Před šesti lety jsem se přestěhoval do Jeseníku, ale Jesenicko znám odnepaměti, protože jsem zde jako batole bydlel, pak jsem sem jezdil každoročně na prázdniny a když mi bylo deset, koupili tu naši chalupu. Sledoval jsem, co se dělo, a byl jsem svědkem proměny krajiny, vesnic či měst.
Je to kraj, odkud byli Němci vyhnáni. Na jejich místo přišli Češi z vnitrozemí (těch moc nebylo), Slováci (těch bylo více) a Řekové (po občanské válce v Řecku koncem čtyřicátých let). Naše vesnice měla tehdy asi 500 stálých obyvatel. Dnes je jich třicet.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Modlitební kruhy
Vesničky i městečka byly rozbité. Dneska je všechno krásné, úpravné, opravené. Chalupy se změnily v chaty. Nebo v penziony. Kraj je to stále chudý ve srovnání s jinými oblastmi, nicméně pro turistiku nadmíru vhodný, a podle toho také využívaný.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Těsně před mým přestěhováním byla zastavěna poslední proluka na hlavním jesenickém náměstí. Jako by to mělo určitý symbolický význam. Poslední rány se zacelily. A já jsem v posledních pěti letech zaznamenal pozoruhodnou změnu.
Lidé začínají být hrdí na to, že jsou z Jeseníku.
Je to novinka. Měl jsem vždy pocit, že lidé se za to spíš stydí. Měli pocit, že Jeseník je díra, kam se přicházelo spíš za trest. Mentalita se mění, a to poměrně rychle.
Čím to je? Dnes už výrazně převažují lidé, kteří se zde narodili, a dokonce i lidé, jejichž rodiče se tady narodili.
V Písmu nacházíme princip, který nazývám „Do třetího či čtvrtého pokolení“. Bůh říká, že tak dlouho „bude navštěvovat vinu otců na synech“. Trochu se nad tím zamysleme.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Proč lidé nemají rádi evangelikály
Slyšel jsem názor, že to není spravedlivé. Že Bůh trestá syny za hříchy, které nespáchali, ale které spáchali jejich otcové.
Studujeme-li Písmo pozorně, nepřehlédneme, že Bůh v Mojžíšově zákoně zakázal, aby děti byly trestány za hříchy rodičů: „Ať nejsou usmrceni otcové za syny a synové ať nejsou usmrceni za otce. Každý ať je usmrcen za svůj hřích“ (Dt 24,16).
Mimochodem, často se mluví o „evropských hodnotách“ nebo o „hodnotách západní civilizace. Toto je jedna z nich: Potrestán má být jen ten, kdo zhřešil, nikoli celá jeho rodina. Například v takové severní Koreji může místní krutý režim přetrvávat tak dlouho, protože když se někdo dopustí něčeho protirežimního, je potrestána celá jeho rodina. A tak raději nikdo neprotestuje.
Bůh ale říká, že bude navštěvovat vinu otců na synech do třetího či čtvrtého pokolení. Není to v rozporu s výše uvedeným principem z Deuteronomia? (O tom, že synové nemají být trestání za hříchy otců, se píše ještě u Ezechiele (18,4 a 20.)
Podívejme se na realitu. Když se někdo narodí rodičům alkoholikům, mívá mnohdy sám s alkoholem problémy. Není to nezbytně nutné, každý případ je jiný, nicméně potomek alkoholiků má nesporně handicap. Když si nějaká generace žije nad poměry (což je náš případ), zanechá svým potomkům vysoký státní dluh a hluboké sociální problémy. Když má někdo vznětlivou povahu, hrozí jednak to, že bude ubližovat svým dětem, jednak to, že děti půjdou, byť mnohdy nechtěně, v šlépějích rodičů.
Stručně řečeno, tím, jak žijeme, zanecháváme svým dětem určité dědictví. Domnívám se, že to všechno jsou věci, o nichž se píše v Písmu, totiž že Bůh navštěvuje vinu otců na synech…
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Evangelikální reakce na zkázu
Není to nespravedlivé?
Slova o třetí či čtvrté generaci zpravidla pokračují takto: „Ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.“
To znamená, že pokud zachováváme Boží Slovo, máme z toho užitek my sami, a věřím, že i tisíce dalších lidí, včetně našich potomků. To, do jaké společnosti jsme se narodili, jsme nemohli ovlivnit, ale to, zda budeme dbát na Boží slovo, je jen na nás. A pokud budeme, připravíme tím pozitivní dědictví našim potomkům.
Otázka však stále nebyla zodpovězena. Není to nespravedlivé, že děti trpí za rodiče?
Jenže – co byste vlastně chtěli? Chtěli byste, aby vaše hříchy nedoléhaly na vaše děti? Pokud ano, zvažte, že pak by na ně nedoléhaly ani vaše dobré činy a dobrý způsob života. Nemá-li být jedno, jak jednáme, pak nemůžeme brát v potaz pouze jednu stranu rovnice. Jistě, Bůh by to mohl zařídit, aby na naše děti nedopadalo zlé, které jsme způsobili my. Ale pak bychom dětem nemohli zanechat ani žádné pozitivní dědictví. Bůh nás stvořil jako společenské bytosti, kteří patří do vyšších celků – do rodiny, do národa, do sboru, do obce. Nejsme izolovaní jedinci. A každý z těchto celků můžeme nějak ovlivnit. Pozitivně či negativně. Něco zanecháváme svým potomkům. Pozitivně či negativně. Není jedno, jak žijeme. Jsou lidé, kteří chtějí, aby jejich volby neměly následky.
Budu zcela osobní. Vím, že dokud jsem nedbal na Boží slovo, žil jsem tak, že jsem své děti, které již byly na světě, negativně poznamenal. To neznamená, že musí špatně dopadnout. (Boha musí najít každý sám za sebe, a na druhé straně žít s Bohem může i člověk vzešlý ze strašlivých poměrů.) Ale život jsem jim rozhodně ztížil. Když jsem se obrátil, začal jsem budovat určité pozitivní dědictví – podobně jako mi je připravovala zbožná maminka, zbožný dědeček a možná nejvíc pradědeček František Urbánek. Jistě se za mě modlili, stejně jako se já dnes modlím za všechny své děti a všechna svá vnoučata.
To, že patříme do vyšších celků, rodinou počínaje, nás jistě svým způsobem rovněž limituje a zpomaluje. Možná je to dobře – musíme brát ohled na druhé, musíme se naučit vyjednávat apod. Lidí, jejichž rodina je totálně rozbitá, máte jistě ve svém okolí dost a dost. I to jsou následky hříchu našich otců. Rodina nás sice brzdí, ale přesto můžeme shromažďovat dobré dědictví a těšit se z toho, že Hospodin prokazuje milosrdenství tisícům těch, kdo ho milují.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 3. května 2023 Foto: Pixabay – ilustrační