Nedávno jsem cestoval do Prahy na akci „Smíření“ na Bílé Hoře a využil jsem té příležitosti, abych navštívil rodinu iráckých křesťanů, kteří sem přišli před pěti lety v rámci projektu Generace 21. Ta návštěva mě velmi potěšila, protože jsem je našel spokojené a šťastné – jako nikdy dříve. Ptal jsem se i na ostatní, s nimiž v osobním styku nejsem, a převažovaly dobré zprávy. „Moji“ Iráčani dokonce složili zkoušky potřebné k získání českého občanství. Ty zkoušky jsou velice těžké a přiznám se, že bez přípravy bych je neudělal, a troufám si odhadnout, že ani nikdo z vás čtenářů. Získat české občanství je opravdu velmi obtížné.
Celá tehdejší akce byla založena na důvěře. A protože se našli lidé, kteří švindlovali, nedal se celý projekt dotáhnout do původně zamýšleného konce.
Související – Dan Drápal / Proč jsem očkovanec
Nyní se snažíme pomoci dvěma pákistánským rodinám. Moc děkuji všem, kteří zaslali finanční pomoc, i těm, kteří nabídli ubytování. Vybralo se necelých dvě stě padesát tisíc a nabídek ubytování se sešlo asi deset. Jedna z nich, pro kterou jsme se rozhodli, byla přímo královská.
Celá tato akce – stejně jako předchozí – je založena na důvěře. Bez ní by nebyla možná. Dárci mi museli důvěřovat, že jsem si ty Pákistánce nevymyslel. Já musím důvěřovat oné obětavé ženě, která řídí práci Dignity. Podobně jako tomu bylo u Generace 21, nikdy jsem neznal a neznám bankovní spojení (mohu jen sdělit číslo účtu, nic víc) a nikdy mýma rukama neprošly žádné papírové bankovky či mince. A důvěřujeme otci té rodiny, které sem přiletěla právě včera (cesta se o týden zpozdila; psal jsem, že přiletí jedenáctého), že jeho příběh je pravdivý.
Velice tím riskujeme. Důvěra se vytváří po léta, ale dá se zničit v deseti minutách.
Kdysi jsem to zažil. V roce 1971, ještě jako student, jsem začal pracovat jako topič v Hotelu Palace v Jindřišské ulici. Navázal jsem dobré vztahy s údržbáři, ženami v prádelně a v mandlu, s uklízečkami, ale i s technickými pracovníky. Později tam nastoupili další kolegové z bohoslovecké fakulty. Topení v hotelu bylo zvláštním způsobem zbastlené (nemohu to vysvětlovat, bylo by to moc dlouhé), takže mnohdy netopilo. A „dělničtí“ topiči neměli chuť si ve volném čase u kotlů číst knížky – dávali přednost častým odskokům do hospody hned vedle hotelu. Podařilo se mi najít systém, jak dosáhnout toho, aby všichni měli dost tepla. A moji nástupci v tom pokračovali. Měli jsme tam výbornou pověst – vzpomínám si, jak provozní inženýr přede mnou říkal nějakému svému kolegovi z jiného hotelu: „Jó, tyhle klucí z tý teologie, ty jsou fakt dobrý.“ To se stalo, když už jsem se vrátil z vojny. Jenže pak tam jeden hoch, který také studoval teologii, něco ukradl. V podstatě byl přistižen přímo při činu. A důvěra, kterou jsme tam po čtyři roky budovali, byla rázem pryč. Hrozně mě to mrzelo, ale v podstatě to nešlo nijak napravit. Aby se věci vrátily do starých kolejí, bylo by potřeba důvěru budovat znovu, od píky, jenže by to asi trvalo ne čtyři roky, ale šest nebo sedm.
Jednu noc jsem chtě nechtě přemýšlel, co by se stalo, kdyby nás někdo podrazil. Nebo kdyby se ukázalo, že jsme vsadili na špatného koně. O tom by mohli vyprávět ti, kteří se snaží pomoci čínským křesťanům, kteří zde hledají útočiště. S křesťany, hledající bezpečí, sem totiž podle všeho přišli i agenti čínských tajných služeb. Bylo by dlouhé vysvětlovat, jak se na to přišlo.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Jak se vyhnout nebezpečí? Jak zajistit, že nás nikdo nepodvede a nezradí?
Je jeden způsob, který je naprosto spolehlivý. NEDĚLAT NIC. Nic neriskovat. A pokud byste hledali někoho, kdo by vám tento postoj přesvědčivě zdůvodnil, určitě ho najdete. My jsme s Generací 21 na tento přístup naráželi neustále. „Nedělejte to, nestojí to za to.“ A samozřejmě ono české, mnohokrát vyzkoušené a ověřené: „To nejde.“
Jenže takový postoj mi nepřipadá křesťanský. Náš Bůh chce, abychom se chovali důvěryhodně, abychom si důvěřovali – a abychom byli soucitní. Já si moc nečtu časopis Hlas mučedníků, jakkoli jsme vděčný za jeho vydavatele. Jsem asi příliš útlocitný a když si přečtu nějaký ten srdceryvný příběh, nemohu usnout. Když udělám aspoň něco, život se stává opět snesitelným.
Související – Dan Drápal / Vypjatá očekávání
Předpokládám, že uslyším námitku: „Dane, dej si pozor, abys nebyl naivní.“ Ano, Pán Ježíš říkal, že máme být bezelstní jako holubice, ale chytří jako hadové. Naivita může být skutečně nebezpečná. Proto je dobré hovořit s těmi, kdo v této oblasti pracují a kdo už mají určité zkušenosti. Co si budeme povídat, nezřídka se stává, že ten, komu chcete nezištně pomoci, se vámi snaží manipulovat. Nepomáháme andělům. Dokonce ani pronásledovaní křesťané nejsou andělé. A pronásledování nezaručuje, že mají správnou teologii. Nadto pocházejí z prostředí, kde to chodí zcela jinak, než nač jsme zvyklí. V našem týmu vedeni Generace 21 byl jediný „nevěřící“. Jmenoval se Martin. Když jsme jednou narazili na nějaké nesrovnalosti ve výpovědi jednoho z těch, kterým jsme se snažili pomoci, řekl mi: „Dane, co chceš? Vždyť vyrostl v prostředí, kde lež je základní životní strategie.“ Měl pravdu – a tato jeho poznámka mi vícekrát pomohla (a nemuselo ani jít o příslušníky jiných národů).
Trpící, hladovějící lidé mají nějakou tvář. Mají své životní příběhy, někdy neradostné. Mají je i trpící, kteří nehladoví. A mají je i hladoví, kteří pro víru netrpí. Nám se daří skvěle. Nechceme-li se dělit, před Božím trůnem to těžko zdůvodníme. Netroufáš-li si do nějakých dobrodružných akcí, zkus pomoci nějakému dítěti třeba přes nadaci Mezinárodní potřeby. V naší malé zlatohorské skupince platíme školné hned třem dětem – jedné Bangladéšance, jednomu Nepálci a jedné … Nepálce? To zní divně, ale vy si to přeberete. A v neděli se za ně pravidelně modlíme. A díky Mezinárodním potřebám mají tyto děti pro nás tvář.
Ne, nespasíme svět. Ale můžeme se alespoň trochu snažit. Dělá to něco i s námi.
P. S. Patrně budeme potřebovat někoho, kdo by „naši“ rodinu učil česky. Nenajde se mezi čtenáři nějaký dobrovolník v Praze a okolí? Tato potřeba bude možná po několika týdnech aktuální. Jistě, mohli bychom této rodině zaplatit kurz z vybraných peněz. Když se nikdo nenajde, tak to zřejmě uděláme. Pokud se ale najde dobrovolník, zbydou peníze na jiné potřebné věci – a potřebné lidi, jimž Dignity pomáhá. Pište prosím na adresu ampelos@volny.cz.
Autor je teolog a publicista Datum: 19. května 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.