Pokud dojde v západní Evropě k nějakému dalšímu teroristickému útoku (a pomalu si na ně začínáme zvykat), začnou se někteří politici dušovat, že si nedáme vzít svůj způsob života a své hodnoty. Jsou to, bohužel, často prázdné řeči, protože způsob života se pod vlivem terorismu výrazně mění, byť pomalu, takže změny příliš neregistrujeme.
O evropských hodnotách se ovšem mluví poměrně abstraktně. Pokusil jsem se ve více článcích popsat, co považuji za hodnoty, za které bychom měli jít na barikády a které bychom si neměli nechat vzít. Je to právní stát, tj. rovnost občanů před zákonem a praktická vymahatelnost práva, a dále svoboda slova.
Co považuje za základní hodnoty současný akademický, žurnalistický a politický mainstream? Douglas Murray uvádí ve své pozoruhodné knize Podivná smrt Evropy (The Strange Death of Europe), že je to především trojice respekt, tolerance a diversita.
Pod respektem se míní především úcta ke každému člověku, ať má jakoukoli „orientaci“ a ať se hlásí k jakékoli „identitě“.
Problémem těchto hodnot je, že jsou velmi neurčité a svým způsobem prázdné. Ne že by neměly svůj význam – v jistém smyslu jsou to hodnoty nezbytné (mám na mysli především respekt a toleranci, u „diverzity“ si nejsem zcela jist). Bez respektu (např. k lidem jiného názoru) není svobody slova. Rovněž tolerance je nezbytná, máme-li vstoupit do plodného rozhovoru s jinak smýšlejícími.
Pokud ale ponecháváme stranou otázku, co má být respektováno, případně co má být tolerováno, stanou se tyto „hodnoty“ jen prázdnou skořápkou. V jakém smyslu mám mít respekt k člověku, který chce v mé zemi zavést islámské právo? Mohu s ním jistě diskutovat a srovnávat současné evropské právo s právem šaría, ale nemohu přistoupit na to, že bych se měl vzdát svého domácího mazlíčka, protože v mé ulici žijí převážně Pákistánci, kteří nemají pejsky rádi.
Mohu být tolerantní k těm, kdo nejedí vepřové, nepijí alkohol nebo se nechtějí koupat v bikinách, ale nemyslím si, že bychom měli být tolerantní k praktikování ženské obřízky.
Prázdnota, chybějící obsah, je ale nejpatrnější u pojmu „diverzita“, který se do češtiny nejčastěji překládá jako „pestrost“ a „různost“. Různé může být ledacos. Ve středověku se používala velmi pestrá řada mučicích nástrojů. Po sametové revoluci byla v Praze stále pestřejší nabídka různých exotických restaurací. Vzhled měst ve východoevropských zemích byl za komunistů mnohem pestřejší, než je dnes, kdy ve všech těchto městech narážíme na tytéž řetězce obchodů, restaurací nebo kaváren. Málokdo ale touží po návratu této pestrosti.
Pak je zde otázka míry. Jak píše Murray, přistěhuje-li se do města jeden Somálec, je to město nepochybně pestřejší. Pokud se ale do něj nastěhuje deset tisíc Somálců, je město deset tisíckrát pestřejší? Když se ukázalo, že podíl původního britského obyvatelstva v Londýně klesl pod padesát procent, někteří politici tvrdili, že je to „důvod k oslavám“. Jak to ale půjde dál? Bude „důvod k oslavám“, až podíl „bílých“ Britů klesne na dvacet pět procent? Zastavíme se třeba na deseti procentech? A co se to vlastně slaví?
S tou pestrostí Londýna je ale ještě další problém. V Londýně jsou lokality, kde žijí výhradně Pákistánci. Jinde jsou lokality, kde velmi výrazně převažují přistěhovalci z Karibiku. Celkově je Londýn velice pestrý; jsou však ulice, kde „bílí“ už prostě bydlet nemohou. Stejně jako nemohou bydlet Jamajčané v ulici, která je stoprocentně pákistánská.
Murray uvádí ještě jeden velmi kuriózní problém s londýnskou „pestrostí“. Jde o vztah k homosexuálům. Na onom po Brexitu hojně odsuzovaném, zpátečnickém a nevzdělaném anglickém severu považovalo homosexualitu za „morálně nepřijatelnou“ 16 procent obyvatel. V „pestrém“ Londýně to bylo 29 procent. V první generaci přistěhovalců byla tolerance vůči homosexualitě nulová. Mainstreamoví politici a akademici tvrdili, že je to věc vzdělání a že se to poddá. Jenže v druhé generaci imigrantů z islámských zemí je tato tolerance také nulová.
Tento článek nepíšu, protože bych měl jakýsi vrozený odpor vůči pestrosti či toleranci. Píšu ho proto, aby bylo jasné, že migrace přináší určité problémy, o nichž se mainstream nerad baví. A především protestuji proti tomu, že když člověk na tyto problémy poukáže, je ihned označen za rasistu, alarmistu nebo zpátečníka. Naštěstí mu v České republice zpravidla nehrozí rovnou vyhazov z práce, který ho čeká v Británii nebo Německu. Nebo v Silicon Valley.
Zdroj: Blog Dana Drápala
Ilustrační foto: Wikipedia
1 Komentář
Karel Krejčí
Vždy po přečtení takovýchto úvah, mám pocit, jako bych byl polit „živou vodou“. Jsem povzbuzen v tom, že i můj pohled a názory se ztotožňují s více lidmi, že jsou ještě takoví, kteří mají odvahu a schopnosti sdělit a rozlišit to, co má skutečné hodnoty a co je naopak skrytá lež. Ano, všechno je relativní, například když shlédnu video s valícím se proudem migrantů nebo jiné podobné, rozhodně z toho nemám dobrý pocit, ale chápu, že jsou i tací, kteří jsou naopak nadšeni, že „nezbytná“ záchrana Evropy přichází v pravou chvíli a tím nejlepším možným způsobem. Je to opravdu relativní. Mám z toho všeho smíšené pocity. Bohu se však rozhodně nic nevymyká z pod kontroly, právě naopak, kniha Zjevení hodně napovídá a potvrzuje a Kristus své nejvěrnější ovečky zcela nepochybně zachrání. Ale stejně tak je jisté, že nastávající časy rozhodně jednoduché nebudou …