Nedávno jsem šla známým lesem. Někdy ten les bývá sluncem prozářený, jindy zasmušilý. Tehdy byl spíš zasmušilý. Jdu, jdu a přemýšlím, o čem bych měla psát. Už jsem psala o biblických stromech, horách, ptácích, o nebi, o vodě, o polní trávě, o Hospodinových nádvořích a křídlech. Nad čím v Bibli se mám ještě zamyslet? Šla jsem lesní pěšinou, brouzdala se spadaným listím, které ji už pomalu zakrývalo, a vysokým krokem jsem překračovala všude se plazící ostružiní, takže jsem si po chvíli nebyla jistá, zda vůbec jdu správně, nebo jen tak kličkuji mezi stromy v místech, kudy žádná pěšina nevede.
Kdysi vedla cestička lesem okolo drátěného plotu chránícího mladé stromky. Později se drátěný plot vyvrátil, i s kůly, na něž byl připevněn, a celé roky ležel jen tak na zemi, zatímco lidé po něm šlapali, protože byl částečně zarostlý travou a zapadaný listím. Trčící dráty a kůly sice trochu překážely v chůzi, ale byly takovým orientačním předmětem, podle kterého člověk poznal, že jde tam, kam chce. Teď však vidím, že spadlý plot úplně zmizel. Asi ho odstranil někdo, kdo se snaží dát zanedbaný les do pořádku. Podobně jako větrem vyvrácený strom, který svým pádem na několik let zatarasil pěšinu a musel se přelézat nebo obcházet. I ten je pryč, ač tu ještě nedávno byl. Jdu vůbec správně? Po chvíli jsem zjistila, že přece jen jdu správným směrem, protože mezi stromy se náhle vynořila rovná a známá cesta vedoucí z lesa ven na pole a dál ke vsi. Na té už se nedalo zabloudit.
SOUVISEJÍCÍ – Ježíš a rodina
Stává se v některém okamžiku, že pohled na něco zcela obyčejného se nám náhle osvětlí zvláštním významem. Při pohledu na tu krásně viditelnou rovnou cestu lemovanou z obou stran stromy s opadávajícím listím, mi hlavou proběhla myšlenka: už vím, o čem psát. O biblických cestách! Ale hned jsem si uvědomila, že slovo cesta má dvojí význam. Jednak znamená (většinou zpevněný či jinak upravený) terén, po kterém se člověk pohybuje, jednak samotný pohyb odněkud někam. Pohyb potřebujeme. Já, když jsem v pohybu, tedy na cestě, mívám daleko více nápadů než vsedě. Ale píšu až doma.
Cesta může být pojímána nejen fyzicky, ale i duchovně. Vím, že v Bibli je mnoho zmínek o všelijakých cestách – například je tam o cestách člověka a cestách Božích. Cesty člověka jsou způsoby jak jedná, jak žije. Mohou být přímé nebo křivé (křivolaké). Přímou cestou chodí lidé upřímní. Křivou cestu volí lidé falešní, s nečistými úmysly. Boží cesta je vždy přímá a takovou žádá Bůh od člověka. Člověk se má chránit před křivou cestou. K tomu však potřebuje moudrost, která ho „ochrání před zlou cestou, před každým, kdo proradně mluví, před těmi, kdo opouštějí přímé stezky a chodí po temných cestách, kdo se radují, když páchají zlo, jásají nad zhoubnými proradnostmi, jejichž stezky jsou křivolaké…“ (Př 2, 12-15). Bez moudrosti člověk neumí chodit po přímých stezkách.
Nemusí jít ani o člověka zlého, který záměrně hledá temné cesty, aby páchal ničemnosti, ale i o člověka, který se mýlí, bloudí, protože spoléhá sám na sebe: „Jejich srdce stále bloudí, dodnes mé cesty nepoznali“ (Žd 3, 10). Mýlí se ten, kdo chce cestu hledat sám. Bůh od člověka žádá přímou cestu, ale zároveň chce, aby se jím dal člověk vést, aby ho žádal, podobně jako Mojžíš: „dej mi poznat svou cestu, abych poznal tebe a našel u tebe milost“ (Ex 33, 13). Boží cesty jsou cesty přímé, Bůh je upřímný a spravedlivý. Proto si Mojžíš přál poznat Boha a jeho cestu. „Stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno“ zpívá David v žalmu 23.
Začínající křesťané při četbě Starého zákona někdy nemohou pochopit, jak to, že jeden a týž Bůh mohl člověka zavést do problémů a zároveň je z nich vyvést: „zavedls nás do lovecké sítě, těžké břemeno jsi nám na bedra vložil. Dopustils, že člověk nám po hlavách jezdil, šli jsme ohněm, vodou, vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho“ (Ž 66, 11-12). Skutečně to byl spravedlivý Bůh, kdo je schválně vodil po takových svízelných cestách?
„Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin“ – říká nám kniha Přísloví (Př 16,9). Možná je to tak, že Bůh člověka, který chce jít vlastní cestou, zavede tam, kam ten člověk směřuje, protože jinak by nepoznal svůj omyl. Možná je to tak, že bez bloudění člověk nepozná tu pravou cestu. Možná, že některé věci se prostě staly, protože to mělo nějaký skrytý důvod, který neznáme. Podstatné je vědomí, že nakonec je Bůh po veškerém bloudění přece jen vyvedl.
Snad by se to dalo vyložit tak, že Bůh člověka nechává jít, kam chce – pouze ho doprovází na jeho cestách a snaží se ho chránit: „Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí“ (Iz 43, 2). Na člověku je, aby tomu porozuměl a aby Boží doprovázení přijal. A opět je tu kniha Přísloví, která nás učí, abychom nesváděli na Boha to, co jsme si sami zavinili: „Pošetilostí si člověk podvrací cestu, ale jeho srdce má zlost na Hospodina“- učí kniha Přísloví (Př 19,3).
Přímá cesta, cesta víry (důvěry), je cestou klidného svědomí, cestou pokoje: „Cestu pokoje neznají, není práva v jejich stopách. Dělají si křivolaké cesty, kdo se jimi ubírá, nepozná pokoj“ (Iz 59, 8). Hospodin ústy Jeremjáše napomíná svůj lid: „Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid“ (Jr 6, 16).
SOUVISEJÍCÍ – Vyšší spravedlnost
Prorok Izajáš (Iz 40, 3) vyzývá k vyrovnání cesty, aby se mohla zjevit Hospodinova sláva: „Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“ Izajášova slova převzal Jan Křtitel, jak nás o tom zpravují všechna čtyři evangelia (Mt 3, 3; Mk 1, 3; L 3, 4; J 1, 23).
Slovo CESTA, užívané v Písmu v duchovním smyslu, se stalo tak významným, že i Ježíš je použil pro své učení, ba sám se s cestou ztotožnil: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (J 14, 6).
Podle Matoušova evangelia (7,3) Ježíš mluvil o vstupu do Božího království jako o těsné bráně a úzké cestě: „Vcházejte těsnou branou. Prostorná brána a široká cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí.“ Prostorná brána a široká cesta jsou znamením pohodlí, pohodlných řešení, kdy máme kontrolu nad svým životem a úžinám se záměrně vyhýbáme. Jeden spisovatel to vyjádřil slovy: „Když se blíží tunel, přehodíme výhybku a přesuneme se na vedlejší kolej“. A také napsal: „Kdo neprojde úžinou, život se mu nikdy nerozšíří“.
Úzkou cestou se dáváme, když ztrácíme kontrolu nad svým životem a předáváme ho Bohu.
Autor: Eva Hájková Datum: 11. listopad 2024 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.