Nedávno jsem kázal na část Ježíšova kázání na hoře, a vzhledem k tomu, že Ježíš v tom úseku hovořil o posledním soudu, mluvil jsem o něm i já. Nešetřil jsem sbor. Neobcházel jsem nepohodlné pravdy plynoucí ze rtů našeho Pána po špičkách. Jestliže podle něj bylo důležité varovat posluchače před širokou cestou vedoucí k záhubě, zdůraznit, že nemáme sloužit Bohu i penězům, a napomínat nás, že zlost a chtíč vedou do pekelného ohně, jak bych mohl já jako Ježíšův následovník a kazatel jeho Slova dělat něco jiného než předávat toto poselství dále – ať to dnešním uším zní sebehrozivěji?
Po bohoslužbách mi jedna návštěvnice sboru řekla, že to bylo vůbec poprvé, co kde slyšela od nějakého pastora zmínku o pekle. Děkovala mi, že jsem to řekl nahlas. To slovo téměř zašeptala, aby nemohlo nadužíváním ztratit svou moc jako nějaká nadávka, nýbrž aby se zachovalo něco z tajemství; to je skutečnost, která, jak věřící vědí, je součástí pravověrného křesťanství, která ještě zůstává jako vrchol učení, které se nesmí řečmi rozředit.
SOUVISEJÍCÍ – Byl objeven nový rukopis „evangelia“? Co to je a proč je to důležité
To vše mne uvedlo v úžas. Jak může někdo kázat Ježíše a nezmínit soud? Jak se vyrovnáváte s podobenstvími? S jeho stálým a soustavným varováním před zatracením? Se všemi jeho „buď – nebo“ a kontrasty? Dokonce i když se módně stylizujete do podoby „křesťana“, jakého puritáni označovali šarlatovým písmenem hanby, který odmítá Pavla i ostatní apoštoly, nemůžete nepostřehnout šarlatová písmena varující před záhubou a zatracením vaší duše, obrazy červa, který neumírá, a ohně, který nikdy nevyhasne.
Pápá, satane
S absencí pekla těsně souvisí i vymizení satana. V mnoha kruzích lze jen velmi vzácně zaslechnout slovo o ďáblovi, o démonech nebo o mocnostech a „knížatstvu“ (Efezským 6,12 – Bible kralická, pozn. překl.) opovažujících se vést válku proti Bohu a jeho lidu. Satan se vytratil. Pravda, v charismatických nebo letničních sborech se ukazuje, avšak v evangelikálních denominacích s jejich stále blahobytnějším a vzdělanějším členstvem se nepokojně zavrtíme, setkáme-li se s kázáním, co o tom žalobci říkají Ježíš a apoštolové.
Vím, že jsou pastoři, kteří chtějí varovat před přeháněním převažujícím v jiných věroučných tradicích, kde démoni vykukují za každým problémem a kde se satanův vliv zveličuje takovým způsobem, že to deformuje biblické svědectví. Tak ho tedy raději podceníme, co? Vždyť je to jediná překážka, která brání přiblížit se k Bibli. No, nejen k Bibli, nýbrž i k dějinám církve. A ovšem, k našim bratřím a sestrám na světovém Jihu. Tedy v podstatě, k Bibli … a ke všem věřícím před námi a k většině věřících okolo nás.
SOUVISEJÍCÍ – Chcete zasáhnout svět? Evangelizujte církev
My jsme ti, kteří svým lhaním a svým podle všeho přemoudřelým zamlčováním odstraňujeme tu překážku z cesty.
Účinek vymizení satana: šíří se narušující vlnění
A tady je ten problém. Nemluvíte-li o satanovi, pak pravděpodobně ani o hříchu a o spáse nemluvíte takovým způsobem, který by přesahoval terapeutické, světské kategorie („dělat to, co je pro vás dobré, a nedělat to, co je pro vás špatné“). Pokud nikdy nezmiňujete satana, pak evangelium pravděpodobně zvěstujete bez jakékoli naléhavosti: pouze lidi vyzýváte, aby žili lepším a naplněnějším způsobem, což koneckonců dělá všude každý – od člověka šířícího svůj vliv prostřednictvím Instagramu po buddhistu, který bydlí ve vaší ulici o kousek dál.
Nemluvíte-li nikdy o démonech, nemyslíte pravděpodobně často ani na anděly; a to je ochuzená představa, pohled na veškerenstvo postrádající nadšení, takže si jen zřídka můžete všimnout duchovního a neviditelného světa, o němž skutečně mluví Bible, který potvrzovala prvotní církev a který má podle důrazného tvrzení církve stále ještě svou důležitost.
Ba co víc, bezkrevný pohled na anděly, démony, satana a peklo nás oslabuje, když bojujeme s hříchem, když se snažíme správně uctívat Boha a zachovat si čisté srdce potřebné k hlubšímu poznávání a milování Boha. Ztráta satana mění kontext křesťanova života, neboť duchovní bojiště proměňuje v pokojné místo, kde je jen pohodlí a kde všechno je už splněno.
Snižování věčných hodnot
Snižováním věčných hodnot křesťanství vzniká problém: vyzvedáme tím věci méně důležité. Pokud nepřijímáme naléhavost rozhodnutí mezi smrtí a životem, kterou nám ve svém učení předkládá Ježíš a apoštolové, mícháme naléhavost tohoto rozhodnutí mezi jiné výzvy, následkem čehož se pozemské problémy zdají větší, než ve skutečnosti jsou.
A právě to vidíme v církvích na Západě. Když se nám vytrácí kosmický úhel pohledu a když zdůrazňujeme pouze ta životní hlediska, jimiž nás zavaluje „tento svět“, a realitu budoucího soudu zametáme pod stůl, ztrácíme naději na věčnou spravedlnost, takže vše, co nám zbývá, je spravedlnost pozemská. A pokud tady na zemi nedosáhneme úplné spravedlnosti, nedočkáme se jí nikdy, což z veškerého úsilí o spravedlnost na tomto světě činí zápas na život a na smrt. Pokoušíme-li se nalézt něco, na čem by nám mělo hlouběji záležet, odvádějí tisíce menších bitev naši pozornost od hlavní války, která zuří dál a dál. Jakmile přestaneme mít na zřeteli toto velké drama, začneme vyzvedat dramata malého významu.
Zní naše kázání jako od Ježíše?
Nedoporučuji mluvit o satanovi, pekle, andělích a démonech, pokud si sami nejsme vědomi, o jak závažnou věc jde, a nezamýšlíme se příliš nad tím, jak mohou tyto skutečnosti dnes na lidi zapůsobit. Je nutno zařadit je do správného kontextu. Právě proto nám Bůh dal kazatele: mají jeho Slovo vykládat, ne je pouze nahlas předčítat. Zveme-li lidi k tomu, aby svět viděli jinýma očima, je třeba to, čemu učí Bible, vykládat velice pečlivě a počítat s kulturním odstupem.
Ani při velké pečlivosti a ohleduplnosti však podivnost a bizarnost všech těch věcí neodstraníme. A ani bychom se o to neměli pokoušet. Vždyť právě ta podivnost bije do očí.
Máme-li být Ježíšovými heroldy a vyhlašovat jej, musíme se popasovat se vším, co řekl, dokonce i s těmi částmi, které nás dnes znepokojují – s jeho dvojím útokem: na každého, jemuž samospravedlnost brání v pochopení rozsahu Boží milosti a milosrdenství, takže je nedokáže vztáhnout i na sebe, a na každého, jehož přemoudřelost se ušklíbá nad varováními týkajícími se soudu.
Může se stát, že i pravověrný sbor usilující o jasné vyznání víry selže v důrazu na to, co zdůrazňuje Bible. Že sice neopomine články pravého učení, avšak nebude o nich pojednávat s vážností, jakou zasluhují.
Jedním z nejsnazších způsobů, jimiž dnes Nepřítel otupuje bystrost věřících, je, když pastoři sice káží pravdu o Ježíši, ale nedbají nikdy na to, aby to od nich znělo jako od něj.
Autor: Trevin Wax Překlad: Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 3. listopadu 2023 Foto: screenshot YouTube – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
