Dan Drápal: Katolíci a protestanté – proměny vztahů

Ne, nepůjdu do dávné minulosti. Tu přenechám historikům. Budu mluvit o období, které zakusili moji rodiče a které jsem zakusil já sám.

Maminka (ročník 1925) vyrůstala jako dcera laického kazatele, který založil dva sbory nynější Církve bratrské, a to Luhačovice a Bratislavu. V dobách jejího útlého dětství se v naší zemi konaly poměrně úspěšné stanové evangelizace, pořádané metodistickou církví ze Spojených států. Katolíci byli tehdy ostře proti a katoličtí kněží po skončení evangelizačních shromáždění vysvěcovali místa, na nichž stály stany metodistů. Od svého otce slyšela maminka vyprávět, jak katolický kněz v Pozlovicích (ty leží hned vedle Luhačovic a byly rodištěm mého dědečka) kázal proti mému dědečkovi, ovšem zastřeně, nejmenoval ho. V kázání zmiňoval nevzdělané lidi, kteří se pletou do náboženství, a několikrát zopakoval známé rčení „ševče, drž se svého kopyta“. Farníkům prý nedošlo, na koho míří, a mudrovali mezi sebou, co asi místní švec panu faráři udělal. „Mezidenominační“ sňatky byly tehdy vzácné – a nevítané. Z obou stran zhruba stejně.

Nu, všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Účinným Božím nástrojem radikálního zlepšení vztahů bylo komunistické pronásledování věřících. V osmdesátých letech jsem se stýkal s panem farářem Kohlíčkem, který složil „u Antoníčka“ na Strossmayerově náměstí. Oba jsme bydleli na ulici Dukelských hrdinů, jen tři domy od sebe. Mnohokrát jsme se společně modlili. Vyprávěl mi o deseti letech, které strávil ve vězení a během nichž se seznámil s některými zavřenými evangelickými faráři. Zcela spontánně, aniž jsem o tom začal mluvit já, mi řekl, že kdyby nebylo této zkušenosti, s žádným evangelickým farářem by se asi nikdy nebavil. Společná zkušenost utrpení pro víru ale u každého vedla k přehodnocení dřívějších postojů. V tom na tom byli katolíci, evangelíci či pravoslavní stejně.

V době, kdy byli naši domácí křesťané pronásledováni, docházelo k výrazným změnám po celém světě, nejen v komunistickém bloku. Lze říci, že katolická církev ve dvacátém století znovu objevila Písmo. Pokud se vám výraz „znovu objevila“ zdá příliš silný, zkusím trochu slevit: Písmo začalo v životě katolíků hrát významnější úlohu než dříve, a katolická biblistika, v dřívějších staletích opomíjená a poměrně chudá, ve 20. století rozkvetla. Naopak na straně protestantů, kdysi hrdě vyhlašujících heslo „sola scriptura“ („pouhé Písmo [je autoritou]“), vítězil všezpochybňující teologický liberalismus. Osvícenská racionalita vítězila nad vírou. Pokud ale pro církev písmáků přestalo být Písmo autoritou, moc jí toho nezbylo.

Přiznám se, že tímto článkem se pokouším vyhnout se prosbě, abych napsal o rozdílech mezi katolíky a protestanty. Takový článek nejsem schopen napsat, protože římské katolictví je fenomén nesmírně široký, a totéž platí o protestantismu. Budu srovnávat tradiční polský katolicismus s letničními z Argentiny? Nebo nepočetnou, ale živou katolickou církev ve Švédsku s jižními baptisty ze Spojených států? Nebo severoamerické katolíky, vnějšně jen málo se lišící od protestantů, s českými liberálními evangelíky? Ne, něčeho takového schopen nejsem. Stále dobře vím, proč nejsem katolíkem, a přitom celá řada katolických autorů mě v průběhu let inspirovala. G. K. Chesterton, Henri Nouwen, Francis McNutt, Claude Tresmontant…

Ještě během komunistické vlády, ale zejména po ní, se začal objevovat jiný fenomén. Nazval bych ho laciným ekumenismem. Jistě, je mnohem méně nebezpečný a mnohem méně škodlivý než dávná nepřátelství. Určité nebezpečí však v sobě skýtá. To nebezpečí bych nazval lhostejnost vůči pravdě. Laciný ekumenismus je jakési vzájemné poplácávání si po ramenou a ujišťování se, že mezi námi žádné rozdíly nejsou, a hlavně že se máme všichni rádi.

Mezi láskou a pravdou je poměrně komplikovaný vztah. Obojí je důležité a když ve jménu lásky přijde zkrátka pravda, nebo ve jménu pravdy přijde zkrátka láska, nenese to dobré ovoce. Pokud tuto trajektorii protáhneme, dospějeme až k náboženskému synkretismu a k naprostému relativismu. A pokud se v současné době v Británii, ve Francii i jinde mění kostely na mešity, je jedním z důvodů bezbřehá tolerance, které už nestojí za to jakoukoli pravdu hájit, natož hlásat. Nebudu tajit, že pro mě je poněkud za hranou i papež líbající Korán a církevní hodnostáři, kteří před jednáním s muslimy sejmou z krku kříže, které jinak běžně nosí. Kde je hranice mezi laskavou vstřícností a „styděním se za evangelium“?

Přitom si myslím, že spolupráce katolíků a evangelíků je nejen možná, ale i žádoucí. Sám jsem se o tom přesvědčil při organizování pomoci iráckým křesťanům v rámci projektu Generace 21. To byla věc, kde vůbec nezáleželo na tom, kdo je katolík a kdo evangelík. Během celého projektu jsme nenarazili na jediný moment, kdy by denominační příslušnost cokoli zkomplikovala. Zrovna tak si myslím, že bychom měli ještě prohloubit spolupráci na takových projektech, jako je Hnutí pro život nebo Pochod pro rodinu, na který vás všechny zvu (bude se konat příští sobotu, tedy 22. dubna). Dále vřele doporučuji pravidelné společné modlitby duchovních (kněží, farářů, kazatelů, pastorů…) za jednotlivá města. A v neposlední řadě lze pořádat i konference a semináře o rozdílech (mám zato, že o něco takového jde i webovému magazínu „Křesťan dnes“). Domnívám se, že není tak těžké vymezit si pole, kde může být spolupráce neomezená, a oblasti, v nichž se zatím neshodneme a v nichž máme pocit, že bychom museli opustit pravdu, která je pro nás důležitá. Pokud narazíme na určité rozdíly, můžeme si svého partnera vážit a respektovat ho, aniž bychom mu museli nezbytně dávat za pravdu. Jsem přesvědčen, že když můj partner uvidí, že mi na něčem záleží a nechci dělat kompromisy, ale že přitom respektuji jeho jinakost a nadále s ním jednám s úctou, naše vztahy to může prohloubit způsobem, kterého „laciný ekumenismus“ není schopen.

Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto: Youtube