Eutanázie, chápaná jako asistovaná sebevražda, začala být tématem společenského diskurzu v druhé polovině dvacátého století. Eutanázie je nyní legální v několika evropských státech, jako první ji uzákonilo Nizozemí v roce 1997, následovala Belgie v roce 2002, poté se přidaly další státy. U nás dosud legalizována není, a přiznám se, že doufám, že ani nebude. Podnětem k sepsání tohoto článku je reakce jednoho člověka, který se považuje za křesťana a který zalitoval, že u nás eutanázie dosud povolena není. Přiznám se, že mne to hluboce překvapilo.
Jelikož nucenou eutanázii praktikovala nacistické Německo, bylo toto téma po nějakou dobu po konci druhé světové války tabu. V poslední čtvrtině minulého století se vynořilo znovu, což dle mého názoru souvisí s dalšími civilizačními posuny, zejména s uzákoněním práva na potrat. Tyto posuny pokračovaly dál a vyvrcholily (zatím) v právu zvolit si pohlaví bez ohledu na biologickou danost.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Špatná terapie
Co je společným jmenovatelem těchto posunů? Je to přesvědčení člověka, že může o životě a smrti rozhodovat sám. Je sám svým pánem a může si dělat, co chce.
Následující odstavec bude vyznavačský: Jsem ctitel Hospodinův a život považuji za Boží dar. Jsem přesvědčen, že život jsme si sami nedali, a nemáme právo ho sami sobě a ani nikomu jinému brát. A jsem přesvědčen, že nerespektování této skutečnosti nakonec vede ke smrti celé civilizace. Právě to ve velkém prožíváme, ale protože je to opravdu velké a z hlediska jednoho lidského života velmi pomalé, tak nám to nedochází, přestože víme o nejrůznějších – a dosti hrozivých – statistikách.
Klesá počet lidí, kteří vstupují do manželství (nebo do nějakého alespoň trochu trvalejšího) vztahu. Mnozí lidé nechtějí mít děti, a někdy je nechtějí ani ti, kteří do manželství vstoupili. Stoupá počet neplodných, a to jak u mužů, tak u žen. Velké množství lidí se domnívá, že je lepší, když žena dělá kariéru, než když „je u plotny“ a má děti, o které se stará. Žádnému národu, v němž kleslo reprodukční číslo pod 2,1, což je magická hranice, pod kterou začíná dané společenství vymírat, se nepodařilo tento trend zvrátit, a to ani masivní podporou rodin s dětmi. Nám blízkým příkladem může být současné Maďarsko nebo Polsko. Stát může do jisté míry malého obratu dosáhnout, což u nás dokazuje fenomén tzv. Husákových dětí, které se narodily, protože stát drastickým zdaněním bezdětných přinutil obyvatele děti mít. Ale to jsou jen malé změny, které celý proces sice zpomalí, ale nezastaví. Tehdy stát po několika letech zjistil, že už není schopen ufinancovat dotace na dětské oblečení a podobné věci, a tyto komodity přes noc zdražily, někdy i na několikanásobek (např. u dětských botiček), a obyvatelstvo se vrátilo „k normálu“ a přestalo se množit.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Sebevražda
Proč toto vše píšu? Předpokládám námitku, že eutanázie a potraty spolu nesouvisí. Tvrdím, že ano. Obojí je projevem neúcty k životu. K životu, který je úžasným tajemstvím a úžasným Božím darem.
Pro uzákonění eutanázie se uvádějí dva druhy argumentů. Jeden se týká domnělé svobody jednotlivého člověka. Zastánkyně potratů budou tvrdit: „Mé tělo patří mně, a já si s ním mohu dělat, co chci.“ Odpovídám: Opravdu? Mnohé ženy později tohoto kroku litují. Domnívám se, že to je ještě ta lepší reakce. Druhou možností je ztvrdnutí srdce. Ano, vím, že mnohé ženy budou své rozhodnutí pro potrat hájit a budou tvrdit, že u nich žádné následky nezanechal.
U eutanázie jde o podobný postoj: „Já sám si určím, kdy a jak svůj život ukončím.“ Tento druh argumentů je tedy založen na přesvědčení, že já sám rozhoduji o tom, co je dobré a co zlé, přinejmenším pro mne.
Pak je zde ale ještě další druh argumentů. Ten se týká stárnoucích a nemocných lidí, pro které by smrt byla vysvobozením.
Četl jsem pozoruhodnou knihu Scotta Pecka… V zásadě je proti eutanázii, nicméně připouští, že v určitých vzácných případech eutanázie hříchem není. Týká se lidí, kteří jsou smířeni jak s Bohem, tak s lidmi, a kteří trpí velkými bolestmi. Sám ale upozorňuje, že jde o vzácné případy – současná paliativní péče je na takové úrovni, že dokáže ve většině případů bolesti eliminovat.
V zemích, v nichž byla uzákoněna eutanázie, argumentovali její zastánci právě soucitem s trpícími. Jak to ale někdy bývá, nové zákony mají někdy nezamýšlené vedlejší účinky. (Pamětníci, vzpomínáte si, co předcházelo schválení zákona o exekucích? Stav, kdy se dlužníci smáli věřitelům do očí. Tehdy se volalo po přísném zákoně, který by podvodníkům zatnul tipec. Jenže to už skoro nikdo nepamatuje. Zákon zaúčinkoval zcela jinak, a proto máme nyní v exekucích statisíce chudáků. To není to, co jsme tehdy chtěli. A podobných případů bychom mohli uvést víc.)
Očekávalo se, že eutanázie bude řídkým, spíše výjimečným jevem. Nyní tímto způsobem odchází ze světa čtyři procenta Holanďanů. U Belgičanů jsou to „pouhá“ dvě procenta – Belgičané ovšem začali o pět let později. Že by ty tisíce Holanďanů skutečně chtěly umřít? Nebo se vytváří společenský tlak, aby s ní terminálně nemocní souhlasili? Nedovedu si představit, že by moje maminka o eutanázii žádala. A kdyby tak učinila, rozhodně bych jí to rozmlouval. Jaká bude společnost, v níž „pokvetou“ potraty a eutanázie? Jsem rád, že mi víra v Ježíše Krista poskytuje alternativní přístup k životu. Ten druhý, „liberální“ a „progresivistický“, už se projevuje. Jak? Prudkým nárůstem duševních nemocí, rozpadem rodin, neochotou mladých lidí bránit svou vlast. Mnozí mladí lidé jsou přesvědčeni, že jejich vlast nestojí za to, aby byla bráněna. Kromě toho jsou příliš pohodlní – raději se podvolí. Někteří Putinovi, jiní islámu. Ono sice neplatí, že „všechno souvisí se vším“, nicméně domnívám se, že souvislosti, které jsem naznačil, jsou reálné. Hodlám zůstat na straně života.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 29. května 2024 Foto: Pixabay – ilustrační