Náhlá změna našeho života, kterou přinesla současná pandemie, zatlačila do pozadí běžný politický a společenský život. Může se stát, že některá témata, která nám připadala ještě před dvěma měsíci živá, se po skončení tohoto mimořádného stavu nevrátí. Zrovna tak je ale možné, že některé negativní jevy ještě zesílí. Jsou před námi dvě cesty: Buď navážeme na to pozitivní, tedy na obětavost, spolupráci, vynalézavost, snahu vyjít si navzájem vstříc, nebo na to negativní, tedy zlobnou kritiku, hledání viníků nebo snahu z krize něco sobecky vytěžit pro sebe. Společnost může z této krize vyjít semknutější, nebo naopak rozdělenější.
Ještě před krizí jsem pročetl knihu Grega Lukianoffa a Jonathana Haidta Coddling of the American Mind. Kniha se věnuje současným problémům amerických vysokých škol a univerzit, nicméně mutatis mutandis má co říci i do našeho prostředí. Pokusím se postupně zpopularizovat některé klíčové myšlenky (či spíše klíčová zjištění) této knihy. Dnes převyprávím jejich popis názorové polarizace, která dle jejich zjištění dosáhla dříve nevídaných rozměrů. Předem chci upozornit, že autoři nezastávají ani konzervativní, ani liberální pozice, byť k liberalismu mají patrně o ždibeček blíže.
V knize popisují jako model jednu z mnoha afér, probíhajících v rámci kulturních válek. Jistá profesorka Sarah Bondová z University of Iowa vyslovila myšlenku, že antičtí sochaři tesali svá díla z bílého mramoru, což ovlivnilo společnost. V devatenáctém století z toho lidé usoudili, že Římané byli bílí, a tato představa posílila bělošskou nadřazenost od devatenáctého století až podnes. O její knize vyšly různé články, z nichž jeden měl titulek: „Universitní profesorka tvrdí, že bílý mramor je rasistický a vytváří ‚běloškou nadřazenost‘“. Podobných článků vyšlo více (kniha vše dokumentuje patřičnými odkazy). Konzervativní tábor na tyto články reagoval, a na tyto reakce reagovali zase liberálové. Konzervativci kontrovali, např. článkem „Liberální profesoři tvrdí bizarní věci a pak viní konzervativní média, že na to upozorňují“.
Autoři z této a podobných afér odečítají následující schéma:
- Levicový profesor řekne nebo napíše něco provokativního. Jeho článek či přednáška je často reakcí na určitou vnímanou nespravedlnost. Článek se objeví na společenských sítích, často i s příslušným klipem.
- Pravicová média se tohoto případu chopí a referují o něm způsobem, který zvyšuje naštvanost. Často vytrhávají věty či tvrzení z kontextu a někdy překroutí fakta.
- Stovky či tisíce lidí se dovědí o původním tvrzení daného profesora a začnou psát urážlivé e-maily, někdy obsahující i výhrůžky smrtí, a dožadují se, aby universita daného profesora propustila.
- Správa školy se za profesora nepostaví. Někdy je vyhozen nebo s ním není prodloužena smlouva.
- Ti, kdo už patří do toho či onoho tábora, mohou vstoupit do této věci v kterémkoli stadiu. Zjišťují, že celá věc potvrzuje jejich nejhorší obavy a špatné mínění o druhé straně. Pravice se soustředí na to, co daný profesor řekl. Levice se soustředí na sexistické či rasistické reakce. Hněv na obou stranách narůstá a cyklus se může kdykoli opakovat.
Totéž může fungovat více méně stejně, i když zaměníte levici a pravici.
Profesorka Bondová – v konkrétním případě, který byl krátce popsán – chtěla bojovat proti rasismu, což je zcela v pořádku. Rasismus je odporný. Psát o bílém mramoru antických soch jako prvku, který posiluje bělošskou nadřazenost, je jednoduše úlet. Jde ale přece říci, že jde o úlet, a přitom přiznat šlechetný motiv. Nadpisy článků dokážou své, což redaktoři dobře vědí. Sám jsem pro určitá média přestal psát, protože vymýšleli mým článkům titulky, které byly zavádějící a někdy dokonce v rozporu s obsahem článku. Ovšem přitahovaly pozornost čtenářů. Někteří se ale spokojili jen s titulkem, článek buď nedočetli celý, případně ho pročetli jen velmi zběžně. Nebo vůbec.
Asi není úplně jednoduché se zamyslet nad tím, co určitý článek vyvolá. Ale možná alespoň někoho podnítí, aby se zamyslel, jestli stojí za to výše popsaný cyklus roztáčet. Pokud ovšem někdo chce polarizovat společnost, zde má popis, jak to lze dělat celkem účinně.
Trochu se pochválím: Přiznám se, že jsem to nějak tušil, a proto se snažím vyvarovat silných a emocionálně nabitých slov. A snažím se, pokud to jde pochopit i pozitivní motivaci svých odpůrců. Ne vždy se mi to podaří. Může to být tím, že jsem sám zaslepen, může to být ale i tím, že ta pozitivní motivace schází.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 1. března 2020 Foto: Iowa.edu