Původně jsem chtěl tento článek nazvat „Změnil jsem názor“, ale pak jsem se podíval do seznamu svých článků a zjistil jsem, že by to byl za posledních patnáct let třetí článek s tímto názvem. Ale k věci: Změnil jsem názor na to, jak je to u nás s cenzurou.
Cenzura, jak jsem ji po léta chápal, znamenala, že určitý článek nebo určitá kniha nesměly z vůle státní moci vyjít. Pochopitelně se to týkalo i rozhlasových a televizních pořadů nebo filmů. Svět byl relativně jednoduchý a čitelný; platilo v něm ano – ne. Nezažil jsem dobu první republiky, kde se místo zakázaného článku objevilo bílé místo svědčící o tom, že cenzor je aktivní. Předpokládám, že tato bílá místa vzbuzovala zvědavost. V dobách komunismu se už bílá místa neobjevovala. Na sazeče to jistě kladlo značné nároky. Na druhé straně, když měl práce příliš, tak se daný časopis či titul jednoduše zakázal. Vydat knížku bývalo na dlouhé lokte. Můj dědeček, etnograf Antonín Václavík, napsal rozsáhlou knihu o lidovém umění. Proces schvalování a editování trval přes dva roky. Bylo to počátkem padesátých let a vydavatelství trvalo na tom, že v předmluvě musí být zmínka o Stalinovi. Jenže vyjednávání o knize trvalo dlouho, Stalin to nevydržel a mezitím zemřel, poměry se změnily a zmínka o Stalinovi musela být odstraněna. (Nevím, jestli to líčím úplně přesně; korespondenci o této záležitosti, kterou jsme našli v pozůstalosti, si už zcela nepamatuji, ale v hrubých rysech to bylo takto.)
Zlaté časy klasické cenzury jsou ale ty tam a já jsem se velice zlobil, pokud někdo napsal, že je u nás cenzura. Mohu přece na internetu číst nejrůznější názory, zdá se mi, že každý může publikovat, a to jak vzácné perly, tak úplné ptákoviny.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / „Manželství pro všechny“ a Bible
Jenže nedávno vyšlo najevo, že jistá americká tajná služba více méně předepisovala Twitteru, co má a co nemá publikovat. Mnozí lidé měli už dlouho podezření, že se tak děje; jasnější kontury tato věc dostala, až když Twitter koupil Elon Musk. (Prosím nějakého odborníka na sociální sítě, aby mě opravil, pokud je v mém líčení nějaká nepřesnost. Své rozumy beru mimo jiné z pořadu „Ze světa internetu“, v němž si povídají David Slížek a Petr Koubský, kteří mimo jiné popisují, jak internet funguje, proč a jak vznikají „internetové bubliny“ a jak působí algoritmy, jež ovlivňují, k jakým článkům se dostanete snadno a k jakým možná vůbec.)
Když to člověk promýšlí, zjistí, že je to vlastně mnohem nebezpečnější než klasická cenzura. Sociální sítě vytvářejí veřejné mínění, ne že ne. Mám ve svém okolí lidi, kteří se dušují, že oni na „mainstream“ nenaletí. Přitom naletěli na nesmírné pitominy. Já si také myslím, že téměř na nic nenaletím, ale poslední dobou jsem si stále méně jistý. Cenzurní zásahy na sociálních sítích jsou mnohdy nahodilé, mohou odstranit váš článek, aniž vám uvedou konkrétní důvod, nebo vás mohou úplně „banovat“, tedy zrušit. Já jsem si za řadu let vytvořil síť odběratelů. Pak mi nějací hackeři můj web zničili, dobrý přítel mi postavil nový, ale odběratele jsem začal opět nabírat od nuly. Nedávno jsem měl jakými incident s FB, dodnes nevím, oč vlastně šlo, ale obával jsem se ne toho, že bych nemohl vůbec publikovat, ale toho, že odběratele budu zase nabírat od nuly. Byl jsem přitom varován, že když něco zveřejním na FB, stává se to jeho majetkem a přestává to být majetkem mým.
Provozovatelé sociálních sítí se mohou hájit tím, že se jedná o soukromé společnosti, které jen nabízejí určitou službu, a že si mohou co se týče algoritmů dělat, co chtějí. Mohou, ale nemusí vám cokoli vysvětlovat, a pokud vysvětlují, vysvětlení má někdy podobu sdělení, že jste „porušili pravidla komunity“. Přitom někdy žonglují s termínem „hate“ („nenávist“), pod které ti, kdo tímto slůvkem vládnou, mohou zahrnout cokoli. Nedávno prý někde ve Spojených státech dostal označení „hate“ i biblický verš Jan 3,16 („Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“).
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Poznámky k problému migrace
„Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“ (Žalm11,3) Předně: Zůstat pravdivý. Nebát se používat slůvka „nevím“. Ano, vím, zní to naivně. Vy říkáte „nevím“, protože si nejste stoprocentně jistí, a člověk vedle vás chrlí jeden fejk za druhým. Dlouhodobě ale sázím na poctivost a pravdivost.
Dále: Pokud možno, neschovávejte se za nějaký vymyšlený profil. Já jsem Dan Drápal a nesu svou kůži na trh. V předchozí větě jsem ale napsal „pokud možno“. Zatím to není třeba, ale kdybych se dostal do situace, že bych už publikovat pod svým jménem nemohl, pokusil bych se „přejít do ilegality“.
Do přátel si některé lidi nepouštím. Odmítnu žádost o přijetí, pokud se mi jméno jeví jako vymyšlené a daný člověk o sobě nedá vědět nic ani v informacích. A málokdy do přátel pustím někoho, s kým zatím žádné „přátele“ nesdílím. Nemám ale problém pustit do přátel člověka zcela odlišných názorů, než mám já.
Ať už bude vývoj jakýkoli, pěstujte opravdová přátelství. Mnoho mladých dívek závislost na sociálních sítích přivádí k sebevraždě. Ano, na sociálních sítích vás mohou zničit. Ale máte-li skutečné přátele, najdete útěchu. A nejlepší je, pokud vaši přátelé mají s vámi jednoho společného Přítele, který vás nikdy neopustí.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 19. července 2023 Foto: Pixabay – ilustrační