Podle Světové zdravotnické organizace zemře kvůli sebevraždě ročně 703 000 lidí.
V roce 2020 „byla sebevražda dvanáctou nejčastější příčinou úmrtí ve Spojených státech. [Kromě toho byla sebevražda] druhou nejčastější příčinou úmrtí u osob ve věku 10-14 let a 25-34 let, … a čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí u osob ve věku 35-44 let“.
Přestože církve jsou k problematice sebevražd stále citlivější, někdy se toto téma omezuje jen na debaty o spáse a věčném zatracení. Pokud si člověk vezme život, může se vůbec dostat do nebe?
Na tuto otázku samozřejmě nejsme schopni plně odpovědět. Ježíš je jediný, kdo má moc soudit lidi. A co je ještě důležitější, debatou o něčím věčném osudu propásneme ještě důležitější téma. Sebevražda je srdcervoucím výkřikem: „Otče můj, proč jsi mě opustil?“ Jako věřící máme možnost setkat se s těmi, kdo se cítí opuštěni, a být pro ně Kristem.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal: Pastor a sebevražda?
Jinak řečeno: Na naší teologii spásy záleží. Ale přinejmenším ze začátku záleží více na naší teologii utrpení, pokud máme na mysli péči o ty, kteří v našich sborech uvažují o ukončení vlastního života.
Mia Staubová napsala pro magazín Christianity Today, že jako začínající socioložka strávila v rámci výzkumného projektu na Oxfordské univerzitě čtyři měsíce studiem této problematiky. Jedna z klíčových otázek, kterou si chtěla položit, zněla: „Jak by měly církve s ohledem na pochopení smyslu utrpení z křesťanské perspektivy přistupovat k sebevraždě“?
„Při analýze sebevražd (mimo lékařsky asistovanou sebevraždu) zjišťujeme, že v mnoha případech hrají významnou roli duševní nemoci, což je faktor, který křesťanští teologové často bagatelizovali,“ píše Elizabeth Antusová, průkopnice v oblasti problematiky sebevražd.
Ve své studii se částečně odvolává na německého teologa Johanna Baptistu Metze, který dává slibnou perspektivu pro teologický a na člověka zaměřený dialog na toto téma. Jeho přístup spočívá v tom, že se učíme žít v solidaritě s těmi, kdo trpí.
„Podle mého názoru,“ píše Metz v knize „Vášeň pro Boha – mysticko-politická dimenze křesťanství“, existuje jedna autorita, kterou uznávají všechny velké kultury a náboženství: Je to autorita těch, kteří trpí. Předpokladem každé kultury je respektovat utrpení neznámých lidí; vyjádřit utrpení druhých je předpokladem všech nároků na pravdu. Dokonce i těch, které vznáší teologie.“
Když sebevražda zasáhne Kristovo tělo
Metz si přeje, aby lidé v církvi zaujali otevřený postoj, který jim umožní naříkat a být ve společenství s těmi, kdo se potýkají se sebevraždou. Tento citlivý postoj k obětem považuje za osvobozující praxi, která křesťanům umožňuje klást Bohu své upřímné, hněvem naplněné otázky.
„Ani křesťanská teologie, která vychází ze svého učení o stvoření, nemůže odstranit apokalyptické volání: ‚Nač Bůh čeká?'“ – píše Metz. „Ani křesťanská teologie nemůže dovolit, aby Jobova otázka Bohu: ‚Jak dlouho ještě?‘ utichla v konejšivé odpovědi. Dokonce i křesťanská naděje zůstává odpovědná apokalyptickému svědomí.“
Antus, který vyučuje na katedře teologie na Boston College, tvrdí, že Metz nabízí „teologii vstřícnější k obětem sebevražd“.
V Kristu můžeme všichni svobodně volat k Bohu a ptát se proč – ať už nás pronásledují vlastní myšlenky, nebo známe někoho jiného, kdo trpí. Vždyť v samém středu evangelijního příběhu je Bůh, který prožívá utrpení.
„Pro křesťana, který věří v ukřižovaného a vzkříšeného Mesiáše, má utrpení vždycky smysl,“ píše Kathryn Greene-McCreightová, autorka knihy „Darkness Is My Only Companion: A Christian Response to Mental Illness“ (Temnota je můj jediný společník: křesťanská odpověď na duševní nemoc). Má smysl kvůli tomu, na jehož utrpení se podílíme, kvůli Ježíši.“
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
-red- Datum: 18. října 2022 Foto: Pixabay – ilustrační