Křesťan naštěstí identitu hledat nemusí. Jeho identita není něco, co by si musel nebo mohl vymyslet, není něčím, co by musel objevovat a na čem by musel pracovat. Když se obrátil k Bohu, přijal identitu od svého Tvůrce a Spasitele. Je Boží syn, Boží dcera. Má milujícího Otce v nebesích.
Identitu tedy křesťan objevovat nemusí, nicméně musí se pídit po svém poslání, po svém určení. Bůh pro každého z nás poslání má; pro nás je ale důležité, abychom nejprve znali svou identitu, a až potom přemýšleli o tom, jaké je naše poslání.
Dávám za pravdu těm teologům, kteří vidí potvrzení tohoto vztahu identity a poslání v Otcových slovech určených Ježíšovi při jeho křtu v Jordánu. „Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení“ (Mt 3,17). Ježíš dosud nezačal naplňovat své poslání, ale Otec již vyjádřil jeho identitu: Je jeho milovaný Syn – ještě před tím, než udělal svůj první zázrak a než zahájil svou pozemskou službu.
Svou identitu přijímáme z milosti, tedy darem. A nikdo jiný než náš nebeský Otec nám ji dát nemůže.
Člověk, který svou identitu nepřijímá, neví, čí vlastně je. A protože bez identity se žije opravdu těžko, musí přijmout identitu, kterou mi přisuzují jiní, nebo si ji musí vymyslet sám. Zdá se mi, že tato řešení nebývají příliš šťastná.
Víra v Boha a vztah našich rodičů k nám do značné míry určují, jak svou identitu vnímáme a zda v ní dokážeme spočinout. Pokud Boha neznáme a máme o něm falešnou představu – třeba že je něco jako nepříjemný šéf, které čeká na naše pochybení – může to mít katastrofální účinky pro naše prožívání. Stejně tak když nás rodiče nevedou k tomu, abychom pochopili, že jsme milovaní Boží synové a Boží dcery. Rodiče nás vlastně v této naší identitě ani potvrdit nemohou, pokud sami pro sebe tuto identitu nepřijali. Pokud věřili v Boha, ale jejich Bůh byl jen přísný soudce, nikoli milující Otec, mohli v nás vypěstovat podobně falešnou představu Boha.
Málokdo z nás měl to štěstí, že vyrůstal v rodině, kde oba rodiče Boha znali a Boha milovali, protože věděli, že sami jsou Bohem milováni. Jakmile ale prožijeme obrácení, můžeme začít Boha správně poznávat. Pán Ježíš říká, že věčný život je v tom, když poznáme Boha a jej samotného, tedy Ježíše Krista (Jan 17,3).
Když se vydáme touto cestou, naučíme se dívat se na druhé lidi jako na milované Boží syny a dcery, nebo na potenciální milované Boží syny a dcery. Ti, kteří se stavějí proti mně, kteří mě pomlouvají nebo mi nějak ubližují, jsou potenciální milovaní Boží synové nebo Boží dcery. A protože sám dobře vím, že jsem Bohem milován – ne proto, že už jsem dokonalý, ne proto, že se tolik snažím – nepřátelství druhých by mě nemělo rozhodit, a současně mi vědomí vlastní identity brání, abych se sám rovněž choval nepřátelsky.
Základem mé identity nemůže být tzv. sexuální orientace, příslušnost k etnické skupině, členství v nějakém gangu či v politické straně. Ten, kdo nenalezne svou identitu v Bohu, bloudí. Pokud toto bloudění trvá déle než dvě generace, začne se společnost rozpadat. Pokud totiž člověk nespočine v Bohu, namísto vděčnosti za život (a za to, že nám Bůh připravil smysluplné poslání) začne uplatňovat nároky. Na této cestě ale nikdy nebude mít dost.
V současném světě můžeme pozorovat dvojí vývoj. Moderní věda a technologie dnes umožňují zcela vymýtit hlad. Pokud hlad přetrvává, má to důvody politické, nikoli klimatické nebo ekonomické. Rovněž jsme byli svědky – přinejmenším v západní civilizaci – dramatického poklesu zločinnosti. Podařilo se vymýtit řadu nemocí. Prodloužila se délka lidského života a medicína dnes dokáže zázraky.
Na druhé straně můžeme pozorovat, kam to vede, když lidé nenacházejí svou identitu v Bohu. Přes čtyřicet let pozoruji lidské osudy. Jako pastor už mohu sledovat třetí generaci lidí, které znám ze společenství. A také pozoruji nové lidi, přicházející do církve. Mám velmi silný dojem, že lidí všelijak pozraňovaných je stále více. Vyrůstání v nefunkčních rodinách či zcela mimo rodinu si vyžaduje vysokou daň. Duševních poruch přibývá – a není to dáno jenom tím, že dříve se tyto poruchy mnohdy nebraly v potaz. Mám dojem, že současný rozpad ve Spojených státech je důsledek oné ztráty Boha, ztráty identity. Ničení soch není jediné ničení, které tam nyní probíhá. V některých městech – v těchto týdnech konkrétně v Chicagu – dochází k bezprecedentnímu rabování. To už nejsou nějaké protesty. Je to destrukce, je to anarchie. Obávám se, že na podobné trajektorii se můžeme ocitnout i my. Proto volám s prorokem: Navraťte se k Bohu, a navrátí se k vám.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 19. srpna 2020 Foto: Pixabay – ilustrační