Nedávno jsem v jednom ze svých článků vyjádřil názor, že sociální stát, jak jej známe dnes, bude brzy neufinancovatelný, za což jsem sklidil u části čtenářů kritiku. Vracím se k tomuto tématu, protože jsem přesvědčen, že je velmi důležité a že se týká všech občanů naší země, zejména pak nastupující generace a generací budoucích.
Nejsem odborníkem na sociální problematiku a zejména na dějiny sociálního státu, ale doufám, že nejsem daleko od věci, vyjádřím-li názor, že průkopníky sociálního státu byla jednak Velká Británie, jednak císařské Německo (mám na mysli druhou polovinu 19. století a počátek století dvacátého). Ve Velké Británii se vedl boj za zkrácení pracovní doby, za zákaz zaměstnávání dětí, za zvýšení bezpečnosti práce. Německo, zdá se mi, postupovalo systematičtěji a usilovalo o trvalé řešení pro lidi, kterým hrozila smrt hladem, protože neměli žádné zaopatření. Mám dojem, že Británie a Německo volily odlišné přístupy, ty se ale navzájem nevylučovaly.
Skutečný rozmach sociálního státu v jeho dnešní podobě ovšem nastal až po druhé světové válce. Není bez zajímavosti, že vzorem sociálního státu se stalo Švédsko, které dosáhlo velmi vysoké míry přerozdělování. Jedním z důvodů (nikoli jediným) byla ovšem skutečnost, že Švédsko nepoznalo válečné hrůzy a rozvrat společnosti, který postihl řadu evropských zemí, zejména Německo. Dalším důvodem – možná ještě důležitějším – byla vysoká míra sociálního kapitálu. Konkrétně mám na mysli důvěru k vládě a státní správě. K vysoké míře sociálního kapitálu přispívala i téměř nulová korupce (mohli bychom se přít, co bylo příčinou a co bylo následkem; stojíme před klasickou otázkou, co bylo dříve – slepice nebo vejce).
V 60. letech minulého století lze hovořit o „sociálním státu“ takřka v celé Evropě, a to jak v její svobodné části, tedy na západ od nás, ale i v zemích, v nichž vládli komunisté, tedy i v tehdejším Československu. Komunistická vláda přinesla mnoho zlého a spoustu bezpráví, nicméně sociální politiku jako takovou bych jí nevyčítal. Rozmach sociálního státu v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století byl možný díky souběhu několika faktorů, které již odezněly a v dohledné době se nemohou opakovat. A tyto faktory působily podobně na východě i na západě.
Prvním faktorem byla skutečnost, že došlo k prudkému ekonomickému rozvoji, a to jak v zemích poničených válkou, tak v zemích, které zůstaly ušetřeny zcela nebo které byly zasaženy jen málo. V naprosté většině zemí přestala být problémem nezaměstnanost, takže téměř všichni platili daně a málokdo pobíral dávky.
Druhý faktor souvisí s prvním: Výrazně stoupla vzdělanost obyvatelstva. Středoškolské vzdělání se stalo takřka samozřejmostí, procento obyvatel s vysokoškolským vzděláním se zvýšilo několikanásobně. Rostoucí ekonomika nejen že byla tyto vzdělanější lidi schopna absorbovat, ona je do značné míry vyžadovala. Školy chrlily zaměstnatelné absolventy; čas nejrůznějších gender studies a podobných spíše škodlivých oborů byl tehdy ještě v nedohlednu.
Třetím faktorem bylo, že věk dožití se sice rovněž zvyšoval, nicméně na počátku ekonomického boomu byl průměrný věk dožití podstatně nižší než dnes, což znamenalo, že podíl důchodců na počtu obyvatel byl výrazně nižší. Pokud na počátku 50. let připadalo sedm výdělečně činných na jednoho důchodce, na přelomu tisíciletí to už bylo čtyři na jednoho a v řadě zemí tento poměr stále klesá, někdy docela dramaticky. K tomu můžeme ještě přičíst výrazně nižší porodnost.
Všechny tyto faktory působí dlouhodobě a jsou všeobecně známy. V naší zemi se už vystřídalo několik „komisí pro spravedlivé důchody“ nebo „komisí pro reformu penzijního systému“, nicméně tyto komise vesměs pouze konstatovaly známé skutečnosti, aniž se cokoli podstatného změnilo. Ke změně totiž není dostatečná politická vůle.
V čem je problém, není třeba zvlášť objasňovat. Je-li důchodový systém součástí státního rozpočtu, pak bude výplata důchodů spotřebovávat stále vyšší procento tohoto rozpočtu. Alternativy (které lze všelijak kombinovat) jsou v zásadě čtyři: Snížení reálné hodnoty důchodů, zvýšení odvodů na důchodový systém, zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu a konečně přenesení starosti o prostředky na stáří ze státu na občany. Politická vůle není ani k jednomu z těchto kroků. Samozřejmě lze ještě uvažovat (bráním se užití slova „fantazírovat“) o nějakém zásadně jiném ekonomickém uspořádání typu zaručený minimální příjem, tedy o úplně jiném ekonomickém modelu.
Je docela dobře možné, že si jednoduše řečeno žijeme nad poměry. Je možné, že nás čeká radikální snížení životní úrovně. Nemusela by to být žádná tragédie. Uvedu příklad: Dokud jsem byl v Praze, měl jsem druhé nejmenší a nejlevnější auto v naší ulici. (Jedna důchodkyně měla starého Peugeota 207, já mám dodnes Fiestu.) Několik lidí mělo SUV, několik rodin mělo dvě auta. Těmi SUV pak jezdili nakupovat do Lidlu nebo do Tesca. Co se týče reálné životní úrovně, neměl jsem pocit, že jsem ve srovnání s ostatními nějaký chudák. Drahá auta, značkové oblečení, drahé dovolené jsou často věcí statusu, nikoli nezbytností pro kvalitní život.
Určitým problémem je, že – na rozdíl od 19. a 20. století, kdy se doporučovaly takové vlastnosti jako střídmost a šetrnost – máte minimální možnost rozmnožovat nějakým rozumným a srozumitelným způsobem svůj majetek, a tak střádat sami sobě na stáří a svým dětem na budoucnost. Buď musíte proniknout mezi horních deset tisíc, což není vůbec snadné, vymyslet nějaký úžasný startup, nebo musíte mít kliku při podnikání na burze. Peníze uložené v bance ztrácejí na hodnotě; bitcoinu, přiznám se, nerozumím, a jedinou zatím bezpečnou investicí je nákup nemovitosti. Bude tomu tak ale i za deset či dvacet let? Domnívám se, že ano, ale jistotu zdaleka nemám.
Uvedu ještě dva faktory: Stále ve světě funguje penězovod od chudých k bohatým. Velmi malé procento bohatne, zatímco nižší střední třída a pracující chudnou. A když ti bohatí přivedou třeba banku na buben, stejně dostanou zlatý padák.
A druhý faktor: 70 % mladých lidí je toho názoru, že jejich generace se nebude mít tak dobře jako generace předchozí.
A 70 % týchž mladých lidí je přesvědčeno, že zrovna oni toho budou ušetřeni.
To nemůže dopadnout dobře. Hodně lidí bude zklamaných.
A nyní předvedu svou oblíbenou řečnickou figuru: Přál bych si, abych neměl pravdu a vše bylo mnohem růžovější.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teologa a publicista Datum: 10. února 2021 Foto: Wikimedia Commons – Praha