Křesťané stojí chtě nechtě před výzvou, jaký postoj mají zaujmout k současnému stěhování obyvatelstva do rozvinutých zemí západní civilizace. A podobně, jako je v přístupu k migraci rozdělená celá společnost, jsou rozděleni i křesťané. Jednota a správné řešení se hledají velmi těžko, ba v současnosti neúspěšně.
Tento článek si nečiní sebemenší nárok, že by přinášel nějaká řešení. Snaží se jen trochu zmapovat situaci a odmítnout některé argumenty, které jsou zavádějící a mnohdy celý problém bagatelizují, ne-li zcela popírají. Zatímco některé země se blíží ke kolapsu – mám na mysli zejména Francii a Spojené království – někteří lidé nad prudkými změnami mávnou rukou se slovy „migrace tu přece byla vždycky“. Mnozí nepochybně podobně jako já usoudí, že člověk, který odbude dění v těchto a mnoha dalších zemích (mohu jmenovat Švédsko nebo Spojené státy) těmito slovy, jednoduše strká hlavu do písku a nechce problém ani pojmenovat, natož řešit.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Co s nemravnými hrdiny
Přitom ona věta je sama o sobě pravdivá. Ano, migrace tu byla vždycky. Dokonce i tam, kde vládl policejní stát, který někdy nechtěl pustit vlastní občany ze země (země sovětského bloku před rokem 1989), určitá emigrace proběhla. Mnohdy s nebezpečím zastřelení na hranici, mnohdy v „okně příležitosti“ (Maďarsko v roce 1956, Československo v letech 1968 a 1969), takže i z uzavřeného Československa emigrovalo v letech 1948-1989 různými způsoby asi 200 000 lidí. Podobně s rozpadem britského impéria se do Británie přestěhovalo mnoho lidí z Karibiku, nebo např. Indové z Keni a Ugandy, kteří tyto bývalé britské kolonie hospodářsky pozvedli, ale po nabytí nezávislosti přestali být vítáni. Tehdy šlo o několik tisíc, maximálně několik desítek tisíc osob ročně, což se dalo zvládnout, a také se celkem zvládlo. Ano, taková migrace tu byla vždycky.
Jenže to, co probíhá v současnosti, je něco jiného, To není „běžná“ migrace, to je stěhování národů. Jedná se o miliony lidí, ať už jde o migraci přes jižní hranici Spojených států, nebo o migranty proudící do Evropy přes Středozemní moře. Ani vlády těch nejvyspělejšího států tento příliv nezvládají, ačkoli se zpočátku domnívaly, že to zvládnou. Asi jste všichni slyšeli slova Angely Merkelové „Wir schaffen das“, tedy „my to zvládneme“. Ještě naivnější byl postoj švédské vlády, která se už v sedmdesátých letech rozhodla, že svou spořádanou a prosperující zemi s nízkou kriminalitou otevře migrantům z nejrůznějších částí světa.
Ne, je zřejmé, že řada států to nezvládá. Spojené království je před kolapsem zdravotnictví – buďme vděční za zdravotnictví naše. Jistě, úplná jednička nejsme; naše zdravotnictví je ale v současnosti v mnohem lepším stavu než britské. A patří k nejlepším na světě. Buďme si toho vědomi, leč nechlubme se, protože pýcha předchází pád.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Přímluvy za špatné lidi
Během obrovské migrační vlny v roce 2015, kdy jen do Německa dorazilo přes milion migrantů, se mnozí naši politici a publicisté pozastavovali nad zpátečnictvím české společnosti, která většinově odmítala migranty přijmout. Argumentem pro údiv často bylo, že ti, kteří odmítají migraci do Evropy, žádného živého migranta neviděli. Kdyby prý tyto migranty poznali, zjistili by, že vlastně nejsou nebezpeční a Tomio Okamura a jemu podobní zbytečně straší.
Přitom nebylo pravda, že by Češi žádného migranta neviděli. I na venkově jistě někdy navštívili vietnamskou večerku. Několik desítek tisíc migrantů se do české společnosti integrovalo poměrně úspěšně. Dnes si můžeme říci: „Zvládli jsme to.“ A čím to bylo? Hlavně tím, že Vietnamci se integrovat chtěli, a pokud měl někdo dítě v základní škole, patrně se setkal i s nějakými vietnamskými dětmi, které byly zpravidla ukázněnější a úspěšnější než děti české. Česká společnost si toho všimla a Vietnamce až na výjimky přijala.
A pak přišli Ukrajinci, respektive spíše Ukrajinky s dětmi. Naše vláda zareagovala pohotově a Češi, považovaní za xenofoby, projevili takovou solidaritu, kterou nikdo nečekal.
Čím to? Především tím, že Čechům bylo jasné, že Ukrajinci utíkají, protože se bojí o život svých dětí, dále tím, že už zde beztak desetitisíce Ukrajinců pracovaly na stavbách či jako uklízečky v nemocnicích i jinde, často za zoufale nízké platy. A bylo jasné, že i ona ukrajinská vlna z března až května 2022 nebude nebezpečná, že Ukrajinci – podobně jako předtím Vietnamci – nás nebudou obracet na svou víru, ale budou se snažit se do naší společnosti zařadit.
Někteří politici a publicisté jsou opravdu legrační. Když jeden z Trumpových spolupracovníků prohlásil, že Portoriko je jako smetiště, očekávalo se, že Trump přijde o řadu hispánských hlasů. A ejhle, ono ne! Pak si lámali hlavu tím, proč tolik Hispánců a tolik Afroameričanů hlasovalo pro Trumpa. Přitom je to jednoduché: mnozí Hispánci – ať už z Portorika, nebo z Venezuely, nebo z jiné země – totiž do Spojených států emigrovali právě proto, že si už dávno mysleli, že tyto země jsou jako smetiště. Proto je taková poznámka nemohla urazit. Oni by si nepochybně přáli, aby to bylo jinak, ale nevadilo jim, že někdo pojmenuje věci pravým jménem.
Připadá mi zajímavé, že prostí lidé mají mnohdy lepší odhad než politici a publicisté. Problém je, že vlády slibovaly, že problém vyřeší, nebo alespoň začnou řešit, ale po volbách se v tomto ohledu nic neděje. Západoevropské elity – ale částečně i ty naše – prostě ztratily kontakt s realitou a s obyčejnými lidmi.
Zatím jsem se nedostal k tomu, co naznačuje název článku – k otázce, v čem spočívá morální dilema křesťanů tváří v tvář nastávajícímu stěhování národů. Ale dá-li Bůh, dostanu se k tomu přesně za týden, kdy vyjde pokračování tohoto článku.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 18. prosince 2024 Foto: Pixabay