Tento článek si rozhodně nečiní nárok na vyjmenování všech důvodů, proč lidé odmítají církev obecně nebo místní sbor zvlášť. Berte ho, prosím, jaké úvod do velmi široké, byť převážně neveselé problematiky.
Nevědí, ale jsou proti
Na úvod zmíním lidi, kteří nevědí, co odmítají. Dokud jsem žil v Praze, po léta jsem podporoval jednoho bezdomovce, který pilně prodával časopis „Nový prostor“. Znali jsme se poměrně dlouho a dověděl jsem se i docela zajímavé podrobnosti z jeho života – i proč se stal bezdomovcem. Jen jednou jsem s ním zabředl do hovoru o Bohu a o církvi, ale tento docela inteligentní muž už měl hotový názor, a to názor velmi negativní. Několikrát opakoval „já to znám“, ačkoli bylo evidentní, že nezná nic. Nemělo smysl ho přesvědčovat. Možná mu někdy – třeba až na posledním soudu – dojde, že kdybych já nevěřil v Boha a nebyl v církvi, téměř jistě bych ho nepodporoval.
Být proti církvi je stále „in“, a nejvíce proti bývají ti, kteří toho o církvi vědí nejméně.
Hřích je milejší
Další velkou skupinou, kterou zmíním, jsou lidé, kteří církev zčásti poznali, někdy se jim tam dokonce líbilo a nějakou dobu tam chodili, ale po čase zjistili, že by se museli s něčím rozejít. Někdy to byl hřích, ale někdy to bylo i něco, co samo o sobě hříchem nebylo, nicméně pro daného člověka to bylo důležitější než Bůh. Vzpomínám, jak na podzim roku 1981 začal do sboru chodit hoch jménem Martin, který byl vášnivý fotograf. Probíral jsem s ním základy víry. Jednou se z nich omluvil: Jede do východního Německa, do Drážďan, protože si tam chce koupit nový objektiv k foťáku. Ptal se mě, zda mi to nevadí. Říkal jsem, že vůbec, ale pak jsem dodal, že si myslím, že jednou možná to fotografování pro něj nebude tak důležité, jako je nyní. Nic víc. Neříkal jsem, že fotografování je hřích. Neříkal jsem, že je pro něj modlou – a ani jsem si to v tu chvíli nemyslel. Ale ta moje poznámka, pronesená tak nějak mezi řečí, ho nějak negativně zasáhla. A brzy bylo zřejmé, že fotografování pro něj je modlou. Do sboru chodil asi tři měsíce.
Jiný člověk – v době pozdější, porevoluční – do sboru přestal chodit, když slyšel, že by křesťané neměli podvádět při podávání daňového přiznání. To už jsme u „čistokrevných“ hříšníků, kteří se nechtějí svého hříchu vzdát.
Zmíním ještě jeden důležitý důvod, proč lidé přestávají chodit do společenství. Je přitom ze zcela jiného soudku.
Najít svou parketu
Jsou lidé, kteří nadšeně přijmou evangelium, dají se pokřtít, vstoupí do sboru, účastní se různých sborových akcí, hlásí se jako dobrovolníci… A přece po dvou letech najednou zvlažní, chodí do sboru méně, a nakonec přestanou chodit úplně. Někdy pastor, někdy starší, někdy jiní členové sboru utrousí poznámku, že tento bratr či sestra nemá správný vztah ke společenství…
Aniž bych chtěl jejich „zvlažnění“ hájit, mám pro ně – na základě dlouholetých zkušeností – určité pochopení. A nyní vyslovím něco jako poučku, která vysvětluje, co se s těmito lidmi děje.
Pokud člověk do dvou či tří let od uvěření nenajde své duchovní obdarování a svou službu ve sboru, začne projevovat nespokojenost a po čase ze sboru odchází.
V lepším případě odchází do jiného společenství (kde se buď najde, nebo se celá situace bude opakovat), v horším „do světa“.
Ať chceme nebo nechceme, církev nás musí „bavit“. Nemyslím tím planou a prázdnou zábavu; myslím tím, že v církvi se musí odehrávat něco, na čem se můžeme podílet a co považujeme za smysluplné.
Vedení sboru nemá za povinnost zajistit, aby se všem ve sboru „líbilo“. Aby se lidem líbil právě náš styl chval, aby je každou neděli inspirovalo kázání apod. Bohoslužba opravdu není ani show, ani estráda. V církvi jde o proměnu charakteru, o posvěcení, o život k Boží slávě. Ale vedení sboru by se mělo snažit, aby lidé objevili své duchovní obdarování, a aby ve sboru našli prostor, kde by mohli toto obdarování uplatnit a rozvinout. A pokud ho nenajdou, bude mít vedení sboru problémy. A nebude příliš moudré, když starší začnou mluvit o „vzpouře“. (Ne že by vzpoura neexistovala; dokonce jí budu věnovat jeden z následujících článků.)
Naneštěstí až v poslední třetině svého „pastorování“ jsem tuto dynamiku pochopil. Když k nám někdo začal chodit a chtěl vstoupit do sboru, kladl jsem si otázku, proč nám Bůh přidává právě tohoto člověka. V mé službě to byla malá revoluce. Nekladl jsem si otázku, „jaké služebníky potřebuje sbor“. Kladl jsem si otázku, „jaké služebníky nám Bůh dává“. Pak odpadá problém, když vedoucí chtějí někomu určit, kde má sloužit, ačkoli daný člověk pro danou službu nemá obdarování.
Chci ale upozornit, že své duchovní obdarování nemusí člověk objevit hned. A mladý člověk může dokonce nějakou dobu experimentovat, než najde svoje místo. Také není nikde řečeno, že člověk slouží týmž obdarováním a na témže místě od počátku až do konce života. A taky existuje nebezpečí, že narazíme na člověka, který bude nespokojený, ať už bude kdekoli. To ale nic nemění na tom, že sbor někdy určité lidi zbytečně ztrácí, protože v něm není místo pro jejich obdarování.
Uvedl jsem tedy tři velmi časté důvody, proč lidé nechtějí mít s církví nic společného nebo proč ji opouštějí. Jak jsem uvedl, zdaleka nejde o vyčerpávající seznam. V jednom z následujících článků budu psát o obecné námitce proti členství (v jakékoli) denominaci.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 17. června 2018 Foto: Pixabay – ilustrační