Dlouho jsem přemýšlel, jak tento článek nazvat. „Smíření Čechů a Němců“? To by se hodilo, protože to bylo jedním z hlavních životních témat Pavla Neústupného. Ale tento článek má být hlavně o Pavlovi, ne o hlavních tématech jeho života. „Kdo je Pavel Neústupný“? To by šlo, ale zaujme potenciální čtenáře? Chtělo by to něco provokativnějšího. Nedávno jsem psal o třech rovinách pokoje a také jsem kázal o Blahoslavenstvích. „Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9). Moderní české překlady se vzácně shodují: řecké slovo eirénopoioi překládají „kdo působí pokoj“. Myslím, že vhodnější je překlad „činitelé pokoje“, ale nebudu to rozvádět – je to článek o Pavlovi, ne o řečtině. Jsem si ovšem jist, že Pavel byl a je činitelem pokoje, nebo, trváte-li na tom, působí pokoj… a tudíž je blahoslavený. Píšu to naprosto vážně, bez jakékoli stopy ironie.
Pavel je o šest let starší než já a je na sklonku svého života. Před časem jsem četl jeho knihu Vzpomínky v její německé verzi (Erinnerungen). Nyní vychází verze česká. Obě verze obsahují řadu fotografií; česká verze jich má víc a na rozdíl od německé i v barvě.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Lidovci a kulturní války
S Pavlem jsem se poprvé setkal na Maninách počátkem osmdesátých let. Narodil se v Praze, část života prožil na východní Moravě, pak se vrátil do Prahy a v září roku 1968 emigroval do Západního Německa. Na jaře roku 1978 přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. Jeho domovským sborem byl sbor Philadelphiagemeinde (později přejmenovaný na Sbor na cestě – Gemeinde auf dem Weg) v Berlíně, jehož hlavním pastorem byl Wolfhard Margies.
Pavel si nechal legalizovat emigraci z Československa, a proto mohl jezdit do své původní vlasti takřka bez omezení. Vzpomínám si velmi dobře na některé pasáže z jeho svědectví na tehdejších maninských „čtvrtcích“: „Studoval jsem celkem 17 let a stále jsem nemohl studia dokončit. Nedlouho po mém obrácení jsem měl složit rozhodující závěrečnou zkoušku. Musel jsem se naučit odpovědi na x (přesné číslo jsem zapomněl – pozn. DD) otázek. Věřil jsem, že mi Bůh pomůže školu dokončit. Začal jsem se učit, ale tu přijela jedna známá, která ještě nepřijala Ježíše. Cítil jsem, že se jí máme věnovat. Řekl jsem: ‚Bože, to jsem zvědav, jak to s tou zkouškou uděláš.‘ Věděl jsem, že to Bůh udělá. A udělal – vytáhl jsem si jedinou otázku, na kterou jsem se stačil připravit.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / K diskusi o svatosti
Pavel se tehdy vypravil do Prahy především proto, aby přivedl k Pánu svou maminku a svého bratra. A stalo se, jak se modlil. Oba přijali Pána Ježíše a chodili do sboru, byť nebyli tak horliví jako Pavel.
Nevím, kdy přesně se téma smíření Čechů a Němců stalo pro Pavla dominantním tématem. Možná to bylo od samotného počátku jeho křesťanského života; jistě to pro něj bylo důležitým tématem už v 80. letech. To bylo jedním z mnoha témat, v nichž jsme se hluboce shodovali. Různé skupinky z našeho sboru se modlívaly za Čechy a Moravu na okolních horách – na Šumavě, v Krušných horách, v Jizerských Horách, v Krkonoších, v Orlických horách i v Jeseníkách. Vyznávali jsme hříchy spáchané při poválečném vyhánění Němců a prosili jsme o požehnání. Podobné iniciativy probíhaly tehdy i mezi katolíky. Proto jsme také uvítali postoj prezidenta Václava Havla, který se Němcům za ono vyhánění omluvil. Tehdy byla jiné doba než dnes a mnozí lidé nejrůznějších politických názorů s prezidentovou omluvou nesouhlasili. My jsme se z ní radovali a modlili jsme se, aby český národ činil pokání.
Neznamená to, že bychom bagatelizovali hříchy Němců. Vycházeli jsme z poznání, že hříchy Němců jsou mezi nimi a Bohem; mezi námi a Bohem nejsou hříchy Němců, ale hříchy naše.
Vyvrcholením našich snad bylo velké shromáždění na Radobýlu. Bylo tam asi tisíc lidí; Češi byli pochopitelně v početní převaze, ale i Němců bylo hodně. Dodnes si myslím, že vyznávání a prosby za odpuštění na Radobýlu znamenaly uzavření určité kapitoly. Tento postoj zaujímali tehdy téměř výhradně křesťané. Nabyl jsem tehdy přesvědčení, že český národ se k této neslavné kapitole našich dějin postaví lépe, až se obrátí k Bohu. Kdo netuší, že sám potřebuje odpuštění, neví, proč by měl odpouštět.
Pavel se tomuto tématu věnoval ještě před sametovou revolucí, a ve svých mírotvorných snahách pokračoval i po ní. Dnes je situace úplně jiná – pokusím se o tom něco napsat v některém z dalších článků. Jsem si ale jist, že velkou zásluhu na změně přístupu k naší minulosti má právě Pavel a ostatní modlitebníci.
Mohl bych toho o Pavlovi napsat ještě mnoho. Uvedu jen jeden detail. Jednou jsme na jednom z bytových seminářů mluvili o přímluvné modlitbě. Já jsem – už nevím v jaké souvislosti – řekl: „To je sice hezké, ale nás [přímluvců] je málo.“ Pavel zvážněl a řekl: „Jeden starověký fyzik řekl: ‚Dejte mi ve vesmíru pevný bod a pohnu Zeměkoulí.‘ Podobně jeden skutečný modlitebník může pohnout Boží rukou.“ Tato věta byla pro mne formující.
Později se Pavel se svou ženou Irenou věnovali misii v Estonsku. Brali s sebou i mladé křesťany z České republiky; jednou s nimi byl i můj syn Ben.
Pavel je – mimo jiné – skutečný mírotvorce, činitel pokoje, a to ve jménu Ježíše Krista, a tudíž je blahoslavený.
Pokud byste si chtěli objednat Pavlovy Vzpomínky v české verzi, napište do nakladatelství Juda (knihyjuda.cz). Kniha bude v prodeji po Novém roce za 99 Kč. Německá verze v prodeji nebude, ale bude-li zájem, pokusím se zjistit, zda bude možno ji získat alespoň v elektronické podobě. Před Vánoci dám vědět. Pro ty, kdo Pavla znají, bude česká verze snad i vítaným vánočním dárkem.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 30. října 2024 Foto: