Nedávno jsem si vzpomněl na zvláštní zážitek z poloviny osmdesátých let. Do sboru začal chodit mladý muž, který vzal evangelium opravdu radikálně. Pocházel z poněkud problematické rodiny s dosti narušenými vztahy. Měl starší sestru, která byla provdána a měla dvě dcery, které někdy se svým strýčkem zavítaly do sboru.
Jejich matka mě jednou vyhledala. Chtěla mluvit o svém životě. Manžel jí právě oznámil, že ji opouští a že si našel mladší ženu. Vyprávěla mi svůj osobní příběh a byla velmi nešťastná. S bratrem neměla dobrý vztah, nicméně přiznala, téměř nerada, že celá rodina si všimla jeho proměny. Právě to ji přimělo, aby mě vyhledala, aby si pohovořila „o víře“.
Hluboce jsem s ní soucítil. Její manžel se k ní zachoval opravdu hanebně a její situace byla velmi tíživá. Mluvil jsem s ní o Pánu Ježíši Kristu a na závěr našeho setkání jsem jí navrhl modlitbu. Když jsme si klekli, měl jsem pocit, že ke mně velmi jasně promlouvá Bůh: „Pozor, Dane! Mezi mnou a jí neleží hřích jejího manžela. Mezi mnou a jí leží její vlastní hřích!“
Samozřejmě jsem z toho neusoudil, že Bůh s ní nemá soucit nebo že dokonce bagatelizuje hřích jejího manžela. Nicméně došlo mi, že naším hlavním problémem je náš vlastní hřích, nikoli hřích na nás spáchaný jinými lidmi nebo dokonce okolnostmi. A pokud sami nenalezneme mír s Bohem, pokud nečiníme pokání z našeho vlastního hříchu, bude veškerá pastorace jen velmi povrchním léčením.
Od té doby uplynulo více než třicet let a svět se hodně posunul. Panuje jakési poměrně obecné přesvědčení, že v životě je nejdůležitější to, aby nám bylo dobře. Tento obecný postoj se zabydlel i v církvi. Evangelium, které pak hlásáme, je, že Ježíš přišel, aby vylepšil náš život. Máme-li nějakou těžkost, Ježíš je tu od toho, aby nám ulevil. Jistě, takto lze interpretovat mnoho biblických slov. Třeba „pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a já vám dám odpočinutí“. A nepochybně byste našli mnoho jiných, podobných.
Proč se tolik vztahů rozpadá? Protože představa, že bychom měli setrvat ve vztahu, který se nám moc nepovedl, a dokonce v něm trpět, a to bez záruky, že se nám podaří ho napravit a nově zbudovat, jde proti srsti našemu očekávání. Bůh po mně přece nemůže chtít, abych něco takového snášel!
Ne, netvrdím, že nejsou případy, kdy je nejen možné, ale dokonce správné nefunkční vztah opustit. Ale tvrdím, že to není případ oněch padesáti procent rozvádějících se lidí. Mnozí lámou hůl nad vztahem jen z toho důvodu, že chtějí úlevu a nápravu teď hned, a nechtějí „ztrácet čas“ s někým, kdo je přestal bavit.
Před lety se objevila příručka pro sexuální výchovu na školách, jejíž součástí bylo i povídka z daleké budoucnosti, kdy bude mnohem více stejnopohlavních párů než párů žijících v klasickém heterosexuálním manželství. Bylo tam i zdůvodnění: Dva muži si spolu rozumějí lépe než muž a žena. A totéž prý platí i o ženách. Jinými slovy: homosexuální svazek je lepší, protože je snadnější.
No, něco na tom je. Za ženy mluvit nemohu, ale vím, že pro muže je i milovaná žena často velkou záhadou. Ne, skutečné manželství rozhodně není snadné.
Ale co když je to tak, že Bůh to tak zamýšlel! Bůh nám nikde neříká, že dobrý život je život snadný. A evangelium neříká: Věřte v Ježíše Krista a dobře se vám povede! Ježíš říká: Hledejte nejprve Boží království (nikoli tedy úlevu ze svých trablů nebo dokonce snadný a bezbolestný život) a to, co potřebujete ke skutečnému životu, vám bude přidáno.
Církve, které přistoupily na člověkostředné smýšlení tohoto světa, často přejímají agendu tohoto světa. Někdy se jedná o zlepšení sociální situace, kvalitnější (nebo vůbec nějakou) zdravotní péči, „manželství“ osob stejného pohlaví. Jde o to, aby lidé netrpěli a cítili se dobře. Zajímavé ale je, že církve, které volí tuto cestu, většinou ztrácejí své členy, někdy docela dramaticky. Jako kdyby lidé instinktivně cítili, že skutečné poselství církve má být poněkud jiné.
Když přišli za Ježíšem a vyprávěli mu, jak Pilát nechal zmasakrovat židovské poutníky, Ježíš odpověděl způsobem, za který by byl v mnoha dnešních církvích tvrdě odsouzen. Nejprve přidal příběh o katastrofě, kdy se zřítila jakási věž a při níž zahynula řada lidí, a pak neodsoudil ani římské okupanty, ani špatné stavitele oné věže, ale řekl: „No tak to vidíte! A nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete!“
To nezní jako evangelium, jako dobrá zpráva, že? Jenže máme-li pochopit velký příběh, musí nám dojít, že náš život nepotřebuje jen určité vylepšení, ale že hřích je velmi vážná věc. Ježíš nepřišel, aby náš život vylepšil. Přišel, aby za náš hřích zemřel a tím nás vykoupil.
Jenže tu dobrou zprávu pochopí jen ten, kdo si připustí, že bez Boží milosti je ztracen. Mohla by na nás padnout tíseň: Máme vůbec šanci, že dnes té zprávě někdo uvěří? Strach, že nikoli, nás může vést k rozmělňování a rozpouštění evangelia. „Bratři a sestry, přijde soud!… soudek!!… soudeček!!!“
Přesto hodlám hlásat plné evangelium. A proč? Protože je to pravda! A co když nás zůstane příliš málo?
Může se to stát. Nicméně studujeme-li dějiny, zjistíme, že tam, kde se hlásalo neředěné evangelium, lidé proti očekávání spíše přibývali, někdy v celých zástupech. Jsme-li Kristovi, musíme být připraveni i na to, že zůstaneme poněkud osamoceni. Ale jak praví apoštol: „Ať žijeme, ať umíráme, Páně jsme!“
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 26. únor 2020 Foto: Wikimedia Commons – Bible – ilustrační