V 11. žalmu si žalmista klade otázku, jež mi připadá aktuální i dnes: „Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“
Pokud se někomu zdá, že se základy nehroutí a že je vše více méně v pořádku, asi ho tento článek nezaujme. A zklamán bude i ten, kdo se domnívá, že už nás nečeká nic jiného než apokalypsa, a že tedy vše půjde už jen od desíti k pěti, či, jak Češi někdy říkají, „zugrunt“.
V této době, kdy jsou téměř všechny západní společnosti nějak rozdělené a kdy se různé skupiny obyvatelstva nemohou domluvit téměř na ničem (třeba na „českých národních zájmech“), potkáváme mnoho lidí, kteří jsou si naprosto jistí. Zastávají rozhodné a pregnantně formulované názory a působí dojmem, že znají řešení současných problémů a že toto řešení je přece nasnadě. A kdo ho nevidí, je prostě slaboduchý (obvykle se používá expresivnějších výrazů) a zlovolný a nejlépe by bylo zatnout mu tipec.
Když pak slyším různá hodnocení současné situace a návody na jejich nápravu, mnohdy je mi jasné, že něco vůbec nepřipadá v úvahu, ať už z důvodů praktických nebo morálních (např. zahnat všechny Židy nebo naopak muslimy do moře, zakázat komunisty nebo zavřít Kalouska a jemu podobné, vyhnat homosexuály nebo odebírat děti věřícím rodičům), ale pak je zde spousta hodnocení, tvrzení a názorů, kdy se vám chce říci: „Ano, ale…“
Uvedu příklad. Napsal jsem článek o „demokratickém deficitu EU“. V tom článku jsem vyslovil určité názory a popsal určitá pozorování, ale nehoroval jsem pro nějaké radikální řešení – tedy ani pro vystoupení z EU, ani pro urychlenou federalizaci Evropy. Přesto se v reakcích málokdy objevil nějaký argument. Buď se mi dostalo ponaučení, že EU je prostě nedemokratická a tečka, nebo že vlastně žádný problém není.
Demokratizace médií, tedy skutečnost, že skrze internet můžete šířit kdejaké názory bez ohledu na jejich dopad, a přitom zůstat více méně v anonymitě, umožňuje lidem tvrdit prakticky cokoli (třeba že země je placatá nebo že demonstraci na Letné zorganizoval sudetoněmecký landsmanšaft) bez ohledu na fakta. A navíc: Fakta (ta domnělá) se dají ve velkém fabrikovat a díky internetu šířit. V této situaci s nějakým „Ano, ale…“ nebo „Ne, ale…“ příliš nepochodíte. Rozhodně s tímto postojem nevyhráváte volby, protože působíte jako člověk nejistý a nerozhodný.
Přesto bych na žalmistovu otázku, která je mottem tohoto článku, odpověděl: Raději říkej „ano, ale…“ nebo „ne, ale…“, i když tím nevyhraješ volby, ba patrně ani slovní souboje ne. Člověk, který vůbec něčemu rozumí (a může jít o jakýkoli obor), dobře ví, že věci bývají složité. Asi nejsem „typický volič“, ale politik či publicista, který působí velmi sebejistým dojmem, ve mně už proto vzbuzuje nedůvěru. Buď svému oboru nerozumí, nebo jistotu pouze předstírá. A mnohdy svým sebejistým postojem naznačuje, že o věci samé není ochoten se bavit – on má přece jasno a je vaše chyba, že vy ne.
Musím se ale vyrovnat s jednou námitkou. Někdy jsem byl svými oponenty upozorněn, že sám Ježíš Kristus po nás chce jednoznačnost. Říká: „Ať je tedy vaše slovo ‚ano, ano‘ – ‚ne, ne‘; co je nad to, je ze Zlého.“ (Matouš 5:37) Nicméně ze souvislosti je zřejmé, že Ježíš varuje před nejrůznějším zapřísaháním se. Chce, abychom nekličkovali a nedovolávali se různých autorit, ale aby naše slovo platilo. A naše slovo může být jistě „ano“, „ne“, ale také „nevím“. Chápu, že politikovi je v řadě věcí zatěžko veřejně přiznat, dokonce třeba na kameru, že něco neví. A jistě platí i to, že některé věci by politik vědět měl, zvláště pokud se týkají jeho oboru, je-li ministrem. Nicméně přesto je pro mě důvěryhodnější ministr či poslanec, který přizná, že neví, nežli ten, kdo evidentně vaří z vody.
Ano, chápu, že tento můj postoj není ani trochu návodem, jak se stát populárním politikem. Žalmistova otázka ale nezněla „jak se stát populárním“, ale „co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“ Odpověď zní: Zůstat spravedlivý. Snažit se být expertem ve svém oboru, aby mohl alespoň o něčem mluvit poučeně a s (relativní) jistotou, a dávat důsledně přednost pravdivosti před oblíbeností. A nenechat se uhranout politiky, jejichž řeč působí velmi rozhodně, a dávat přednost těm, kteří dobře vědí, že na složité otázky existují jednoduché špatné odpovědi.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 3. června 2019 Foto: Pixabay – ilustrační