Zdá se mi, že postoje vůči Evropské unii – a tudíž i vůči Evropskému parlamentu – se vyhrocují. Část obyvatel – řekl bych, že ta nejhlasitější – vidí v Evropské unii a ve všem, co s ní souvisí, naprosté, čistokrevné zlo, a proto ji vášnivě odmítají. Předpokládám, že tito lidé budou volit nejspíše Stranu přímé demokracie, případně některou z menších protiunijních stran. Na druhé straně jsou „sluníčkáři“ a „eurohujeři“; ti jsou, zdá se mi, poněkud zaskočeni, ale v tom, koho volit, mají jasno, byť se jejich hlasy budou dělit mezi lidovce, topkaře, socdemáky, piráty a další strany. A pak je zde velká většina nerozhodnutých a váhajících. Tuto velkou skupinu můžeme rozdělit na ty, kterým je celkem jedno, jak to bude, a kteří k volbám nepřijdou, a na ty, kterým to jedno není, ale jsou dosti zmatení, protože se ve fungování Evropské unie moc nevyznají. Někteří z nich jsou vystrašeni ostrou protiunijní propagandou, na druhé straně, když pozorují dění kolem brexitu, nezdá se jim, že protiunijní postoj je to pravé ořechové.
Přitom letošní volby do Evropského parlamentu mohou být zajímavé, rozhodně zajímavější než volby předchozí. Je možné, že strany, které se někdy nazývají identitární, jindy civilizacionistické, případně nacionalistické, výrazně posílí. Domnívám se ale, že k nějaké totální změně politických poměrů nedojde. Ano, tyto strany posílí, podobně jako posílily v parlamentních volbách v mnoha jednotlivých státech – ve Švédsku, v Německu, v Itálii, v Nizozemsku i jinde, ale možná neposílí natolik, aby s nimi strany současného mainstreamu byly nuceny zahájit smysluplný dialog (který, uznávám, nebude jednoduchý). Po těchto volbách – předpokládám – se mocenské poměry trochu změní, trochu se posunou, ale nemyslím si, že by tyto volby přinesly nějaký rozhodující zvrat. Evropská unie se bude potácet dále, liberální levice bude nadále nadšená z Macrona a bude vynášet jeho „odvahu“ s jakou mluví o další evropské integraci, a na druhé straně zde budou stále lidé, kteří budou tvrdit, že Evropskou unii nutno zrušit a šmytec.
Já se budu držet lidovců. Jsem přesvědčen, že lídr lidovecké kandidátky Pavel Svoboda (ale nejen on) na rozdíl od mnoha jiných rozumí tomu, jak Evropská unie doopravdy funguje (s čímž si mnoho jak příznivců, tak odpůrců hlavu neláme), čeho je možno realisticky dosáhnout a co se v současnosti prostě nezmění, i kdybychom rádi…
Hodně se mluví o demokratickém deficitu Unie. Kritici mají pravdu v jednom: Neexistuje „evropský politický národ“. Zdá se mi, že vrcholní evropští představitelé se občas tváří, jako by existoval. Ne že by jednou existovat nemohl. Ale k jeho vzniku by bylo potřeba něco víc než sen jen tvrdošíjně tvářit, že existuje. Protože neexistuje, neexistují také celoevropské politické strany.
Není-li EU demokratická, jsem přesvědčen, že má všechny podstatné rysy právního státu. A to považuji za velmi důležité. Tam, kde vznikl právní stát, mohla po čase vzniknout i demokracie. Opačně to nikdy nešlo.
Důvodů neobliby EU je více. Některé z nich jsou oprávněné, některé jsou založeny na lživé propagandě. Tak je „Brusel“ například obviňován z toho, že má příliš mnoho úředníků. Nemyslím si, že tato námitka je oprávněná. Naopak se domnívám, že na to, jak je těch úředníků málo, odvádějí dobrou práci. Nemám po ruce přesné rozbory, ale nedávno jsem z důvěryhodného zdroje vyčetl, že taková Velká Británie má na tisíc obyvatel šestkrát méně úředníků než Česká republika. Víme, jak dlouho u nás trvá stavební řízení. Prostě se domnívám, že kdybychom se chytli za nos, museli bychom uznat, že právě Česká republika si může stěžovat na „bruselskou byrokracii“ jen při naprosté absenci sebereflexe. Mimochodem, zkusili jste někdy mluvit s Poláky o kvalitě jejich hovězího? Vmetou vám do tváře, že z polského hovězího nikdo nezemřel, ba ani neonemocněl. A pak začnou mluvit o naší metanolové aféře, která znamenala řadu mrtvých – mezi obětmi bylo 47 obyvatel České republiky a 3 Poláci. Stručně řečeno, pokud jde o byrokracii, zameťme si nejprve před vlastním prahem. V tom nám EU nijak bránit nebude.
Samozřejmě jsou věci, které mi na EU hodně vadí. EU na jedné straně chrání svůj potravinový trh, aby na něj nemohli proniknout zemědělci z Afriky, Ameriky i dalších světadílů, a pak financuje pomoc v nerozvinutých zemích. Volný trh dostává na frak a vydělá na tom jen úzká vrstva zemědělců. Podobně se dívám s podezřením až nevraživostí na různé dotace. Zdá se mi, že byrokracie s nimi spojená vytváří korupční prostředí – o tom bychom právě u nás, v České republice, mohli vyprávět, viďte, pane premiére? Za vhodné řešení ovšem nepovažuji destrukci Evropské unie.
Mnozí si s Evropskou unií spojují postup a výstřelky genderové ideologie a vůbec postoje současného levicově-liberálního mainstreamu. Zde je ale opět potřeba vědět, jak je tomu doopravdy. EU postup této ideologie neiniciovala a ani nemá prostředky, jak tuto ideologii prosadit. Pokud Evropský parlament odhlasuje nějakou šílenou rezoluci, neznamená to, že se daná věc stává v EU zákonem. Záleží na legislativě jednotlivých států. Ostatně levicově-liberální ideologie je stejnou měrou na postupu i v neunijních zemích – viz zejména Norsko nebo Austrálie. V této kulturní válce nezvítězíme tím, že rozpustíme Evropskou unii.
Rovněž nemá smysl klást Evropské unii za vinu migrační krizi. Otázky spojené s migrací zůstaly v gesci jednotlivých členských států; Evropská unie může něco doporučit, nemůže ale nic nařídit. Ano, obecně lze říci, že lidé nadšení pro Evropskou unii se v této otázce mnohdy chovají pokrytecky: Vadí jim plot maďarský, ale nevadí jim plot španělský, mimochodem násobně vyšší.
Domnívám se, že Evropu čekají nelehké časy. Tlak Ruska a Číny, vnitřní spory, nejistota v otázce, kdo vlastně jsme. Řešení ale není v destrukci. Nejsem nadšenec pro Evropskou unii, ale považuji za lepší k eurovolbám jít než nejít, a volit strany, které jsou schopné věci pozitivně ovlivňovat (což neznamená vždy prosadit žádoucí stanovisko) a ne jen kritizovat. Jak to v kraji bývá, osmdesát procent se spokojí s nadáváním v dnes již nekuřácké hospodě. Možná se ale někdo přidá ke mně a půjde to hodit umírněným proevropským kandidátům.
Autor je teolog a publicista. Psáno pro Konzervativní listy. Foto: Wikimedia Commons