Vezmu to tak trochu od konce. Nevyjdu od otázky „jak to vzniklo“, ale od otázky „k čemu to vede“. Začátky byly téměř nevinné. Konce jsou hrozné.
Podotýkám, že to, o čem budu psát, se – až na výjimky – neodehrává v České republice. A doufám, že se to u nás ani nikdy dít nebude.
Ve Spojeném království, ve Spojených státech, ale i v jiných zemích mohou děti prohlásit, že se necítí dobře ve svém těle, načež jim psychologové nabídnou změnu pohlaví. Tedy že z chlapců udělají dívky a z dívek udělají chlapce. Pokud dítě prohlásí, že se považuje za muže, ačkoli jde o dívku, nebo o ženu, pokud jde o chlapce, psycholog, psychiatr nebo lékař to nesmí zpochybnit. Musí vycházet z toho, že je to tak, jak si dané dítě přeje.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Žehnání nepřátelům
Pokud si to dítě přeje, lékař mu nasadí tzv. blokátory puberty, tedy farmaka, která zpomalí dospívání. Dalším krokem pak jsou chirurgické zákroky, při nichž jsou dítěti amputovány funkční orgány (u chlapců penis, u dívek ňadra). To vše se děje s údajně „informovaným souhlasem“ na přání dítěte.
Dlouho se tvrdilo, že blokátory puberty jsou neškodné, nemají vedlejší účinky, a pokud ano, tak jen zanedbatelné. Tvrdit se to mohlo, protože neexistovaly studie, které by dokazovaly opak. A ony opak dokazovat nemohly, protože nebylo srovnání. Ještě před dvaceti lety nebyly blokátory puberty ve flóru, a tudíž se ani nemohlo sledovat, jaké budou jejich dlouhodobé účinky. Nyní se toho o blokátorech puberty ví podstatně více a je zřejmé, že škodlivé vedlejší účinky nejsou zanedbatelné, ale spíše alarmující.
Informovaný souhlas“ je ovšem v této souvislosti něco naprosto směšného. Kdyby to nebylo tragické.
Když dítě dospívá do puberty, má nejrůznější emoce a nejrůznější prožitky a představy. Je to doba bouřlivého vývoje, který za normálních okolností časem odezní. Dle mého názoru patnáctiletý človíček nemůže dát „informovaný souhlas“ s odstraněním svých orgánů, protože si nedokáže představit, jak se bude cítit, až mu bude čtyřicet nebo padesát. Nenecháme-li ho – a to z dobrých důvodů – pít alkohol, řídit auto nebo hlasovat ve volbách, neměl by mít právo souhlasit s odebíráním svých zdravých orgánů. Až bude plnoletý, může si se svým tělem dělat co chce.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Maluji čerta na zeď
Zmíním ještě další dva zrůdné účinky. Jedním je skutečnost, že v některých zemích platí, že muž se může prohlásit za ženu nebo žena za muže. Tak se stalo (konkrétně ve Skotsku), že sexuální násilník, který byl odsouzen za znásilňování, se prohlásil za ženu a dostal se tedy do ženské věznice. Původně se jmenoval Adam Graham, nyní se jmenuje Isla Brison. Byl to první případ v dějinách, kdy byla ve Skotsku odsouzena „žena“ za znásilnění jiných žen. V reakci na tento případ ze Skotska prosadil ministr vnitra Anglie a Walesu, že „ženy s mužskými genitáliemi“ nebudou posílány do ženských věznic. (Pro úplnost uvedu, že tento ministr vnitra tvrdil, že tak nečiní pod vlivem onoho skotského případu, který pochopitelně vzbudil značnou mediální pozornost. Kdo nevěří, ať tam běží.) Nebudu tajit, že se mi z těchto věcí dělá mdlo.
Druhým zrůdným účinkem je pronikání transgender osob do ženského sportu. Situace je různá v různých sportovních odvětvích. Do povědomí veřejnosti pronikl zejména případ transgender plavkyně Lia Thompson, která vítězí nad všemi jinými plavkyněmi. Přitom je to muž. S gulema i penisem. Převléká se rovněž v ženské šatně. Když některé jiné plavkyně protestovaly, bylo jim řečeno, že šatny budou nadále „unisex“, a pokud se jim to nelíbí, měly by vyhledat odbornou pomoc.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Genderová ideologie a prohlášení církevních představitelů
Když plavkyně Riley Gainesová jednou hovořila o této věci na universitě v Kalifornii, musela ji policie vyvést do bezpečí zadním vchodem, protože dav translidí se chystal ji fyzicky napadnout.
Kdyby vás zajímalo, co si o „biologických mužích“ v ženských sportech myslí například bývalá jednička v tenisu Serena Williamsová, poslechněte si ji přímo: https://www.youtube.com/watch?v=99lNuKdKXoE.
Připomínám, že zákony umožňující změnu sexuální identity byly zaváděny ze soucitu s translidmi – aby tolik netrpěli. Nezdá se však, že by tito translidé měli nějaký soucit se zmiňovanou plavkyní nebo s britskou spisovatelkou J. K. Rowlingovou, autorkou Harry Pottera. I ona dostává spoustu dopisů, vyhrožujících smrtí.
Genderová ideologie je postoj, který toto vše umožňuje, případně zdůvodňuje. Jistě ne všichni zastánci této ideologie jdou až do zmiňovaných extrémů, nicméně chyba je zakódována už v samotném východisku, totiž v přesvědčení, že biologické rozdíly mezi muži a ženami jsou nepodstatné, že pohlaví je cosi fluidního a že pohlaví nejsou jen dvě, ale je jich… doplňte si sami, co vám bude nejvíc vyhovovat. Rozdíly mezi muži a ženami jsou jen „sociální konstrukty“. Když budete dítě vychovávat jako holčičku, stane se holčičkou. Když budete dítě vychovávat jako chlapečka, stane se chlapečkem. Porodník při porodu „přiděluje“ (assign) pohlaví. Dříve jednoduše konstatoval, zda je to chlapeček nebo holčička.
Samo slovo gender ještě před padesáti lety znamenalo gramatický rod, nic jiného. Konstruktéři genderové ideologie si toto slovo vzali a dali mu nový význam. Že jde o cosi podezřelého je patrné již z toho, že toto slovo se vlastně nedá přeložit, a právě proto se i v jiných jazycích používá anglické „gender“. Lidstvo se bez toto slova obešlo od svého samotného počátku a v řadě kultur musíte složitě vysvětlovat, co vlastně znamená.
Genderová ideologie je projevem vypjatého individualismu. O tom, co jsem, rozhoduji jen (slůvko „jen“ zdůrazňuji) já, a jde jen o to, co cítím právě teď. Jestliže jsem muž a cítím se jako žena, tak jsem prostě žena, ať si svět myslí cokoliv. A když budu chtít za měsíc být zase mužem, nic mi v tom nemůže bránit.
Není divu, že do těchto postojů se takový Viktor Orbán nebo Vladimír Putin tak snadno strefují. Často tak činí z přepjatě kolektivistických pozic, zatímco genderová ideologie vychází, jak již bylo řečeno, z pozic přepjatě individualistických. Skutečnost je složitější. O tom, kdo jsem, nerozhoduji jen já sám, ale záleží i na tom, jaké mám sociální vazby, v čem jsem vyrůstal apod. A klíčové je, zda jsem „biologický muž“ nebo „biologická žena“. Nejsem tedy ani atomizovaný jedinec, jakož momentální pocit či vůle rozhoduje o všem, ale ani mravenec v mraveništi nebo včela v úle, která je skutečně součástí vyššího celku a žádnou vlastní identitu nemá.
Bylo by to celé směšné, kdyby na konci nebyly ony zmrzačené děti. A možná i vítězství některých skutečných fašistů ve volbách.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 27. září 2023 Foto: Pixabay – ilustrační