Při bombovém útoku sebevražedného islámského atentátníka na Srí Lance zahynuly tři děti nejbohatšího muže Dánska. Neuvěřitelná tragédie, kdy v jeden osudový moment se krásná dovolená s manželkou a čtyřmi dětmi změní v tragédii.
Média si přispěchala s otištěním této zprávy, poněvadž jmění otce tří zavražděných dětí dosahuje téměř 8 miliard dolarů. Pokud by se tragédie přihodila otci nebo přesněji rodině z běžné populace, stěží by měla takovou mediální pozornost. Jenže bohatství nebo majetek jsou v tomto případě naprosto podružné. Bolest otce i matky je úplně stejná, ať jste movití nebo chudí.
Šokovala mi reakce jedné z diskutujících pod článkem na nejmenovaném serveru, kde se slétají agresivní komentáře: „Jako objektivní pozorovatel ,a optimista, bych to brala tak, že mám jasného dědice ,a aspoň se v době mého stáří nebudou děti rvát o můj majetek, ač v tomto případě je jistě pán hodně smutný a na dně z tak bolestivé ztráty ,což je logické.“
Vyjádření této diskutérky se svým cynismem a brutalitou blíží činu sebevražedného atentátníka. Ale osobně věřím, že dotyčná diskutující při psaní komentáře chtěla zaujmout a neuvědomila si jeho kruté vyznění.
Při každé takovéto události si většina z nás začne pokládat otázky smyslu života, cílů, poněvadž můžete mít vše do puntíku naplánované, zajištěné, propojištěné, zabezpečené a stejně vám během jedné sekundy může tragédie změnit od základu život.
Zajímavý bude budoucí postoj otce zavražděných dětí k tragédii. Zda se bude jednat o smířlivý postoj směrem k pachatelům podobný rodičům brutálně zavražděné studentky v německém Freiburgu nebo se spíše pasivně stáhne a nebude vůbec reagovat anebo naopak bude vůči tragédii a jejím příčinám bojovat aktivně. Přece jenom možnosti miliardářů jsou v tomto směru trochu odlišnější oproti běžné populace.
Tragický osud stihl mého známého z Jižní Moravy. Jel se svou manželkou, jejich jediný devatenáctiletý syn řídil vůz, na přejezdu je smetl vlak, dodnes nevědí pořádně, jak se tragédie stala, on i s manželkou byli celé měsíce v nemocnici, syn nepřežil.
Přežít své děti je vždycky tragédie. Vynořují se i eschatologické otázky jako je pokračování života po smrti a tudíž možnost budoucího setkání rodičů se zesnulými dětmi. Neplatí jen pro násilně ukončené životy, ale i pro poklidná úmrtí v důsledku nemoci či stáří.
Odpovědi na otázku dalšího života po smrti dává kniha světoznámého lékaře a filosofa Raymonda Moodyho Život po životě (a další knižní pokračování). Když jsem tuto knihu poprvé přečetl ve svých patnácti letech, tehdy cyklostylovanou formou, uchvátila mě. Raymond Moody jako první setřídil zážitky lidí po klinické smrti a setřídil je do chronologických na sobě nezávislých dějů, které dávají člověku jasnou odpověď.
Tito lidé bez ohledu na své náboženské/ateistické přesvědčení nebo sociální postavení popisují podobné zážitky jako je opuštění svého těla (vznesli se nad své tělo a viděli operovat doktory jejich tělo nebo záchranu lidí při nehodě), jejich pohyb tunelem, na jehož konci bylo nevysvětlitelně krásné žluté světlo, přehrání jejich celého života jako na filmovém pásu, atd.
Hodně zajímavé jsou ještě dva postřehy z těchto zkoumání. Jednak se lidé „odtamtud“ nechtěli vrátit a další nesmírně zajímavou věcí je osobní proměna lidí, kteří si prožili klinickou smrt. Většina z nich tvrdí, že se jim převrátil žebříček hodnot, začali mnohem více žít pro druhé, měli hlad po vědění, atd.
Budete-li mít 60 minut volného času, doporučuji shlédnout pozoruhodný dokument o posmrtném životě: Zde.
Mimochodem velikonoční svátky nejsou žádnou oslavou jara, jak se nám komunisté po celá desetiletí snažili tvrdit nebo rozvíjejících poupat na našich zahrádkách, ale odpovědí na otázku naší spásy, pokračování našeho života po smrti. Každý, kdo věří v Boha, věří v pokračování života. Ježíš svou smrtí na kříži nám otevřel bránu k naší možné spáse. Jde o tu nejdůležitější životní pojistku.
Vrátíme-li se k tragické události posledních dnů, mají otec i matka tragicky zesnulých dětí jednu velkou naději, že se s dětmi znovu setkají, ne v tomto, ale dalším životě, který následuje po naší smrti.
Autor: Robert Troška Foto: screenshot YouTube – Anders Holch Povlsen