Byli jsme právě na silnici, vezli jsme našeho nejstaršího syna domů po absolvování prvního ročníku vysoké školy. A došlo na sdílení.
„Mami, minulý týden jsem ležel,“ řekl Adam, „vůbec jsem nevyšel z ložnice. Vyučování jsem nedokončil. Ta videohra se mnou něco provedla.“
SOUVISEJÍCÍ – Pomoc! Bojuji se závislostí na pornu
Nikdy nezapomenu, jak to mnou otřáslo. „Co myslíš tím ‚ta videohra se mnou něco provedla‘?“
V tom okamžiku mi najednou docvakl smysl našeho šest let trvajícího nesouladu. Konečně mně to došlo: náš syn upadl do léčky virtuálního světa a nemohl z ní ven.
Problém
Měla jsem si těch varovných signálů všimnout už na střední škole, když Adam začal vynechávat sporty i koníčky, a víc a víc vysedával u videoher. Začal také dávat svému hernímu světu přednost před trávením společného času s námi nebo v církvi. Nenáviděla jsem svou novou úlohu „mámy policajtky“ v jedné z her, kdy jsem nastavovala v kuchyni časovač a pořád se s ním dohadovala o tom, kolik času věnuje hrám.
Bylo to u puberťáka normální, že se po celé hodiny blaženě hrbil ve tmavém suterénu nad obrazovkou? Přátelé mé maminky mě ujišťovali: „Aspoň se nedostane do problémů. Aspoň vždycky víš, kde je.“ Pamatuji se, že uvažovat takto znamenalo nastavit laťku příliš nízko. Byl však mým prvním dítětem, a zdálo se, že se u té obrazovky opravdu hodně naučí – to mi aspoň tvrdil.
V deváté třídě, když jeho škola – podobně jako mnoho jiných – vybavila všechny studenty notebookem, se jeho zlozvyky s obrazovkou zhoršily. Pro naši rodinu to byl bod zlomu, neboť jsme ztratili veškerou schopnost jeho čas strávený u obrazovky korigovat. Když jsem jednou (cestou k poradci, s nímž jsem ten problém chtěla prohovořit) procházela školní halou, míjela jsem řadu kluků, kteří na svých noteboocích, jež jim škola přidělila, hráli přestřelkovou hru „Povolání do války“. Říkala jsem si, jak se s tím asi vypořádali jiní rodiče…
Zbytek Adamových středoškolských studií byl samý konflikt – hned úspěšná, hned neúspěšná snaha při takové nezvládnutelné posedlosti hrami zvládat svůj život. Radovali jsme se, že přešel na vysokou, v představě, že z mladistvého zlozvyku vyroste a začne konečně žít. Jenže jsme se mýlili. Při zmíněné cestě domů jsem si uvědomila, že máme co dělat s něčím mnohem závažnějším než jen s nějakým zlozvykem. Už to mělo všechny příznaky závislosti.
Výzkum
Jsem původním povoláním zdravotní sestra. Začala jsem se proto do hloubky věnovat výzkumu, jak hraní videoher ovlivňuje mozek. Hovořila jsem s lékaři a neurology a dověděla jsem se, že závislost na hrách obsahuje jednu dobře definovanou chemickou složku. Magnetické rezonance ukazují, že závislost na videohrách se z neurologického hlediska podobá každé jiné závislosti. Nadprodukce hormonu dopaminu během hraní vyvolává sérii neurochemických procesů, které zvyšují příslušnou žádostivost – a ta zas má za následek poruchu sebeovládání, každodenních činností i osobních vztahů, což jsou základní faktory každé závislosti.
SOUVISEJÍCÍ – Studie: Pouze menšina rodičů klade důraz na předávání víry dětem
Adam nepřeháněl; hraní opravdu „cosi provedlo“ s jeho mozkem.
Od uvažování v mezích rodičovských zákazů – jako že mu zatrhnu vycházky nebo filmy mládeži nepřístupné – jsem se posunula k pochopení hlubších emocionálních a duchovních dopadů skutečnosti, že se dítě ztratilo ve virtuálním světě. Hraní nebylo jen nějakým neutrálním rituálem přechodu do nové společenské role; ve skutečnosti mohlo dítě odtrhnout od základů, které mělo ve své rodině a v duchovním životě. Stává se mu bohem jeho vlastního vesmíru, do kterého denně uniká. Časem se tento virtuální svět stává tak autentickým a tak pohlcujícím, že potřeba vlastní rodiny, Boha a přirozené radosti klesá u dítěte na minimum.
Vykoupení
Dokonce i v temných chvílích, kdy jsem si ve svém zápase připadala osamocena, jsem si byla hluboce vědoma, že existuje větší záměr. Podle 2. Korintským 1,3-5 nás Bůh „potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha“. Slíbila jsem sama sobě, že na bolest prožitou v tomto období svého života nikdy nezapomenu, abych byla schopna pomáhat jiným rodinám předcházet tomu, co postihlo mého nejstaršího syna.
Naštěstí se obsahem našeho příběhu stalo vykoupení. Především je nyní, téměř o dvanáct let později, na tom Adam dobře: sloužil pět let v americké armádě a dokončil vysokou školu. Nyní končí právnickou fakultu a je též mluvčím neziskové organizace „Odolný vůči obrazovce“, kterou jsme založili na ochranu dětí před cestou, jíž se kdysi vydal on. Adam dětem vypráví, že by si přál, aby mohl získat zpět těch deset tisíc hodin, které vyplýtval na hry a bloudění ve virtuálním světě.
SOUVISEJÍCÍ – Miniteologie otcovství v Listě Efezským 6
Za druhé jsme s manželem po tom, co prožil Adam, u jeho sestry a u jeho mladších brášků – dvojčat – přistoupili k technice jinak. Vytvořili jsme jim dětství svobodné od videoher i chytrých telefonů.
Že je to radikální? Ano, je. Avšak naše dcerka během střední školy bez chytrého telefonu a sociálních sítí jen kvetla. Nikdy ji to netáhlo do středoškoláckého dramatu esemeskových válek, ani k pokušením, jaká pro starší výrostky znamenaly sociální sítě. Dvojčata vzkvétají na střední škole, věnují čas osobním stykům s mnoha skupinami přátel, trenérů a učitelů. Tito chlapci, místo aby čtyři hodiny denně hráli „Pevnost“, věnují se baseballu, turistice, slouží ve studentské radě a baví je hrát na housle a na klavír: samé činnosti, o které Adam přišel, protože trávil čas civěním na obrazovku, s herním ovladačem v ruce…
Často se mne lidé ptají, zda si děti nepřipadají opomíjené. Ne – naši dospívající mají blízké vztahy se svými přáteli i s naší rodinou. Tato cesta vedla k tomu, že náš domov oplývá radostí.
Za třetí si Bůh Adamova příběhu použil k oslovení mnoha rodin. Trávím nyní mnoho času pomocí maminkám a tatínkům, kteří se doma potýkají s problémy kvůli času, jejž jejich děti tráví u obrazovky. Vzdělávání o účincích obrazovky na mozek se stává světlem zářícím v temnotách. Rodiče získávají schopnost porozumět, jak nadměrné užívání obrazovky ovlivňuje vývoj dítěte, a dospívají k rozhodnutím, která jsou pro jejich rodinu nejlepší – a už díky tomuto společenství nemají pocit osamocenosti a studu. A výsledek? Obnova vztahů!
A jak dál?
Dopouštět se chyb není ostuda; určitě jich děláme hodně. Jako rodiče se potýkáme s životem v napětí mezi Boží svrchovaností nad každým – jak říkal Abraham Kuyper – čtverečním centimetrem stvořeného světa a naší odpovědností být věrnými strážci života svého i svých dětí.
Jak si přitom počínat dobře? Závislostní a dráždivé prvky videoher mají takovou moc, že je podle mne nebezpečné pustit je do našich domovů „jako nějakou hodnotnou činnost v době dětství“ a potom čekat, že nám děti budou vzkvétat. Navést děti na něco, co pro ně bude znamenat selhání, má daleko k jejich ochraně; není to moudré, ani našemu Stvořiteli ke cti.
Zodpovědností nás rodičů je chránit své děti před prvky škodlivé kultury, které je vedou k závislosti. Začíná u vás doma hraní zabírat příliš mnoho času? Dere se na místo sportů a zdravých koníčků? Trpí tím školní známky dětí a jejich vztahy? Odvádí hraní dítě od Boha a od jeho rodiny?
Cítíte-li, že se vztahem vašeho dítěte k obrazovce není něco v pořádku, tedy to vytrvalé vnitřní varování – jak jsem to žel dlouho dělala já – neignorujte.
Adam mi jednou řekl: „Mami, sdílením mého příběhu nikdy nezraníš mé city. Varuj prosím tolik rodin, kolik můžeš.“
S přílivem digitální techniky se v době dětství svých ratolestí střetne každá rodina, ale nemusí to každou strhnout. Nemůžeme svým dospívajícím dětem poskytnout svým rodičovským dohledem ani častějšími rozhovory nějaké očkování; nemůžeme ovlivnit jejich vývojový proces; jsou inteligentní, avšak nevyzrálé, Nemůžeme je donutit k „moudrému“ chování, pokud jde o obrazovku, neboť to nejsou dospělí lidé, jejichž čelní mozková kůra se již plně spojila.
Můžeme si však při své snaze uvést činnosti děti do souladu s našimi hodnotami opatřit více informací a počínat si svědomitěji. Aktivně předcházet hádkám kvůli obrazovce a zaměřit se na zdravé vztahy. Řešením není připravit děti o zábavu, nýbrž přivést je zpět k hlubší radosti zapojením do skutečného života. Bůh pro ně stvořil svět, který mohou zkoumat, a dobrodružství, která mohou prožít ve skutečném životě. Ukažme jim cestu tímto směrem!
A nepřestaňme tím směrem hledět i my. Pamatujte, že Bůh je Otec, který k nám každého rána přichází s novým milosrdenstvím (Pláč 3,22-23); dává nám moudrost, když o ni prosíme (Jakub 1,5), i trpělivost a povzbuzení, o něž se můžeme podělit s jinými (Římanům 15,5).
Závislost na hrách je skutečná; nebojte se vyhledat pomoc u rodičů, kteří už si své zápasy kvůli obrazovce prodělali a jsou z nebezpečí venku. Naděje existuje. S pomocí Boží milosti můžete své děti ze závislosti vyrvat a dosáhnout opětného upevnění rodinných vztahů.
Autorka: Melanie Hempeová Překlad: Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 2. května 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
