Listopad 89 jsem prožil na vojně. Bylo mi tehdy devětadvacet let, doma tři děti. Myl jsem nádobí a vytíral podlahy. Kolem 21. srpna a 28. října měla armáda pohotovost. Obrněné transportéry byly připraveny k vyjetí do Prahy, jak říkali osmnáctiletí vojíni základní služby, „střílet chartisty“. Kolem 17. listopadu, pokud se dobře pamatuji, žádná pohotovost vyhlášena nebyla. Tohoto data se režim zřejmě příliš neobával.
Večer jsem měl na bráně návštěvu. Přijeli za mnou Zdeněk a Ruth Šormovi rovnou z Národní třídy a sdělili mi sladkou novinu – v Praze je revoluce! Vyprávěli mi, co se stalo, a také, že se zvedla obrovská vlna protestu nejen mezi studenty, ale také mezi divadelníky, a dokonce na synodu Českobratrské církve evangelické, který shodou okolností v těch dnech zasedal. Chystají se stávky! Příští dny a týdny rozhodnou!
Jinak ovšem na vojnu pronikaly informace zvenku jen velmi pomalu. Pamatuji si na obrovskou euforii, když jsem na titulní fotografii v Mladé frontě rozpoznal kus obličeje Václava Havla! Novináři v prvních dnech nevěděli, co se může a nemůže psát, politruk nás přesvědčoval, že situaci zachrání Vasil Mohorita, ale bylo to všechno skvělé, protože i za ostnatým drátem kasáren začínalo být zřejmé, že režim se hroutí a výtrysk svobody je čím dál silnější. Co jsme se s mou ženou na tuhle chvíli načekali, jak jsme si o ní snili – a teď to bylo tady! Bylo to něco naprosto neuvěřitelného, ta euforie se nedá popsat.
O několik dní či týdnů později za mnou přišli lampasáci, že zakládají Vojenské fórum, abych jim pomohl zformulovat základní prohlášení. To jsem učinil.
Po Vánocích jsem odcházel do civilu dvojnásob svobodný a opravdu šťastný!
Štěpán Hájek, farář
Podzim 1989 byl obdobím životních změn. Revoluci v národě předcházela revoluce osobní – v září jsme s manželkou vydali život Kristu. Bylo mi 30, běžný civilista s elektrickou kytarou, do té doby bez vyznání a církve. Změna životního stylu byla dost dramatická. Mladý sbor, pastor – charismatický vizionář, frekvence setkávání 3-4x týdně. Nežili jsme pro nic jiného. Před vchodem do bytu, kde se odehrával církevní život, stávali příslušníci VB a s ponurými výrazy kontrolovali občanské průkazy. Všem dobře známý „normalizační strach“ odcházel s babím létem. Dění u „sousedů“ signalizovalo, že komunistům ve střední Evropě dochází dech. Očekávání změn se dalo krájet.
Po zásahu těžkooděnců na Národní třídě jsme byli jak na trní – naše pozornost byla cele upřena k vedení sboru. Jaké stanovisko nyní zaujmou? Jakou výzvu k akci můžeme čekat?? Kdy vyrazíme „v plné zbroji“ do brněnských ulic?? A – dočkali jsme se brzy. „Uklidněte se, bráškové a sestřičky!“, jako prásknutí biče zazněla Richardova slova. „Tohle NENÍ od Boha!“ Dusivé mlčení. Hrobové ticho nevyřčených otázek, diskuze nežádoucí. „List Římanům to jasně potvrzuje, vrchnost máme ctít a poslouchat – vzpoura je z ďábla!“ zní verdikt sborové autority. Jsme jako opaření. Nic nechápeme a připadáme si naprosto k ničemu. Celý národ TEĎ prožívá euforii z pádu totalitní moci! Nebojí se vyjít do ulic a dát najevo, že jich máme dost! Zatímco my zmateně těkáme očima a cítíme se jak spráskaní psi. Neumíme (prý) „slyšet Boha“. Hlas pastorův – hlas Boží (je nám vštěpováno). Ale svědomí říká něco jiného, stejně jako srdce volá: „Do ulic, tohle JE čas Hospodinův!“ Podřídit se člověku? Zůstat „v klídku sborového shromka“ za dveřmi obýváku? Jaký je to nápad postavit se církevní autoritě?
Vysvobození přichází v následujících dnech. Pražští křesťané zvou do ulic! Lepí plakáty, mluví s lidmi o Bohu, jsou součástí změn a Božího jednání! Pojďte s námi, Brno! Povzbuzeni těmito zprávami neváháme ani o minutu déle. O pár hodin později už lidé čtou námi vylepená poselství: „Ježíš – ne Caesar!“ Rozhovory, slzy v očích, přitakání – Bůh v akci. Jsme toho účastni. Modlíme se, mluvíme s lidmi a žijeme tyto dny naplno – pastor nepastor, vedení nevedení. Touha srdce i očištěné svědomí mohou být voláním pravého Pastýře, toho, jenž přichází vysvobodit zajaté!
S pastorem jsme se rozloučili o pár měsíců později. Až do našeho odchodu pevně věřil, že jsme pouze kojenci, kteří mají poslouchat jeho rady a pít duchovní mléko. Dnes si připíjíme tvrdším drinkem, nasloucháme více svému srdci i hlasu svědomí a jsme moc rádi, že jsme to tehdy nepropásli. Je mi šedesát, jsem běžný civilista s elektrickou kytarou a už 30 let děkuju Bohu, že mi dopřál žít ve svobodné a demokratické zemi.
Otakar Pinkner, kytarista
Pokud existují politické zázraky, tak tenhle byl největší, jaký jsem zažil. Navěky mi zůstane v paměti neuvěřitelná atmosféra soudržnosti. Jen je mi líto, že byly okamžitě vykoupené filmy do foťáku. Nesehnal jsem ani jediný.
Daniel Raus, spisovatel
-hp- Datum: 12. listopadu 2019 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační