Dostal jsem e-mail od jedné čtenářky, který byla pohoršena nemravným jednáním některých disidentů. Přečetla si totiž článek na Echu (které velmi doporučuji) referující o knize Cecílie Jílkové, která popisovala své vyrůstání ve dvou disidentských rodinách. Zřejmě o tom dříve nevěděla, nebo možná jen netušila, jakých rozměrů nemravnosti některých disidentů nabyly. Lze k nim nyní mít úctu?
V e-mailu pak tato čtenářka jmenuje některé lidi, které jsem relativně dobře znal a o jejichž nemravnosti jsem věděl. Nebudu nikoho z nich jmenovat, jen popíšu jednu svou zkušenost.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Přímluvy za špatné lidi
V letech 1972-1974 jsem byl na vojně. Už před vojnou – zhruba od pražského jara v roce 1968 – jsem se postupně seznamoval s některými (tehdy ještě budoucími) disidenty. Někteří pro mne byli velmi inspirativní, jiní méně. Málokdo z nich za normalizace obrátil, i když i takoví se našli. Když jsem se vrátil z vojny, normalizace už byla – v podstatě „úspěšně“ – završena. Jedna z prvních akcí, kterých jsem se účastnil, bylo, jak jsme to nadneseně nazvali, „První celostátní nietzschologické symposium“ na hradě Houska, kde tehdy dělal kastelána Sváťa Karásek. Filosofové, sociologové, psychologové spali ve spacácích, a já jsem byl zděšen, když jeden z přítomných filosofů, kterého jsem si vážil, vylezl z lůžka, kde zřejmě strávil noc se ženou, která patřila někomu jinému. Byl jsem v šoku.
Ano, mezi disidenty bujela promiskuita a někdy i drogy, a mohu ještě dodat něco, co má čtenářka nezmiňovala, totiž okultismus.
StB to samozřejmě věděla a pochopitelně se to snažila všelijak využívat. Nutno dodat, že nepříliš úspěšně. Občas něco zveřejnila, aby se lidé dověděli, jací to chlíváci tito disidenti jsou.
Nebudu jejich nemravné počínání hájit. Znamená to však, že zasluhují pouze odsudek?
Lidé, kteří se snaží bojovat proti nezákonnému počínání policie a nespravedlivým odsudkům vynášeným na zmanipulovaných soudních jednáních, měli pochopitelně výhodu, pokud na ně představitelé režimu nic neměli. A byli i takoví. A co ti ostatní?
Přál bych si, aby na straně dobra byli samí mravně bezúhonní lidé.
Mravně bezúhonní lidé ale většinou mlčeli. Pokud šlo o představitele církví, Sváťa Karásek (který patřil mezi disidenty, ale na zmiňovaných nemravnostech se nijak nepodílel, snad až na nějakou mírnou pitku, ale žádné drogy a žádná nevěra) jim adresoval jednu ze svých písní:
Vy silní ve víře,
Vy v Písmu kovaní,
Když začnou bít pastýře,
Kde jste schovaní?
Já si disidenty nijak neidealizuji. Vím o nemravnostech, ale vím také o velké statečnosti. A nám, pokud se chceme považovat za ty mravné, případně v Písmu kované, bych chtěl připomenout, že mezi těmi, kteří nevstoupí do Nového Jeruzaléma, budou i lidé bázliví, kteří mlčeli, když „začali bít pastýře“ (nebo někoho jiného).
V dobách komunismu jsem byl dvakrát u voleb. Jednou u těch prvních po dosažení věku 18 let, myslím, že to bylo roku 1970. Byl to pro mne otřesný zážitek, i když vlastně nevím, proč jsem to vnímal tak negativně. Celé mi to připadalo jako strašlivé divadlo (Jan Sokol trefně nazýval tehdejší volby „kontrolou buzerability obyvatelstva“) a rozhodl jsem se, že už nikdy k takovým volbám nepůjdu. Tento slib jsem porušil až při posledních „volbách“ před pádem komunismu. Byl jsem tehdy motivován strachem, že přijdu o „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“ a náš krásný sbor na Maninách bude rozprášen. Je to něco, za co se dnes stydím, a co jsem se pokusil reflektovat v brožurce Církev a budoucí pronásledování, která vyšla v roce 1993.
Ano, možná by nás rozprášili. Ale co se stalo, když někdy ve čtyřicátých letech prvního století rozprášili jeruzalémský sbor? Evangelium se začalo šířit po celém světě. Ne, strach nebývá dobrou motivací.
A tak, když slyším někoho odsuzovat disidenty za jejich nemravnosti, ptám se někdy v duchu, někdy nahlas, a někdy třeba i skrze takový článek, jaký právě čtete: „A co jste dělal vy, když estébáci mlátili Petra Placáka? Co jste dělal, když (v rámci akce „Asanace“) málem uškrtili Zdenu Tominovou, aby její rodinu přinutili opustit republiku?“
Přál bych si, aby za pravdu a spravedlnost bojovali samí bezúhonní lidé. Sám se snažím takový být, a každému doporučuji, aby mne v této věci následoval. Soukromý život disidentů si neidealizuji, nicméně nemohu nevidět, že mnohdy se zachovali velmi statečně. Nejsem ani jejich nekritický obdivovatel – ostatně každý z nich je jiný, včetně morálního profilu – ani jejich soudce.
A raduji se z toho, že jejich soudcem být nemusím. Jednou staneme před tím jediným oprávněným soudcem všichni, a to každý sám za sebe.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 11. prosince 2024 Foto: Wikipedie – L. Svoboda a G. Husák