Těžké rány, doléhající přímo či nepřímo na celý svět, pokračují. K válce proti Ukrajině se přidal konflikt na Blízkém východě. Konflikt, který nemá lidské řešení. Pokusím se zdůvodnit, proč. Vraťme se alespoň na chvíli do historie.
Myšlenka návratu Židů do Palestiny se zrodila koncem devatenáctého století. Nebyla to původně myšlenka motivovaná nábožensky, nýbrž sekulárně. Tehdy žila v tehdejší Palestině malá židovská menšina. Židé stěhující se do Palestiny zejména z Evropy půdu od Arabů vykupovali. Jelikož Židů nebylo mnoho, tamější Arabové (o Palestincích se hovoří až od roku 1968) tomu zpočátku nevěnovali velkou pozornost. Konec konců, Židé nebyli jedinou etnickou skupinou na daném území. Byla tam i nevelká obec arménská. Tehdy tam také žilo (v procentuálním vyjádření) nesrovnatelně více (arabských) křesťanů.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Migrace – dlouhodobý pohled
Stěhování evropských Židů do Palestiny nabralo na obrátkách v období mezi dvěma světovými válkami. Tehdy začaly narůstat konflikty. Velká Británie, která dané území spravovala od roku 1917 (tehdy skončila turecká nadvláda), hrála velmi dvouznačnou roli a po druhé světové válce se rozhodla dané území opustit. OSN proto připravila v roce 1947 plán rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část. Arabové ovšem tento plán odmítli. Izrael vyhlásil svůj stát jednostranně a hned druhý den vyhlásily všechny sousední státy Izraeli válku, kterou ovšem zázračně prohrály.
Stojí za zmínku, že zatímco většina národů své území na někom dobyla, Židé ho z valné části vykoupili.
Kdyby Arabové tehdejší plán OSN přijali, měli by mnohem více území než nyní.
V roce 1967 vyvolali Arabové další válku, kterou opět prohráli. Bylo uzavřeno příměří. Kdyby Arabové tehdejší mírové návrhy přijali, měli by mnohem více území než nyní.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Příprava na konec
V roce 1968 dostali Arabové „dobrou radu“. Pokud se prohlásí za samostatný národ – za Palestince – bude jejich boj možno považovat za „boj za osvobození“. (Do té doby se hovořilo pouze o Arabech, stejných, jako žijí v Jordánsku nebo Libanonu a dalších zemích.) Tak se „zrodil“ národ, který dějiny do té doby neznaly. Nikdy neexistoval žádný palestinský stát, nežil žádný palestinský král nebo kníže…
V roce 1973 vyvolali Arabové další válku, kterou opět prohráli. Bylo uzavřeno příměří. Kdyby Arabové tehdejší mírové návrhy přijali, měli by mnohem více území než nyní.
Jordánsko nestálo o území na západ od Jordánu, které bylo jeho součástí do války v roce 1967, a uzavřelo s Izraelem mírovou smlouvu. Území na západ od Jordánu se teď označuje jako Západní břeh, Palestinská autonomie, v anglicky mluvícím světě se používá výraz West Bank.
Další země, která s Izraelem uzavřela mír, byl Egypt. Jednalo se o tzv. „území za mír“. Izrael vrátil Egyptu Sinajský poloostrov, který obsadil ve dvou předchozích válkách.
Pak udělal Izrael kroky, které se tehdy jevily jako velkorysé a správné, ale s odstupem se jeví jako katastrofální. Jednostranně vyklidil jižní Libanon, aniž by s Libanonem uzavřel mírovou smlouvu. A vyklidil Gazu v naději, že i s touto enklávou se podaří uzavřít nějaký mír. Co říci těm, kteří tvrdí, že by se Izrael měl jednostranně – tedy bez uzavření míru – stáhnout ze Západního břehu? Takový krok by znamenal pro Izrael smrtelné ohrožení. Na Západním břehu by se okamžitě ujal vlády Hamás.
Nyní byl svět šokován palestinským barbarstvím v přímém přenosu. Děti podřezávané před očima znásilněných matek. Drazí lidé, toto není nějaká snaha dosáhnout něčeho takto drastickými prostředky. Toto není nějaký úlet, toto není prostředek, to je cíl. Cíl jednoznačně deklarovaný v oficiálních dokumentech Hamásu. Je to něco, co chce Hamás udělat se VŠEMI Židy.
Na čas se zvedla vlna solidarity s Izraelem. Statisícové demonstrace na podporu Palestiny v některých západních městech jsou ovšem něčím děsivým. Už nyní se ozývají hlasy, že Izrael by měl reagovat „přiměřeně“.
Jak se reaguje „přiměřeně“ na podřezávání nemluvňat?
Bohužel, Izrael má pravdu: Součástí řešení musí být totální zničení Hamásu. Je ale něco takového možné? Odpověď na tuto otázku neznám.
Kterýsi komentátor nedávno napsal, že Palestinci by potřebovali nějakého svého De Gasperiho. (De Gasperi byl politik, který pomohl Itálii přerod od fašismu k demokracii.) Jenže: Když jsem byl v roce 1990 poprvé v Izraeli, ptal jsem se našeho izraelského průvodce: „To nejsou žádní Arabové, kteří by si přáli mír s Izraelem?“ Odpověď zněla: „Jsou. Máme jich plné hřbitovy.“ Pokud tomu nerozumíte: Když nějaký Palestinec navrhne nějaký – byť nevelký – ústupek Izraeli, stává se zrádcem a hrozí mu, že za to zaplatí životem.
Máme dva případy totálně poražených národů, které se vydaly novým směrem. Je to Německo a Japonsko. Jenže v případě Arabů si tento vývoj nedokážu představit.
Můžeme mít osobní jistotu spasení. Můžeme – a máme – se modlit za „v moci postavené“. Můžeme si zachovat slušnost, pravdivost a statečnost v každé situaci. Nicméně připravme se na těžké časy. Naděje časné se rozplývají, naděje věčná zůstává.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 25. října 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
