Vloni v únoru zažilo naše město Rovinj nečas jaký tu byl naposledy před padesáti lety. Někdo by řekl, že foukal západní vítr. On ale nefoukal, on dul. Místní starousedlíci mu říkají Ponente. Už jsem za těch víc než dvacet let, co tady žijme, zažil tornáda, uragány, vichřice i vítr zvaný Široko. Viděl jsem létat vzduchem, kameny velké jako kopací míč, střešní tašky, kusy plechu, celé komíny, satelitní antény i desetimetrové borovice s kořeny. Lidé v sousední vesnici, která je 10 km od Rovinje vyprávěli, jak u nich z nebe padaly mořské ryby. Tentokrát, ale dul Ponente a moře rozbouřil tak, že se přivalily deseti, někteří tvrdí, že až patnáctimetrové vlny. Mnoha tunové kamenné bloky, jimiž je olemováno pobřeží a kolonáda, popraskaly a viklaly se jako zkažený zub. Asfalt podél břehu na některých místech zmizel, přízemní domy na kolonádě a dokonce i o ulici dál od moře, byly zatopeny vodou. Tak daleko Ponente nahnal mořské vlny. Mnoho dětí to řádění sledovalo z oken školy, která je naštěstí dost vysoko, a plakalo. Přestože ta hrůza trvala jen pár minut, s místními lidmi to zatřáslo do morku kostí a ještě několik dní potom chodili zamlklí městem a počítali škody. V jednom z městských zálivů, kde kotví spousta lodí, nezůstala jediná loď celá.Ty, které to nerozlámalo na kusy, to potopilo. Udivilo mě, že nikdo nelamentoval ani nenadával. Místní lidé jsou poměrně dost pověrčiví a zřejmě podvědomě cítili, že za touto ukázkou neskutečné, drtivé síly je Bůh, a tak raději ztichli a ponořili se sami do sebe.
V Písmu se o bouřích píše poměrně hodně. Kdysi jsem toto téma studoval a přišel jsem na to, že konečným pánem elementárních sil je Bůh. Přestože některé bouře rozpoutává Satan, Pán je dokáže ve vteřině utišit. Vzpomeňme si na vystrašené učedníky v loďce na rozbouřeném Galilejském moři (Mt 8:23-27). Po té, co Ježíš pohrozil větrům a moři, nastal úplný klid a výčitky učedníků, že si Ježíš klidně spí, když jim jde o život, se změnily v úžas.
Přemýšlím, jak je to s bouřemi v našich životech. Nestojíme před otázkou, co budeme dělat, pokud přijdou, protože přijdou určitě. I těm nejvzornějším křesťanům se bouře nevyhnou. Z podobenství o dvou stavitelích, říkejme jim pan Posluchač a pan Činil, je jasné, že bouře přišla na domy obou (Mt 7:24-27). Na dům pana Posluchače, který vystavěl svůj dům na písku, ale i na dům pana Činila, který ten svůj vystavěl na skále.
Jinými slovy, poslouchání Božího slova nás před bouřkami neochrání. Neochrání nás před nimi dokonce ani, když Boží slovo činíme. Rozdíl mezi těmito dvěma pány staviteli není v tom, že toho jednoho, který pouze poslouchal Slovo potkala bouřka a tomu druhému se vyhnula, protože byl nejen posluchač, ale i činitel Slova. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že v té bouři, která přišla na ně oba, se jednomu dům zřítil a druhému ne.
U Lukáše 6:48 čteme, že pan Činil, si dal tu práci a „kopal do hloubky a položil základ na skále.“ Zjevně nestačí mít ty správné informace, věřit těm správným věcem, mít tu správnou nauku, aby náš život zůstal nepohnut, když nás potkají bouře a povodně jako úmrtí blízké osoby, ztráta zaměstnání, falešná obvinění, křivda, zrada, finanční propad, nebo smrtelná nemoc a podobně. Je potřeba „kopat do hloubky a položit základ na skále.“ Jako křesťané neradi slyšíme, když se začne mluvit ve spojitosti s vírou o námaze. Připomíná nám to středověké „skutkářské křesťanství“, kdy dosažení spasení bylo podmíněno činěním dobrých skutků.
Díky reformaci dnes víme, že spasení je z milosti. Pravdou však je, že pokud nás naše víra nic nestojí, pak žádnou nemáme i když pravidelně, každou neděli zahřejeme svým pozadím kostelní lavici. I když se modlíme na lačno, v poledne i před spaním. I když poctivě odvádíme Bohu desátek. Dokonce i když Bohu naplno sloužíme a naši službu provází divy a zázraky. Býváme fascinováni těmito viditelnými věcmi. Podobně bychom možná obdivovali i nádhernou třípatrovou vilu pana Posluchače. Jako bych to viděl: zatímco soused Činil pořád ještě kopal do hloubky, pan Posluchač právě pokládal střešní krytinu a z té výšky se možná soucitně, možná blahosklonně díval na souseda, který byl celý zpocený a umouněný ve své díře. Jak hluboká je naše víra, tedy náš vztah s Bohem, je lidským očím skryto. Není to vidět. Stejně jako nejsou vidět základy domu, nebo kořeny stromů. Tyto věci jsou zahaleny materiálem, ze kterého jsme stvořeni – hlínou. Jak jsou pevné a hluboké, odhalí až životní bouře, povodně, vichry a tornáda, které příjdou. A přijdou určitě.
Měli bychom v časech relativního klidu veškerou svou pozornost a energii věnovat „kopání.“ Vynaložit námahu na to, abychom doma Písmo nejen četli, ale i slyšeli Boží hlas, abychom se ne jen modlili, ale vedli s Bohem dialog, abychom ne jen chodili na bohoslužby, ale stáli tam před Boží tváří, abychom ne jen zpívali písně chval, ale vyznávali tím svou lásku Pánu. Kopání se děje ve skrytu našeho srdce, je to soustředěná píle mít na prvním místě Pána, hledat ho za všech okolností, vystavovat se vlivu Jeho Slova a Ducha, cvičit se v brutální upřímnosti vůči sobě samému, chovat laskavou pravdivost k ostatním a odolávat každodennímu pokušení honit se za viditelnými věcmi, které jsou pomíjivé a poddané zkáze.
Když se přižene vichřice, je po svévolníkovi, kdežto spravedlivý má základ věčný. Přísloví 10:25
Autor a foto: Jirka Dohnal