Diplomatickou válku mezi Ruskem a státy západního civilizačního okruhu vyvolal pokus o vraždu dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julie v anglickém městě Southamptonu. Připomeňme si několik okolností.
V roce 2006 byl zavražděn bývalý ruský agent Alexandr Litviněnko. V jeho případě považuji za velmi dobře zdokumentované, že vražda byla provedena jiným ruským agentem, Andrejem Lugovým, který je v současné době poslancem ruské Dumy. Důležité je rovněž vědět, že v Británii mezi těmito dvěma incidenty zemřelo za nevyjasněných okolností dalších čtrnáct ruských občanů.
Rusko „autorství“ těchto útoků vytrvale popírá. Britská vláda zřejmě nemá pro ruské „autorství“ vraždy Sergeje Skripala tak přesvědčivé důkazy jako tomu bylo v případě Alexandra Litviněnka. Přesto považuji britskou reakci, k níž se solidárně připojila řada států včetně České republiky, za správnou.
Připusťme, že se na posledním soudu prokáže, že to v tomto případě Rusové neudělali. Pokud bych souzen za svůj nynější postoj, hájil bych se tím, že Rusko má dlouhou tradici zabíjení nepohodlných osob, a má rovněž dlouhou tradici popírání svých činů. Snad „nejslavnější“ vraždou bývalého vysoce postaveného Rusa v cizině byla vražda Lva Trockého v Mexiku v srpnu roku 1940. A snad „nejslavnějším“ popíráním byl masakr zhruba dvaceti tisíc polských vojáků a zejména důstojníků v Katyni v roce 1940. Tuto hromadnou vraždu Rusko po celá desetiletí svádělo na hitlerovské Německo. Ruské „autorství“ tohoto masakru přiznal až Michail Gorbačov v roce 1990, během relativně krátkého období, kdy se v Rusku směla říkat někdy i pravda.
Někdy Rusko zapírá poměrně sofistikovaně a určité zločiny či přestupky jsou odhaleny, jen když je prozradí nějaký „přeběhlík“. Léta se předpokládalo, že ruští sportovci masivně dopují, ale jednoznačný důkaz přinesl až člověk z oboru, který odhalil a popsal způsoby, jak se to dělalo.
Jindy se zapírá naprosto nepřesvědčivě. Jako příklad můžeme uvést „zelené mužíčky“ na Krymu, totiž neoznačené příslušníky ruské armády, jejichž přítomnost na Krymu Vladimír Putin nejprve popíral, aby je po několika týdnech veřejně vyznamenal.
Mohli bychom uvést mnoho dalších důvodů, proč Rusku nevěřit. Vraždy novinářů, zmanipulované soudní procesy, potlačování opozice včetně vraždy jejího čelního představitele pár set metrů od Kremlu, atd. Nebýt toho všeho, bylo by dobré brát ruské tvrzení, že s vraždou agenta Skripala nemá nic společného, celkem vážně. Ale na pozadí toho všeho se mi jeví ruské autorství jako téměř jisté. Státem organizovaná vražda na území cizího státu je vážná věc. Reakce, která nastala, je adekvátní.
Ostatně se domnívám, že většina ruských občanů tuší, že Skripala se pokusili zabít ruští agenti. Nevadí jim to. Putinovi se podařilo vytvořit dojem, že západ chce Rusko ponížit a zničit. Skripal tedy pro ně byl zrádce, který si vykoledoval, co ho postihlo. Někteří komentátoři dokonce usoudili, že k vraždě došlo nedlouho před prezidentskými volbami, protože Putinovi lidé si spočítali, že tato vražda Putinovi nejen že hlasy neubere, ale dokonce přidá. Nic naplat, Rusko je stále říší zla. A občané ji podporují. Proč? Protože velikost je pro ně víc než pravda.
Tento vývoj je velmi nebezpečný. Škoda, že se Putin vydal touto cestou. Když se ujal vlády, mohl Rusko hospodářsky rozvíjet. Mohl pracovat na odstranění korupce na všech úrovních. Mohl začít usilovat o to, aby soudy soudily spravedlivě. A možná to tak z počátku i chtěl. Brzy ale nastoupil cestu koncentrace moci, nikoli však modernizace Ruska. Rusko je nebezpečné. Nebezpečné samo sobě, nebezpečné i okolním státům. A chce tak být vnímáno.
Jsme relativně malý národ. Pěstujme přátelství a spolupráci se státy našeho civilizačního okruhu, které vnímají Rusko podobně. Nedělejme nic, co by Rusko zbytečně provokovalo. Výsměch je něco, co Rusové nesnášejí. A dělejme rozumnou politiku. Na velké západní státy příliš nespoléhejme. Je dobře, že navzdory brexitu prokázal západ v tomto okamžiku potřebnou solidaritu. Ale v různých dějinných okamžicích se zejména Německo až příliš snadno dohodlo s Ruskem na úkor všech, kdo žili v prostoru mezi nimi. Dobrá politika se bude snažit takové případné dohodě zabránit. Buďme však ve střehu. Příklad bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera nám budiž varováním. A za pár let se může v Německu ujmout moci (AfD) Alternativa pro Německo, s níž řadu názorů sdílím, nicméně nepřehlížím, že má k Rusku blíže, než je zdrávo. Stejně tak Marie le Penová. A k mé velké lítosti i mně velmi sympatický Geert Wilders. To je zase jejich slepota.
Jsme malý národ, ale můžeme si vzít příklad z Izraele. I ve složitých podmínkách se lze snažit o rozumnou politiku.
Autor: Dan Drápal Foto: Wikimedia Commons, ilustrační, Ruská ambasáda v Londýně