No, tak to je věc, kterou asi neudělám. Moc teď přemýšlím nad tím, co tedy vlastně udělám, a tímto se o to dělím.
1. Bude zítra konec světa?
Nikdo neví. Poslední, co nám Kristus v pozemské podobě řekl, bylo, že ani on to neví. Možná to neví ani teď. Je taktní a ohleduplný a nevyžaduje znalost všech tajemství.
Ano, upozornil na některé signály, znamení. Některé z nich se dosud nenaplnily. Některé se naplnily už mnohokrát. Některé se naplnily jen jednou a děsivě doslovným způsobem. Černobyl je pro mě jedním z nich. Je to, jako by Bůh vzal propisku a napsal nám to velikými písmeny (černobýl je poddruh pelyňku). Nicméně, není to poprvé, a není to nejvýraznější. Už tu byl lžimesiáš, kterého Izrael nadšeně přijal, s velkou mírou upřímnosti a sebeobětování; jeho učení nakonec začalo zaměňovat dobro a zlo skutečně zvráceným způsobem; a ano, nemůžu za to, ale stalo se v roce 1666. Něco ještě o stupeň hrůznějšího se odehrálo za tzv. 2. světové války. Mělo to mimo jiné silný náboženský kontext. To asi všichni víme.
A pak? Nic. Nebo spíš, dobré Něco. Zase chvilku čas úlevy, posunu k lepšímu (aspoň někdy a někde), prostor k zvěstování evangelia, otevřenost k jeho přijetí, místy dost výrazná. Tak mi historie připadá, nebudu se hádat s někým, kdo to studoval podrobněji. Pokud tomu tak opravdu bylo, jak si to vykládat? Možná prostě čekáme znamení příliš často za sebou. Možná Bůh neotálí s naplněním svých slibů, ale vždycky ještě vidí někoho, kdo by se mohl obrátit. Takže nezbývá nic jiného než trpělivě čekat a pořád ty lampy nějak dolívat, třeba i v době duchovní energetické krize.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
2. Mám si přát, aby zítra byl konec světa?
To je těžká otázka. Ať bude společnost sebespravedlivější (zatím to moc nevypadá, ale v hodně dlouhodobém měřítku se díky heroickému úsilí některých opravdu některé věci zlepšily), ať bude medicína na sebelepší úrovni a zvěstování evangelia provázeno sebevíc uzdraveními, vposledu nic jiného než konec světa rozvoj zla a utrpení nezastaví. Na druhou stranu, člověk by přál lidem, aby skončili v ráji. A ještě snad víc by přál Bohu, aby přišlo historické údobí, kdy se k němu lidé budou obracet, a poctivě obracet, bez sebemenší stopy strachu, jen proto, že si to pro svou dobrotu, lásku a krásu prostě přirozeně zaslouží. Nehledě k dalším věcem, jako že by fakt přál Izraeli, aby už nikdy nemusel trpět jako za Hitlera, neřkuli víc.
Tedy, jako ideální scénář by mi připadalo, kdyby se kniha Zjevení nenaplnila.
Je to myslitelné? Opakuji:
3. Je myslitelné, že se kniha Zjevení nenaplní, nebo ne úplně?
Na první pohled vypadá odpověď jasná. Boží slovo je Boží slovo. To se naplnit musí, vždy se naplní, pomýšlet na cokoli jiného by bylo rouháním.
Ale už Boží přítel Abraham to risknul. Prošpikoval svou řeč prosbami, aby nebyla pojata jako rouhání a neprobudila hněv, ale risknul to. A smlouval z padesáti až na deset. Že se nakonec Boží slovo naplnilo? Jenže „nenašel Bůh těch potřebných deset“, a mimo to, „pamatoval“ na Abrahama a zachránil aspoň jeho příbuzné. A předtím debatoval s Abrahamem s velkou trpělivostí a ze svého vlastního rozhodnutí.
Mojžíš to taky risknul. Bůh řekl velmi jasně, že Izrael vyhladí a z jeho potomků si vytvoří nový, nebylo co řešit: vyhraněné Boží slovo tu bylo a možnost naplnění předchozích Božích slov také. Ale Mojžíš to risknul, Boží slovo se v tomto případě nenaplnilo a Izrael zůstal zachován.
No a pak tu máme samozřejmě Jonáše. Ten naopak risknul, že s Božím slovem nebude mít nic společného. Těžce se mu to nevyplatilo, tak ho tedy vyřídil, ale v podobě, v jaké ho přijal: ještě tolik a tolik dní a Ninive bude zničeno. Tečka. Prosit za úlevu se nepokoušel, možná ani nechtěl, byli to koneckonců nepřátelé, a docela krutí. A co se stalo? A nejsou přece jen slova, kterými se to Bůh rozhodl vysvětlit Jonášovi, aktuální i pro nás? Nemáme vidět ve „zlém tomto světě“, nad kterým visí jako Damoklův meč hrůzy knihy Zjevení, aspoň všechny ty děti a zvířata?
Proto si myslím, že existuje možnost, že kniha Zjevení bude v nebeských archívech uložena do šuplíku s nadpisem „Hospodin litoval zlého, které chtěl učinit, a neučinil.“ Andělé budou právě tento šuplík nejčastěji otevírat a tančit radostí.
Ale nemyslím si, že se to stane automaticky. Proto
4. Kdyby zítra měl přijít konec světa, ještě dnes se můžeme modlit.
Já vím, mnozí řeknou: „To je alibismus, pošli radši něco Člověkům v tísni.“ Ale modlitba není náhražka smysluplné činnosti. Modlitba je modus vivendi. Smysluplná činnost samozřejmě, někdy třeba, bude-li nutno, bez času vyhrazeného na ztišení a odpočinek (nárazově, samozřejmě, v běžném životě je čas na odpočinek jasně povolen, ne-li přikázán) ale skrze ni, vedle ní a pod ní ať jako tep srdce stále běží kontakt s tím, který je Slovo. Chtěl s námi mluvit, to je jeho volba, nám nezbývá než to privilegium přijmout. A je to fakt privilegium, obrovská radost, ne nějaká povinnost. Nesouměřitelný chce s námi komunikovat. Mít v nás přátele, ano prosím, přátele. Když máme soucit a chceme, aby se nějaké jeho slovo nenaplnilo, můžeme ho o to požádat. Někdy dojde k zázraku a nenaplní se. Někdy se třeba naplní, ale přece jen zmírněné; udělá pro nás, co bude moci.
Možná by se dalo namítnout: „Ale modlit se přece máme jen za věci, o nichž pevně věříme, že se stanou?“
Ano i ne.
Věřím, že se máme modlit za věci, za které by se modlil Boží syn, na našem místě. Jeho jménem. Pak se odehraje ta nádherná věc, že budeme spolu, že se budeme modlit spolu s ním, spojeni stejnou láskou, stejným přáním, bok po boku.
Někdy se pak stane, že se odehraje přesně to, zač jsme se modlili. Někdy to i pochopíme předem. Někdy nevíme přesně, ani nemůžeme vědět v konkrétních obrysech, co by se „mělo stát“. Někdy se stane něco jiného (než jsme čekali), ale pochopíme (dříve či později), že jsme prostě udělali radost, že pokus nás, miniaturních tvorečků, o solidaritu s Bohem, byl vzat vážně a přijat s radostí.
Ještě i teď. Ještě i vždycky. Pojďme být aspoň dva nebo tři. Ne pro sebe. Pro něj.
5. Kdyby zítra měl přijít konec světa, ještě dnes můžeme udělat něco dobrého.
Ano, třeba i něco poslat Člověkům v tísni. Budeme se lišit v tom, co komu v tomhle ohledu bude ležet na srdci. Ale je strašně důležité to nevzdat úplně. Možná nám to bude připadat jako plivnout do moře. Prý už je i nějaká vědecká studie, která vysvětluje, že jednomu konkrétnímu člověku se pomáhá s větší radostí, a pocitem smyslu, než byť i jen dvěma, natožpak když je jich moře. Ale věřím, že – v tomto případě – se plivat do moře prostě má. Nikdy to ten smysl neztratí. Vše pomine, jen láska zůstává.
Už asi dvacet let rok co rok učím hrstku dětí jednoduchým technikám přežití a první pomoci. Celou tu dobu s vědomím, že konec světa může přijít zítra (což by člověk koneckonců mít měl). Další plivnutí do moře. A kdyby se něco stalo, při dnešní technice, komu to asi pomůže? Dvojnásobné plivnutí do moře. Ale i kdybych měla jen půl hřivny, třeba ji ty děti rozmnoží.
6. Kdyby zítra měl přijít konec světa, ještě dnes můžeme zvěstovat evangelium.
Ale ne při tom panikařit!
Čekat konec světa jsme beztak měli celou dobu. Když člověk nemá okamžité výsledky, nebo výsledky ve velkých číslech, i to jsou naše půlky hřivny. Někdo je poslán na stadiony, někdo k jednomu dobrému kamarádovi, kterému to trvá deset let, než se rozhoupe. Někdo k deseti dobrým kamarádům, z nichž během následujících deseti let tři zase odpadnou. Nešilme, je to v rukou Božích, a jen on zná skutečný stav srdce našich milovaných.
A věnujme pozornost tomu, jakým jazykem mluvíme. To bylo přece výrazné znamení prvního zvěstování evangelia: že mluvčí dostali zázračnou schopnost oslovit každého tak, že jim rozuměl. Nepopírám ten zázrak, ale jsou pro mě důležité i další aplikace jeho obsahu. I když má oslovený stejnou mateřštinu jako já, Bůh se zajímá o to, jestli s ním mluvím tak, aby rozuměl. Na úrovni slov (pomysleme na významové posuny slova „hřích“ – pojem je dosud nenahraditelný, ale běžnému uživateli jazyka je třeba ho komunikovat jiným slovem, nebo aspoň přeložit či vysvětlit, jinak ho bude vnímat velmi zkresleně). Ale úplně stejně to platí na úrovni myšlenek. Potřebujeme především naslouchat, a pak navázat na to, co jsme slyšeli, a stále sledovat, zda si navzájem rozumíme. A nadto každý dnes už asi slyšel, že existují jakési „jazyky lásky“, ano, to je taky aktuální. Zvěstovat evangelium jde jedině v lásce, nebo vůbec.
Bude to žrát čas. A jestli má být zítra konec světa… ne, ani pak se to nedá obejít.
7. Kdyby zítra měl přijít konec světa, ještě dnes se můžeme odlepit od obrazovky a jít na chvilku ven.
Bude západ slunce. Už nespočetné nám Bůh daroval, všechny překrásné a ani dva stejné. Budou tam stébla trávy, možná uschlá, ale přesto podivuhodná. Bude tam vzduch a možná zvířata a možná dokonce jiní lidé. Jestli bude zítra konec světa, už naposled je budeme vnímat v této podobě.
A to je příležitost plivnout do moře vděčnosti.
Autor: Laisi Finwen Datum: 28. února 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
ožná uschlá, ale přesto podivuhodná. Bude tam vzduch a možná zvířata a možná dokonce jiní lidé. Jestli bude zítra konec světa, už naposled je budeme vnímat v této podobě.
A to je příležitost plivnout do moře vděčnosti.
Autor: Laisi Finwen Datum: 28. února 2022 Foto: Pixabay – ilustrační