Není to nic příjemného, ale je lepší pohledět pravdě do očí: Co se týče evangelizace, jsme na tom podobně jako farizeové, o kterých Pán Ježíš řekl, že obcházejí „moře i souš, aby získali jednoho proselytu“ (Mt 23,15). Ano, žneme skrovně, skrovněji než pod vládou komunismu. Má to různé příčiny a nám prospěje, když se zamyslíme nad tím, co můžeme změnit a co nikoli.
Věříme v Pána Ježíše Krista, věříme, že nám dává věčný život. Víme, že každý člověk potřebuje činit pokání. Snažíme se vést lidi ke Kristu prošlapanou cestou, na které jsou známé milníky: pokání, obrácení, křest ve vodě, u nás charismatiků a letničních křest v Duchu, vstup do sboru, převzetí určité služby… Domnívám se, že tak tomu bylo vždycky a tak tomu také vždycky bude – až do skonání věků.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Nepřátelství bez nenávisti
V čem je tedy problém? Jeden je vnější a ten můžeme ovlivnit jen málo. Je to všeobecná nedůvěra k institucím všeho druhu, k církvím možná obzvláště. Kolem nás se neustále odhalují různé nepravosti – korupce na vysokých místech, selhání institucí (např. při otravě řeky Bečvy), sexuální zneužívání (které se zvlášť týká církví), nespokojenost s vládními kroky atd. A tak se stává – pokud se vrátíme k otázce evangelizace – že jsou lidé, kteří dospějí k rozhodnutí, že se dají pokřtít, ale když jim navrhnete, aby také vstoupili do sboru, stáhnou se. V poslední době mi velmi podobné případy popsalo hned několik pastorů, a já jsem to na vlastní kůži také zažil, dokud jsem byl v Praze.
Z našeho hlediska je logické, aby člověk, který se dal pokřtít, rovněž vstoupil do sboru. V KS Praha jsme byli svým způsobem průkopničtí v tom, že jsme oddělovali křest od vstupu do sboru. Logika byla tato: Často k nám do sboru přivedl někdo člověka, který se v našem sboru sice obrátil, ale my jsme přišli jako slepí k houslím až k samému závěru, k poslednímu kroku, zatímco ten, kdo ho přivedl, se mu věnoval třeba několik měsíců. A tak jsme každému říkali, že by si do půl roku měl najít nějaké společenství, které bude jeho domovem. Neviděli jsme jako správné chtít po něm, aby se vyznal v té spoustě denominací, která v Praze již tehdy byla.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Církev vyhlíží probuzení
Pokud člověk činí pokání a obrátí se, má právo na křest. Tedy bych mu křest neupíral. Potřebu závazného společenství bych jistě zmínil, ale netlačil bych na pilu. Pokud s námi takový člověk bude žít, po nějakém čase (pozor! mohou to být třeba i tři roky!) se závazným členem stane.
Další příběh, který jsem nedávno slyšel, ale který jsem v naprosto shodné podobě sám zažil, je následující: Připravujete někoho na křest, a on (nebo ona) se těsně před křtem nastěhuje k novému nevěřícímu partnerovi. A vůbec nechápe, proč vám to vadí.
Je nějaká chyba, chceme-li člověka vést onou zmíněnou tradiční cestou od pokání přes křest až ke členství ve sboru? Nemyslím si. Myslím si, že tradiční křesťanství bylo a je dobrým a nosným programem pro život. Kolem nás se hroutí tradiční způsob života a lidé opouštějí staletím prověřené normy, nadto se ve společnosti vede dosti krutý boj proti tradiční rodině a tradičnímu manželství, ale zatím nikdo nic lepšího nevymyslel, a zhroucení norem vede k stále častějšímu výskytu duševních nemocí. Společnost to pochopitelně vnímá, ale nevidí nebo nechce vidět, že jde o logické důsledky rozpadu společenských norem.
Jedním z následků je, že lidé, kteří přicházejí do církve, jsou stále rozbitější. Mnozí z nich žijí na hromádce, mnozí jsou rozvedení, mnohé děti jsou doma svědky neustálých hádek a bojů a vyrůstají v prostředí, které rozhodně není příznivé pro jejich budoucí partnerské vztahy.
Když tito lidé přijdou do církve, třeba i do církve relativně zdravé, jsou plni nedůvěry, které si mnohdy ani nejsou vědomi. Když jim pak předestřeme, v čem byl problém a co by měli teď dělat jinak, tedy jak vypadá život s Pánem Ježíšem, je to pro ně mnohdy jaksi mimoběžné. Pokud se pak soustředíme na to, jak je přivést k pokání, ke křtu, ke vstupu do sboru, často nám nerozumějí.
Považuji za důležité se v takovém případě za takového člověka modlit a ptát se Pána, co chce nyní s tímto člověkem dělat. Tedy ptát se, jaká je Boží agenda, ne jaká je naše agenda. Je potřeba s ním dlouho a trpělivě hovořit a snažit se porozumět, co s ním chce nyní Bůh dělat. Pokud někdo žije na hromádce a nevidí v tom problém, tak bych mu to nutně nezpochybňoval – možná je v současnosti jeho větším problémem to, že neodpustil svým rodičům. Jinými slovy, kladu si otázku, co chce Bůh nyní v životě toho člověka dělat. (Život na hromádce ho beztak dříve nebo později trápit začne, ne že ne. Počkejme, až o tom bude chtít mluvit.)
Nebudu zastírat, že lidem někdy trvá hodně dlouho, než pochopí, proč stojí za to život měnit podle Písma. Přesto radím, nespěchejme. Pokud člověk nakonec začne dávat život do pořádku, je důležité, aby sám rozuměl, proč, a aby to sám chtěl – ne aby to bylo jen na nátlak okolí. Možná pak bude mít sbor méně členů. Možná do něj bude někdo chodit několik let, aniž se stane členem. Radím ti, příliš se tím netrap. Důležité je, aby věděl, že je zván, že má dveře otevřené, a že ho nepřestaneme mít rádi, ani když do sboru nevstoupí.
Naskýtá se otázka, jak k takovému člověku přistupovat? Pokřtít ho, když to či ono ještě nemá vyřešené? Nebo ho nepokřtít, dokud si vše nevyřeší? A kdy to bude?
Na tyto otázky nemám žádnou obecnou odpověď. Modlím se za každého jednotlivého člověka. A čekám.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 20. prosince 2023 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační