Tohle bude asi docela staromilský článek. Budu vzpomínat na doby minulé a trápit se nad dobou dnešní.
Budu psát o jedné ze tří nejdůležitějších křesťanských disciplín – o čtení Písma (za druhé dvě považuji modlitbu a vztah ke společenství).
„Jsme spaseni Ježíšovou krví, prolitou na Golgotě, nikoli čtením Písma.“
„Nejsme pod Zákonem. Když si pár dní Bibli neotevřu, svět se nezboří.“
Ano, obě tato tvrzení platí. Nicméně platí i jiné tvrzení:
„Pokud se nebudeš sytit Božím Slovem, duchovně neporosteš.“
Prostě bez Písma to nejde.
V současném světě vidím několik trendů, které čtení Písma příliš nepřejí. Jednak mám pocit, že se obecně málo čte. Lidé dávají přednost vizuálním vjemům. Většinu informací dnes lidé čerpají z televize a z internetu, ne z novin a časopisů. Nicméně paradoxně se toho z televize dovídáme méně než z tištěných médií. Proč? Protože přijímáme příliš mnoho vjemů najednou. Naše šedá kůra mozková je sice zaregistruje, svým způsobem je „chápe“, ale její „operační paměť“ je natolik zaplněná, že už téměř nezbývá volný prostor pro hodnocení takto přijatých informací. Člověk získává mnoho dojmů a slyší málo pojmů. Má za to, že věci rozumí, a přitom je mnohem snáze manipulovatelný, než když čte noviny.
Čtení Bible je důležité. Důležitější než běžná televize, ale i než křesťanské vyučování na internetu nebo v nějaké křesťanské televizi. Nikdo za nás duchovně nevyzraje, a nikdo za nás nebude číst Bibli.
Jistě, čtení Bible samo o sobě nestačí. Slovo Boží musí být oživené Duchem svatým. Bez Ducha svatého se může stát literou, která zabíjí. Setkal jsem se s lidmi, kteří se cítili při čtení Písma obviňováni a měli dojem, že v něm čtou o svém zatracení. Ne, to nebylo obviňování, jehož autorem je Duch svatý. Byl to „nepřítel našich bratří“, který obviňoval.
Potkal jsem několik bratrů (a dokonce i pár sester), kteří byli v Písmu zběhlí, ale biblické verše používali jako dávky z kulometu. Ano, zabývání se Písmem samo o sobě není zárukou ničeho. Na druhé straně stále platí, že bez Písma duchovně nevyrosteš.
Jistě, když si čteš pravidelně, zakusíš dny, kdy tě nic nějak mimořádné neosloví. Na druhé straně každé čtení Písma je příležitostí. Vystavujeme se Písmu a najednou, nečekaně, možná po třech „jalových“ dnech, se nás něco hluboce dotkne.
Kromě toho poctivá četba Písma působí „kumulativně“. Bible vykládá sama sebe. Když ji pravidelně čteme, něco se v nás ukládá. A Duch svatý nám to může v pravý čas připomenout, případně propojit s jinými místy v Písmu.
Když někdo v našem sboru na Maninách koncem sedmdesátých či počátkem osmdesátých let uvěřil, dostal malou Kralickou bibli v nehezkém modrém či zeleném obalu z PVC. Tehdy nebyl dostupný ještě ani ekumenický překlad, natož Studijní překlad nebo B21. A lidé neznalí „kraličtiny“ se museli s archaickým biblickým textem nějak poprat. Rád ale vzpomínám na některé lidi, kteří tehdy uvěřili a do půl roku měli svou malou „kraličku“ ušmudlanou, zašedlou a trocho potrhanou. Byl to pro mě radostný pohled.
Zjistil jsem, že i k nám už dorazil trend, s nímž jsem se setkal poprvé v západní Evropě v devadesátých letech: Lidé si na domácí skupince nečetli Bibli, ale poslouchali nějaké CD nebo dokonce DVD s vyučováním nějakého křesťanského guru. Jednou jsem byl na takové domácí skupince ve Skotsku a slyšel jsem výborné slovo od Philipa Yanceyho. Přestože slovo bylo výborné, měl jsem pocit nepatřičnosti. Ti lidé se k Božímu slovu vztahovali už hodně zprostředkovaně. Mám obavy, že sami ho už moc neotvírali. Ostatně i v naší zemi jsem slyšel slova: „Když si čtu Písmo, moc tomu nerozumím. Raději si pustím nějaké kázání.“ Ojojoj! Tudy cesta nevede! To „nerozumění“ musíš překonávat, ne před ním utíkat!
Chcete-li hodně jednoduchý návod, jak číst Bibli a něco z toho vytěžit, doporučuji přečíst si jednu kapitolu, a pak si nad ní položit dvě otázky. Jsou to otázky apoštola Pavla, které položil Ježíšovi, jenž se mu zjevil na cestě do Damašku. První zněla: „Kdo jsi, Pane?“ A druhá zněla: „Co mám dělat, Pane?“ Vraťte se tedy na počátek čtené kapitoly a položte si otázku, co se z ní dovídáte o Bohu, o Ježíši Kristu, o Duchu svatém. A pak znovu: Co byste po přečtení tohoto textu mohli začít dělat jinak než doposud?
Ne z každé kapitoly něco vytěžíte. Ale těžko uplyne týden, aniž byste něco nového z Písma pochopili.
Znovu opakuji: Čtení Písma samo o sobě z nikoho zralého křesťana neudělá. Na druhé straně nejvíce přinesla v dějinách církve ta hnutí, která kladla velký důraz na znalost Písma a která byla spjata se zdravým učením. Denominace, které nemají Písmo ve vážnosti, se ztenčují. To se dá statisticky dokázat. „Liberální“ církve dovolí téměř vše, ale členy vytrvale ztrácejí. Naplňuje se na nich slovo z Ozeáše 4:6: „Můj lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání a já zavrhnu tebe; nebudeš mým knězem. Zapoměls na zákon svého Boha; i já zapomenu na tvé syny.“
Písmo je pro nás příležitostí setkat se s naším Spasitelem. Nedává nám odpovědi na všechny naše otázky, ale přináší nám vše, co potřebujeme pro zbožný život. Bylo nám dáno, abychom mohli uvěřit v Ježíše a nalezli život v jeho jménu (Jan 20:31).
Autor: Dan Drápal je teolog a publicista Foto: CC Search