Když zaměříme pozornost k Izraeli, mohli bychom si položit následující otázku: Co bylo tak úžasné na Izraeli, že jej Bůh miloval zvláštním způsobem a požehnal jej takovým způsobem, jakým nepožehnal žádný jiný národ? Třeba to bylo jejich množství. Do Egypta prchla hrstka sedmdesáti lidí a než byli vyvedeni z egyptského otroctví, stali se dvoumilionovým národem! Opravdu Bůh kalkuloval s velikostí národa? Považoval Izrael za dostatečně velký, aby jeho jméno uvedl ve známost ostatním národům na zemi, a proto jej přijal za vlastní? Ne, Bůh nejednal na základě čísel. V Deuteronomiu 7,7–8 tento princip popírá:
Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům…
Nešlo tedy o to, že do Egypta odešlo jen několik členů jedné rodiny, kteří byli mimořádní. Starozákonní Izraelité se učili říkat: „Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova“ (Dt 26,5). Z tohoto kočujícího nomáda vzešel izraelský národ, který nebyl zrovna nejpočetnější. Na počátku bylo sedmdesát členů jedné rodiny, ale Bůh nalezl potěšení v tom, že Izraeli prokáže svou milost.
Bůh nebyl, není a nikdy nebude ohromen počty. Statistikami se ohánějí jen lidé. Imponují jim akce a činnosti, které přitahuje tisíce a desítky tisíc, ba i miliony lidí. Dějiny křesťanské církve nejsou hrou čísel. Bůh miluje církev, ale ne proto, že by byla největší organizací na světě – tak tomu určitě není. Boží láska není zaměřena na čísla.
Můžeme tedy říci, že důvod, proč Bůh požehnal Izraeli, netkvěl v jejich počtu, ale možná šlo o mimořádně svatý lid? Byli to skutečně spravedliví lidé, kteří toužili svojí zbožností a poslušností Boha potěšit? Sotva. V Deuteronomiu 9,4–6 jim Hospodin připomíná:
Neříkej si však v srdci, až je Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vypudí: ‚Pro mou spravedlnost mě Hospodin přivedl, abych obsadil tuto zemi.‘ Vždyť tyto pronárody vyhání před tebou pro jejich zvůli. Přicházíš obsadit jejich zemi ne pro svou spravedlnost a přímost svého srdce. Hospodin, tvůj Bůh, vyhání před tebou tyto pronárody pro jejich zvůli a proto, aby splnil, co přísahal Hospodin tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Věz tedy, že ne pro tvou spravedlnost ti Hospodin, tvůj Bůh, dává tuto dobrou zemi, abys ji obsadil, neboť jsi lid tvrdé šíje.
Jsou snad za svoji tvrdošíjnost hodni zvláštní lásky? Kde lze vyčíst, že šlo o pozoruhodný lid, aby si Bůh řekl, že bude lepší mít je na své straně? V Bibli nenajdeme ani jediné slovo, které by něco takového naznačovalo. Nebyla to jejich spravedlnost ani poslušnost. Je pravda, že některé další národy mohly být ještě horší, ale Bůh nikde neříká, že příčinou jeho požehnání byla jejich spravedlnost.
Možná bychom mohli říci, že Hospodin zachránil Izraelity, protože byli velmi vyspělí a schopní, že na něj udělali dobrý dojem a stáli mu tedy za záchranu. Skutečně je zachránil díky jejich zralosti a schopnostem? V proroctví Ozeáše 11,1 je o nich psáno:
Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho…
Když Bůh povolal Izrael jako svůj lid, nebyl to národ, který by byl hodný Boží pozornosti pro svou vyspělost a rozvinutost. Izrael byl v Božích očích pouhé dítě.
Muselo být na Izraeli něco zvláštního, něco krásného, něco přitažlivého, co okouzlilo Boží srdce, takže zatoužil, aby se stali jeho lidem? Následující pasáž, Ezechiel 16,1–2, není pro přecitlivělé čtenáře. Prorok říká: „I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: ‚Lidský synu, seznam Jeruzalém s jeho ohavnostmi.‘“ A toto říká svrchovaný Bůh Jeruzalému: „Původem a rodištěm jsi z kenaanské země, tvůj otec byl Emorejec a tvá matka Chetejka“ (16,3). To pro ně byla opravdová rána! Bez obalu jim připomíná, že jejich rodiče byli všichni pohané! Text pokračuje:
V den tvého narození nebyla odříznuta tvá pupeční šňůra, nebyla jsi umyta vodou, abys byla čistá, nebyla jsi potřena solí ani zavinuta do plének. Žádné oko nad tebou nepojala lítost, aby ti aspoň něco z toho udělali ze soucitu s tebou. V den svého narození jsi byla pohozena v poli, protože jsi vzbuzovala hnus. Tu jsem šel kolem tebe a uviděl jsem tě, jak se třepeš ve vlastní krvi, a řekl jsem ti, když jsi ležela ve vlastní krvi: Žij! (v. 4–6).
Vím, že teď někteří lidé namítají, že novorozeňata jsou přeci krásná. Ano, ale až když jsou po porodu obmyta a ošetřena! Na svět přicházejí pokryta lepkavým a krvavým slizem a pohled na ně nepatří k nejatraktivnějším divům vesmíru. Pěkná začínají být, až když jsou omyta, zabalena a láskyplně vložena do matčiny náruče. To jsou vskutku nádherné okamžiky. Ale když se rodí, nejsou ani krásná, ani voňavá, ani zvlášť přitažlivá.
Totéž, co se dělo v dávných dobách, děje se i dnes v moderním světě. Pokud se narodí dítě nesprávného pohlaví, např. v Číně nebo Indii, nejen že není umyto a ošetřeno, ale je vyhozeno třeba na pole, kde zemře. Podobně Bůh popisuje zrození Izraele, přirovnává jej k novorozenému děvčátku. Říká, šel jsem po poli a viděl jsem tě špinavou, neobmytou, zanedbanou, neošetřenou, malé děťátko zmítající se ve vlastní krvi. To nebylo myšleno jako kompliment. Co Bůh říká Izraeli, je realita: „Když jsem se na tebe podíval, vypadala jsi hrozně. Páchla jsi, ale já jsem tě miloval.“ Takže ani množství, ani spravedlnost nebo vyspělost či krása nezpůsobily, že si Bůh zamiloval Izrael.
Z knihy Láska Boha Otce
Autor: Rober J. Sheehan Zdroj: Poutníkova četba Datum: 26. listopad 2024 Foto: Wikimedia Commons
-red-