Události posledních let a zejména posledních měsíců vyvolávají v řadě křesťanů zvýšený zájem o konec světa a očekávání, že konec je už opravdu blízko. Tento postoj mě nepřekvapuje, nicméně přiznám se, že ho nesdílím. Ne snad proto, že bych na druhý příchod Ježíše Krista nevěřil. Ne snad proto, že bych se domníval, že se světem je vše v pořádku a že Bůh nemá důvody se hněvat. Je to dáno spíše tím, že od okamžiku, kdy jsem přijal Pána Ježíše jako svého Spasitele a Pána, si uvědomuji, že můj osobní konec může nastat kdykoli, třeba ještě dnes. Prostě si myslím, že na konec musíme být připraveni neustále, ať už Pán přijde zítra nebo za tisíc let. Jedna generace zakusí skutečný konec, všechny předchozí ho mohou očekávat. Spory o to, kdy konec nastane, postrádají smysl, když si uvědomíme, že náš osobní konec může nastat třeba zítra.
V den, kdy jsem přešel ze smrti do života, mi ovšem nebylo jasných spousta věcí, které jsou mi jasné dnes. Tehdy bych nedokázal formulovat to, oč se pokusím nyní: Člověk může prožít svůj život s postojem nároku, nebo s postojem vděčnosti.
Domnívám se, že pokud v člověku převažuje postoj nároku, nemůže být nikdy opravdu šťastný. Jakmile máme pocit, že společnost, církev, Bůh, náš životní partner, naši rodiče nebo naše děti nám něco dluží, budeme sice usilovat o změny a možná i nějakých dosáhneme, ale pořád budeme mít pocit, že nejsme u cíle, ba že se nám cíl vzdaluje. Něčeho dosáhneme – ale ono se ukáže, že je to vlastně málo.
Přijetí spásy v Ježíši Kristu nás zbavuje strachu ze smrti. Přitom o smrti přemýšlíme více – právě proto, že se jí nebojíme a nemusíme ji vytěsňovat za hranice svého vědomí. Současně si uvědomujeme, že velice upřímně míněné přání, zcela běžné mezi nevěřícími a k mému zděšení stále častěji zaznívající i z úst věřících, totiž „hlavně to zdraví“, je dosti mimo. Zdraví je skvělá věc a buďme za ně vděčni. Nicméně fakt to není to hlavní. To hlavní je život věčný v Pánu Ježíši Kristu.
Zdraví je pro nás pouze prostředek, abychom mohli naplňovat své poslání. Přitom jsem za ně velice vděčný. Jako téměř každý stárnoucí člověk mám určité zdravotní potíže. Některé souvisí s dědičností. Svého dědečka, který trpěl podobnými neduhy jako já, jsem přežil již o čtyři roky – díky moderní medicíně a lepším lékům. A protože nemám postoj nároku, ale postoj vděčnosti, beru tato léta, v nichž žiji, jako zvláštní, mimořádný dar. Vždyť bych tady už vůbec nemusel být.
Jsem za ten dar opravdu vděčný, ale dávám si pozor, abych nebyl příliš připoután k této zemi, k tomuto věku. Pro křesťana není ideálem dlouhověkost, i když za ni může a má být vděčný. Co je tedy ideálem?
Slyšel jsem o jednom křesťanovi, který prožil klinickou smrt a setkání s Ježíšem. Nevím přesně, jak toto setkání probíhalo a co vše při něm bylo řečeno, ale pamatuji si, že Ježíš onomu křesťanovi položil otázku: „Naučil ses milovat?“
Tato otázka mě hluboce zasáhla. Netrápí mě otázka „Co když přijde Pán pozítří“, ale otázka: „Naučil jsem se milovat?“
Podle legend – které v tomto případě mohou mít historické jádro a jsou uvěřitelné – byl stařičký apoštol Jan jediným apoštolem, který se dožil vysokého věku. Prý dožíval v Efesu, a když ho téměř stoletého přinášeli a odnášeli z bohoslužeb, říkával prý opakovaně: „Synáčkové, milujte se!“ (Když si čteme Janovy listy, zejména ten první, tak nám to připadá velmi uvěřitelné.)
Mám za to, že jde-li člověk cestou nároku nebo cestou vděčnosti, vše se na této cestě jakoby zrychluje a prohlubuje. Jako by se naplňovalo slovo ze závěru knihy Zjevení, které se mi vetřelo pod kůži ještě v kralickém znění: „kdo smrdí, smrdiž ještě; a kdo jest … svatý, posvětiž se ještě.“ Máme na této zemi jen omezený čas, abychom se rozhodli, kde budeme trávit věčnost.
K naší chalupě v Jeseníkách přicházíme přes dřevěný mostek. Ten vždy po několika málo letech uhnije a je potřeba udělat nový. Ani nevím, kolikrát jsem ho za svého života obnovoval – snad desetkrát či dvanáctkrát? Letos jsem si od milého bratra truhláře Holuši nechal udělat dva solidní trámky a potřebná prkénka z modřínového dřeva, které výborně snáší vlhkost. Mám to vše složené v garáži a až uhnije mostek, který jsem narychlo stloukl loni v září, instaluji tam nový. Když jsem materiál v garáži skládal, došlo mi, že tento kvalitní mostek bude asi poslední, který za svého života nejen položím, ale i zakusím. Je to zajímavé, jak po sedmdesátce člověk začne přemýšlet o tom, co vlastně bude ještě do konce života potřebovat a co už nikoli, co ještě stačí a co už ne.
Pokud vám tyto úvahy připadají poněkud smutné a morbidní, je to fakt váš problém. (Ale Ježíš ho může vyřešit!) Tyto úvahy nevyvolává strach – naopak. Neboť s přibývajícími lety přibývá i vděčnost.
Ano, každý den je dar navíc. Už jsem tady nemusel být.
Ovšem kardinální otázka zůstává: Naučil jsem se milovat? Tato otázka je mnohem důležitější než dlouhověkost nebo krátkověkost.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 24. června 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační