace, je jen dělostřeleckou přípravou tohoto útoku.
Přes hlubokou krizi křesťanství ale nepostrádáme argumenty pro aktivity církve. V roce 2017 byla publikována studie Amerického ústavu pro ekonomická studia (US National Bureau of Economic Research), nazvaná „Prospívá vám náboženství?“ Podle této studie je rozdíl mezi vírou a praktikovanou vírou – tj. mezi lidmi, kteří říkají, že jsou věřící, a lidmi, kteří se aktivně účastní života církve. Uvádím zajímavá data: Když lidé začnou chodit do sboru dvakrát častěji než dříve, jejich příjem stoupne o 9,1 procenta, jejich závislost na sociálních dávkách klesne o 16 procent, riziko rozvodu klesne o 4 procenta a pravděpodobnost, že člověk vstoupí do manželství, stoupne o 4,4 procenta.
Tato data vůbec nejsou špatná. Pochopitelně nenaznačují, že křesťané se nerozvádějí nebo že žádné křesťany nepostihla exekuce. Nicméně naznačují, že označování církví za nejméně důvěryhodné instituce nemá oporu v empirických datech a je spíše záležitostí předsudků.
Co si máme počít?
Hovořil jsem s jedním nevěřícím, který se pohoršoval nad tím, kolik kněží zneužívalo mladistvé. Jeho představa byla, že by v církvi neměl být žádný takový kněz. Řekl jsem mu, že bych si to sice přál, ale že takové přání považuji za nerealistické. Snažil jsem se mu vysvětlit, že pokud se obrátí hněvivý člověk, máte pak hněvivého křesťana. Pokud se obrátí líný člověk, máte líného křesťana. A tak podobně. A pokud se obrátí člověk se sexuální úchylkou, jednoduše neplatí, že v okamžiku obrácení tato úchylka rázem zmizí. Nemá tím být řečeno, že křesťané jsou na tom po všech stránkách stejně, jako nevěřící. Obrácení bývá jednorázové, ale pak nastává proces proměny. Ten vyžaduje čas. Kdyby na tom nově obrácený člověk byl po dvou letech stejně jako v den své konverze, bylo by to zlé, velmi zlé.
Nevěřící někdy po křesťanech chtějí, aby byli dokonalí. A usvědčují je, že nedosahují norem, které hlásají, respektive které hlásal Ježíš Kristus. Sami ovšem mnohdy neprozradí, jaké normy dodržují oni sami. Křesťan jde s kůží na trh, a proto lze snadno poukázat na to, kde normu, k níž se hlásí, porušil. Někteří nevěřící žádné normy nehlásají ani neuznávají. Pak je ovšem nelze usvědčit z pokrytectví, z nějž oni často usvědčují křesťany (nebo si to alespoň myslí).
Proto radím: Žijme svatě, jak nás k tomu vyzývá Bůh: „Svatí buďte, jako já jsem svatý.“ Tato výzva je v Písmu mnohokrát opakována. Usilujte o svatost – při plném vědomí, že mnohokrát selžete. Usilujte o svatost, ne proto, abyste ji použili jako argument proti nevěřícím – tudy cesta opravdu nevede – ale z lásky k Bohu.
Není mi jedno, co si lidé myslí o církvi, ale více mi záleží na tom, co si o nás myslí Bůh. Usilujme o krásnou církev, jak o ni usilovala Jednota bratrská nebo reformovaný teolog Jan Karafiát. Nesnažme se ale dokázat, že jsme lepší. Vždyť křesťany jsme se stali, protože jsme poznali, že jsme špatní a potřebujeme odpuštění. Nevěřícím se pokusme vysvětlit, že církev je jediné společenství, kdo podmínkou členství je nehodnost kandidátů. Dokud si oni sami nezačnou zoufat nad vlastní hříšností, nebudou nám rozumět. Nenechme se tím znejistět a následujme svého Pána.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista. Článek původně vyšel v Živoě víry Datum: 21. října 2020 Foto: Pixabay – ilustrační