Jak jsme se ocitli v určité denominaci? Zpravidla tak, že jsme se do ní narodili. Buď tělesně, jako děti rodičů, kteří byli členy určité denominace, nebo „duchovně“, když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista na základě služby někoho, kdo byl v nějakém denominačním sboru – baptistickém, metodistickém, evangelickém či jakémkoli jiném. Mnohým z nás nedělá problémy přestoupit do jiné denominace, třeba při stěhování do jiného města, ale i z jiných důvodů. Problémy jsou pouze s denominacemi od sebe vzdálenějšími – evangelikál bude mít problémy stát se katolíkem, pravoslavným, ale i adventistou, a pochopitelně příslušníci těchto denominací budou asi mít problémy nalézt domov v některé z evangelikálních denominací. Ale můžeme se k sobě chovat slušně a vstřícně, že ano?
Člověk, který je neproblematicky členem určité denominace, ale může narazit na křesťana, který mu řekne, že členství v (jakékoli) denominaci je něco špatného, že Ježíš nepřišel založit žádné denominace, že v nebi nebudou katolíci, evangelíci nebo členové Křesťanských společenství či Apoštolské církve, ale jen křesťané, že denominace jsou „nebiblické“ atd.
Čas od času zvítězí tento názor u větší skupiny křesťanů, kteří se ve jménu absolutní „nedenominačnosti“ od denominací oddělí a založí vlastní skupinku. Pokud jsou úspěšní, jejich skupinka roste, a po čase se z ní stane… denominace. (Nejedna současná denominace vznikla na základě odporu proti denominacím, ale do historického exkurzu se zde pouštět nechci.)
Odpůrci denominací často argumentují tím, že i apoštol Pavel kritizoval roztržky v korintském sboru. Byli tam ti, kdo říkali „já jsem Petrův“ nebo „já jsem Pavlův“, ale také ti, kteří říkali „já jsem Kristův“ (viz 1. Korintským 1. kap.) Docela by mě zajímalo, co to bylo za lidi, ti „Kristovi“. Myslím si, že Kristovu stranu tvořili předchůdci dnešních bojovníků proti denominacím. Pavel je jmenuje jedním dechem s ostatními skupinami, což je výmluvné.
Boj proti denominacím považuji za jeden z nejmarnějších a nejméně smysluplných bojů, kterým se (někteří) křesťané věnují. Vícekrát jsem se s takovými lidmi setkal. Měl jsem vícekrát příležitost skupině, která byla na odchodu z nějakého sboru, položit otázku: „Co budete dělat jinak, až opustíte tento místní sbor?“ Jinými slovy, v čem konkrétně vám brání skutečnost, že tento místní sbor je součástí nějaké denominace?
Jistě, takové situace si lze představit. Dnes více méně všechny denominace akceptovaly existenci (a oprávněnost) domácích skupinek. Nebylo tomu tak ale vždy. V některých denominacích se ještě v osmdesátých letech říkávalo: „Skupinky jsou elitářské, rozdělují sbor.“ Až do konce osmdesátých let probíhal bratrovražedný boj mezi charismaticky a necharismatiky. Ano, v takových případech bylo lepší se rozejít než se trápit neustálými spory o tom, zda jsou jazyky (glosolálie) od Boha či od ďábla. Pokud ale nějaká skupina odešla, nebylo to zpravidla kvůli tomu, že pokládala za problém samu „denominačnost“. Bojovala například proti zakazování jazyků nebo domácích skupinek, nikoli proti denominačnosti jako takové.
Jakmile začne určitá skupina společně žít, vytváří si určité struktury a zvyky, vzniká v ní něco, co nazývám „denominačním folklórem“. Je to proces, který lze dle mého názoru zpomalovat, nikoli však zastavit. Pravdou je, že ať už jde o jednotlivý (třeba dokonce přísně protidenominační) sbor, nebo o celou denominaci, po čase – někdy kratším než jedna generace – se stává „starým měchem“, a pokud má v daném místě vzniknout nové společenství, možná bude lépe, když bude skutečně nové.
Vzpomínám si, jak se mě v roce 1991 tázal vedoucí jedné skupiny, jež se k nám tehdy hodlala připojit, zda mu mohu zaručit, že se z Křesťanských společenství jednou nestane denominace. Řekl jsem mu, že nemohu. Byl jsem odhodlán bojovat o to, abychom neztratili otevřenost a pružnost, ale natolik jsem znal církevní dějiny, že jsem věděl, že mu to opravdu slíbit nemohu. Dnes tento bratr vede krásný sbor – a já jsem se přestal bránit tomu, aby někdo tvrdil, že i Křesťanská společenství jsou denominace. Denominace opravdu není sprosté slovo.
O kvalitě sboru rozhodují zcela jiné věci, než v jaké je denominační „přihrádce“. Může být dobrý sbor Církve bratrské vedle špatného sboru Apoštolské církve. Anebo taky naopak. Opuštěním denominace někdy může něco získat vedoucí sboru, pastor, případě staršovstvo; „řadoví členové“ zpravidla nikoli.
V dnešní době už si většina evangelikálních církví nemyslí, že jsou tou nejlepší denominací (ano, vím, existují dvě výjimky). Když jsem psal stanovy Křesťanských společenství, dal jsem přímo do preambule, že se nepovažujeme za nejlepší nebo jedinou správnou církev. Denominační patriotismus mi vždycky dost vadil. Jenže pak jsem zjistil, že jsem pyšný na to, že jsme jediná církev, která má ve stanovách, že se nepovažuje za tu nejlepší. Ha, Dane, vidíš, už jsi zase tam, odkud jsi chtěl utéci.
Jak se stavět k lidem, kteří odmítají denominace? Radím – nechat je být. Pokud uvěří, že denominace jsou zlo, patrně sbor stejně opustí. Troufnu si tvrdit, že v devadesáti procentech je to zástupné téma. Skutečným důvodem bývá buď neochota rozejít se s hříchem nebo narušené vztahy v rámci sboru. Když proti těmto lidem bojujete, posilujete v nich (a někdy i u vnějších pozorovatelů) pocit, že jim ubližujete, a že tak činíte právě proto, že jste v denominaci. Ať tito lidé raději odejdou. Založí vlastní skupinku, která bude nedenominační. Možná se v ní budou posilovat v pocitu nadřazenosti. Buď se tak skupinka po čase rozpadne, nebo začne růst.
Pokud ano, během jedné generace se stane denominací. Popřejme těmto lidem hodně zdaru! Hlavně ať je zvěstován Kristus – třeba i bojovníky proti denominacím.
Autor: Dan Drápal Foto: Wikimedia Commons, ilustrační
.