Bude jedna víra?

Než jsem uvěřila, zajímala jsem se o náboženství, ale přistupovala jsem k němu jako k objektu výzkumu. Nejprve ke všem náboženstvím stejně – apriori negativně – jak jsem byla naučena z mládí, přičemž postupně se můj pohled měnil. Měli na mě při tom vliv různí lidé a různé okolnosti, jak jsem uvedla ve svém minulém článku. Postupně jsem začala víc a víc tíhnout ke křesťanství a k Ježíšovi. I když Ježíš byl pro mě zpočátku jen jakýmsi sociálním reformátorem. Nevěděla jsem, kým skutečně je, a vlastně vůbec jsem nevěděla, že je. To přišlo až později.

Vědecké obory pro zkoumání různých náboženství jsou, pokud vím, religionistika a sociologie náboženství. Jeden z českých sociologů náboženství Zdeněk R. Nešpor napsal knížku „Víra bez církve“, v níž se zabývá zvláštním náboženským fenoménem přelomu 18. a 19. století – výskytem tzv. tolerančních sektářů ve východních Čechách, jimž se lidově říkalo „blouznivci“. Vlastně těch knížek o tolerančních sektářích napsal víc. Jedna z nich se jmenuje „Náboženství na prahu nové doby“.

Pojem „víra bez církve“ podnítil moji čtenářskou zvědavost. Později jsem navštívila i Nešporovu přednášku, která ale byla o něčem jiném. Šlo o zamyšlení nad tím, zda jsou Češi opravdu ateisté. Na přednášce mimo jiné zaznělo, že Češi ateisté nejsou. Oni sice většinou nevěří v Boha, ale věří v Něco. Jsou „něcisté“, jak se někdy říká. Taky tam padla zmínka, že Češi nemají důvěru k církvím. To je taková charakteristická vlastnost našeho národa. Vlastně jsem se v té charakteristice také poznala. Důvěru k církvím neměli ani ti někdejší toleranční sektáři neboli blouznivci, o kterých Nešpor psal své knihy.

Po přijetí tolerančního patentu Josefem II. se po dlouhé době objevila možnost nezůstat u obligátního římskokatolického vyznání, nýbrž přihlásit se k jedné ze tří nově povolených konfesí. Lidé, kteří předtím tajně věřili jinak (a někdy dost po svém), čímž byli oddělení od většiny, dostali možnost legální volby. Ale ta možnost volby zřejmě nebyla dostatečně široká, aby se všichni „vešli“ do té či oné církve. Někteří se snažili povinné příslušnosti k jednomu z vyznání vyhnout. Žádná z církví pro ně nebyla ta pravá. Byli to tak trochu podivíni. Drželi se stranou ostatních lidí, i když k nim nebyli nijak nepřátelští. Naopak pomáhali jim, když bylo třeba.

Blouznivci věřili všemu možnému, byla v tom mnohdy jakási „lidová tvořivost“. Například věřili různým chiliastickým proroctvím, pro něž nebylo ve stávajících církvích pochopení. Většinou však pro svou víru hledali oporu v Bibli. Někteří věřili tomu, že náboženské rozpory mezi lidmi jsou přechodné a že v budoucnu bude jedna víra. Dokonce prý o tom byla píseň. Z toho jsem usoudila, že nešlo o pouhý negativismus a odpor k církvím, ale že jim snad rozdělení křesťanů vadilo.

Zdeněk Nešpor popisuje osudy těchto sektářů. Část z nich byla pro údajnou zatvrzelost vypovězena ze země a odešla do tzv. Banátu na jihovýchodních hranicích Rakouska-Uherska. Některým byly dokonce odebírány děti a posílány na převýchovu, která byla většinou úspěšná. Zdeněk Nešpor píše, že toleranční sektářství bylo přechodným dobovým jevem, který časem vymizel. Někteří sektáři odešli, někteří se přizpůsobili a vplynuli do církví nebo prostě zemřeli. Přesto se zdá, jako by tu po nich něco zůstalo. Autor naznačuje, že na ně snad mohli navazovat pozdější spiritisté, ba snad i první socialisté, kteří však postupně víru v Boha opustili. A já myslím, že jakýmsi jejich dědictvím jsou i dnešní „něcisté“. Že právě tam někde v dějinách jsou kořeny toho dnešního českého negativního vztahu k církvím.

Někdy přemýšlím o našem národě, který je v jistém smyslu trochu nešťastný. Češi potřebují Boha, ale zároveň potřebují také najít sami sebe. I já jsem hledala. Kdo vlastně jsem? Kam patřím? Toužila jsem po nějakém křesťanském společenství, ale nevěděla jsem, jak ho najít. A kde, když bydlím v malé vesnici? Mám se proto stát katoličkou?

Myslela jsem si zpočátku, že jsou různé denominace, ve kterých se sdružují podobně věřící lidé, ale zjistila jsem, že existují i společenství, kde každý jednotlivý člen věří trochu jinak. Zpočátku jsem si uvědomovala, že mi rozpory mezi křesťany vadí. Zřejmě jsem také člověk, který by si přál, aby byla jen jedna víra a jedna pravda. Jenže ono to tak v reálu není. Lidé se ve svých náboženských představách různí. Dokonce i křesťané.

Jak mám, Bože, poznat, kdo má pravdu? – ptala jsem se zpočátku.

Bůh mi naznačil, že mám být trpělivá. Nemám do ničeho skákat po hlavě. Mám se naučit žít v těch rozporech, protože ty právě způsobují, že člověk hledá pravdu a tak roste. Mám hodně číst. Všechny problémy mám řešit s ním. Být otevřená a upřímná. Přijímat lidi takové, jací jsou. Neuzavírat se, ale mluvit, psát, diskutovat. Demokracie je diskuse. Uzavřenost nevede k ničemu dobrému. Jeden moudrý člověk kdysi řekl: ,,Zavřeli jsme dveře, aby nevešel omyl, ale jak má teď vejít pravda?“

Zdá se, že jedna víra nebo jedna církev, kde by všichni věřili stejně a ve všem se shodli, jen tak brzy nepřijde. Naopak, možná zde časem budou přibývat další náboženství. Neobávám se budoucnosti. Čtu Bibli a snažím se žít jako křesťanka.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

 

Autor: Eva Hájková   Foto: CC Search – ilustrační