Libanonsko – americký esejista Nassim Nicholas Taleb, autor známého bestselleru Černá labuť, napsal v roce 2014 knihu, která uvedla do oběhu nové slovo: Antifragilita. Talebova stejnojmenná kniha popisovala antifragilitu jako vlastnost systémů, v nichž se schopnost prosperovat zvyšuje, právě jsou-li vystaveny vnějším tlakům, manipulaci nebo dokonce bolesti.
Fragilní, křehké, zranitelné, jsou věci a systémy, které nemají rády změnu, protože změny je poškozují a oslabují. Křehký systém se rozbije, když do něj strčíte. Jsou ale věci či systémy, kterým náhodné otřesy a špatné zacházení neuškodí, naopak díky nim se stanou ještě odolnějšími. Antifragilní jsou takové věci, lidi, instituce či procesy, které ze změn profitují a posilňují se právě díky nim. Zkrátka, jak praví bonmot připisovaný Nietzschemu: „Co tě nezabije, to tě posílí“.
Jak si všiml autor jedné z českých recenzí Talebovy knihy matematik Tomáš Furst, třeba imunitní systém je přesně takový. Čím víc mu škodíte (očkováním, neumytým ovocem, studenou sprchou), tím lépe funguje.
SOUVISEJÍCÍ – Pomyslete na věčnost!
Pro tuto vlastnost nemá čeština (ba vlastně téměř žádný známý jazyk) přiléhavé adjektivum. Nezbývá tedy než si – aspoň prozatím – vystačit s Talebovým neologismem: antifragilní.
Západu vládne křehkost
Ač může Talebův postřeh znít skvěle, nezdá se, že by antifragility v tomto světě přibývalo, že by s tímto pojmem někdo pracoval. Naopak, zdá se, že současný Západ je stále více zachvacován vlnou křehkosti a zranitelnosti.
Toho si všímá Craig Turnbull, jeden z vedoucích Hope Bible Church v kanadském Oakville, když ve svém blogu na portále Gospel Coalition navrhuje, aby křesťané šli proti proudu a pojmu antifragilita se ujali. Podle něj totiž vystihuje cosi důležitého, co je v samé podstatně křesťanského života.
Současný Západ trpí křehkostí. Netolerují-li se rozdíly, slova jsou vnímána jako násilí, odlišný názor vyvolává úzkost, debaty hrozí toxicitou a neshody jsou chápány jako útoky na vlastní suverenitu. Koncept traumatu je dokonale elastický a zahrnuje vše, co se děje proti společensky uznaným „pravdám“. Veřejnou debatu ovládá snaha eliminovat všechny skutečné i domnělé hrozby, aby někdo nebyl dotčen či nepocítil „úzkost“. Titul „oběť“ je přiznáván téměř komukoliv za cokoliv. Zkrátka, vládne křehkost.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Když se podíváme do Písma, pak pokud by existoval někdo, kdo by byl způsobilý pro titul ‚oběť‘, pak apoštol Pavel by byl určitě první na řadě. „Ve všem jsme sužováni, ale nejsme vháněni do úzkých; býváme v nejistotě, ale nejsme zoufalí; jsme pronásledováni, ale nejsme opouštěni; jsme sráženi, ale nejsme ničeni. Stále nosíme na svém těle Ježíšovo umírání, aby byl na našem těle zjeven i Ježíšův život.“ (2. Kor 4:8-10)
Avšak, co to? Pavel si nestěžuje a neobviňuje! Zdá se, že Pavel není křehký, naopak se naučil být dokonale, hluboce „antifragilní“. Byl v potížích, bezradný, nevěděl, co dělat, trpěl obtěžováním, pronásledováním, ba dokonce ranami kvůli víře, kterou zvěstoval. Avšak tyto bolesti a potíže, než aby jej odradily a odklonily z cesty, posloužily pouze k upevnění jeho odhodlání poslouchat a následovat Pána do všeho, co ho čekalo, což obvykle znamenalo ještě více téhož: ještě více problémů, tlaků, pronásledování.
A samozřejmě Pavel není jediný! Tisíce let církevní historie nám nabízejí mnoho přemnoho dalších lidí podobného ražení. Muži a ženy opuštění světem, obtíženi nesčetnými břemeny, nesoucí nejen osobní trápení a zkoušky, ale také nuceni snášet ne vždy snadnou Boží prozřetelnost v nepřátelských kulturách, válkách, hladomorech a pohromách. Těžkosti a utrpení, které mohou našim moderním uším znít nepředstavitelně. Jejich víra je utvrdila v jejich skutečné naději v Kristu. Čím více na ně život házel, tím více sílila jejich oddanost Pánu. Co je nezabilo, to je posílilo.
Ta síla není z nás
Mírný, pokorný křesťan je nejpravdivější formou antifragility, kterou lze nalézt. I ten, kdo na tebe kouká v zrcadle, je střižen ze stejné látky, i ty na to máš! Možná to tak povětšinou nevypadá a ani se tak necítíš, ale ve skutečnosti se stáváš nezlomnějším každou prožitou ztrátou a bolestí, kterou ti život může připravit.
Důvod je jednoduchý: My sami nejsme zdrojem naší síly. Pavel objasňuje, odkud pramení naše „antifragilita“, když píše, že „ten poklad máme v hliněných nádobách, abychom ukázali, že ta vše převyšující moc patří Bohu, a ne nám“ (2. Kor 4:7). Je to tedy Bůh sám, kdo tě do toho staví. Je to sám Bůh, kdo tě přivede k slavnému dovršení.
Proměňuje tě svým Duchem skrze dobro i skrze bolest, posiluje tě proti obtížím života a utvrzuje tě na cestě. Můžeš vypadat slabě, můžeš se tak dokonce uvnitř cítit, ale jako hliněný hrnec naplněný betonem jsi všechno, jen ne křehký. Dny, které jsou před námi, mohou být ještě náročnější, ale neztrácejme odvahu, s každou zkouškou jen sílíme díky Jeho milosti, která ve vás působí. Jeho milost je pro tebe dostačující a jeho síla se zdokonaluje ve tvé slabosti.
Autor: David Floryk Datum: 17. října 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.