Každý rok mnohá média opakují banální konstatování, že Vánoce se staly svátky konzumu. My starší jsme zažili chabý komunistický pokus nahradit Vánoce jolkou a Dědou Mrázem. Já to zakusil ve školních letech a vzpomínám si, jak jsem s dětskou naivitou ve třetí třídě zpíval „Děduška Maróz, jolku nam priňós“. (Pro později narozené: Jolka je správně s malým j, protože jde o označení vánočního stromku, nikoli vlastní jméno nějaké sličné spolužačky.) V letošním předvánočním období mě zaujalo a trochu rozveselilo, když jsem v jakémsi náhodně puštěném pořadu slyšel citát z jakéhosi dopisu, psaného v polovině devatenáctého století, v němž si pisatelka stěžovala, jak je to hrozné, že už bude muset zase shánět dárky a doma uklízet, a že jí ty Vánoce vůbec nebaví. Nic nového pod sluncem, píše se v knize Kazatel. Stížnosti na komercionalizaci Vánoc zřejmě mají svou dlouhou tradici.
Letos si naběhla komisařka EU pro rovnost Malťanka Hellena Dalliová, která chtěla termín Vánoce zrušit a nahradit ho obecnějším pojmem „Svátky“. Více než samotným tímto nápadem jsem ale byl překvapen mírou nevole, kterou tím vzbudila. Tak bych to třeba nečekal od Petrušky Šustrové ve fejetonu Lidových novin ze 17. prosince. Ale nebyla zdaleka jediná. Možná to říkám předčasně, ale zdá se mi, že vlna politické korektnosti kulminovala a nastává určitý odliv. Možná se kyvadlo začalo vracet zpět.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Budování důvěry
Vánoce mám rád, a dokonce vcelku. Je to možná tím, že ve stáří jsem tolerantnější než dříve. Vím, že v postmoderní době k Vánocům patří nejen nakupování dárků, ale i žehrání na jejich komercionalizaci. Trochu lituji pokladní v hypermarketech a supermarketech, že musí někdy už od konce listopadu poslouchat koledy, které jsou samy o sobě docela hezké, ale sedět celý den na pokladně a poslouchat je pořád dokola… No, nevím. Já bych to nevydržel.
Přeji všem, aby se mohli sejít a pokud možno nezůstali na Vánoce sami. Už se moc těším, že uvidím všechny své děti a vnoučata pohromadě. A nostalgicky vzpomínám, jak jsme se scházeli – moje rodina a bráchova rodina – na Boží hod u rodičů, a jak nás rok od roku přibývalo. Při posledním společném setkání, těsně před tím, než maminka odešla na věčnost, nás bylo třicet. Nikdo tehdy nechyběl. Pak už jsme se museli rozdělit – třicet je už opravdu hodně a logistika je natolik náročná, že si to moc nelze užít. Ale máme se rádi i nadále.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Pán Ježíš a politika
Ano, Vánoce jsou spjaty s konvencemi. A nějaké věci se dělají, „protože se tak dělaly vždycky“. Někomu to připadá nemístné, a tak chce „bořit tabu“ a „bořit mýty“. Komunisté, když se moc nedařilo prosadit jolku, alespoň zdůrazňovali, že Vánoce jsou „vlastně“ pohanský svátek, že je to oslava zimního slunovratu, a že církev ty šťastné a mírumilovné pohany potlačila a obelhala. Na to říkávám: Kdy jindy slavit příchod Ježíše Krista, který je oním Sluncem spravedlnosti se zdravím na paprscích? Ježíš vstupuje do našich největších temnot – a my to můžeme o Vánocích slavit. Nechcete-li, nemusíte. Kéž vám i tak chutná vánoční kapr.
Konvencí a zvyků je spousta – zdaleka nejen o Vánocích. Moderní a postmoderní doba mnohé z nich odbourala a odbourává. Je to tak ale dobře?
Tak se například stalo zvykem nepořádat pohřby. Prý si to nebožtík nepřál. A pro pozůstalé jsou prý pohřby traumatické.
Jenže zesnulý či zesnulá měli v mnoha případech řadu přátel a známých. V tradičních kulturách jsou pohřby zpravidla navštívenější než nedělní bohoslužby. Je to špatně? Nemyslím. Ano, zařizování pohřbu může být traumatické. Život prostě někdy traumatický je – s tím nic nenaděláme. Ale pohřeb je projevem vděčnosti a slušnosti. Vděčnosti zejména vůči zesnulému, slušnosti zejména vůči širší rodině a přátelům.
Nebo si vezměte – dříve neodmyslitelnou – konvenci žádání o ruku, a především rodičovského požehnání sňatku. Mnozí o ně ani nestojí. A co to má za následek? Je to jednoduché a logické – nepožehnání. Ano, vím, že někdy jsou vztahy tak rozbité, že to prostě nejde. Nechci nikomu přidělávat bolest. Chci ale, abychom – alespoň některé – konvence vzali na milost. Nebo se alespoň zamysleli, jakou vlastně mají náplň, proč zdomácněly, a jaký bude život bez nich. Obávám se, že v mnoha ohledech dosti plochý.
Nic nás nenutí tyto konvence pěstovat. Nejsme ani pod vrchnostenským, ani pod společenským tlakem. Ani v církvi ne, alespoň u nás. A to je dobře. Možná, že po čase budou nahrazeny jinými konvencemi, které budou mít taky smysl. Ano, konvence může dusit, umrtvovat. Může ale také – je-li správně pojata – prohlubovat a obohacovat. Proto bychom je neměli bezhlavě rušit. Pak jsme trochu jako malé děti, které, když uvidí z kostek postavenou věž, ji honem běží zbourat.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista. Datum: 22. prosince 2021 Foto: