Dne 17. listopadu 1989 jsme byli v Praze. Já s menší dcerou jsme byli u baptistů na Vinohradech na setkání pracovníků besídek (nedělních škol). Páchali jsme tam, mimo jiné, protistátní činnost – celá galerie byla plná ilegálního tisku, propašovaného přes hranice. Výběr byl volný, zásobovali jsme pak celé okolí. Jinak jsme si s celou rodinou užívali Prahu, hlavně příbuzné, v klidu z Prahy odjeli, netuše, o co šlo – a teprve pondělí odhalilo, že se něco dělo. Téměř okamžitě zareagovala mládež Církve bratrské Kounicova svoláním k modlitbám. Vzpomínám, jak jsme v brzkých ranních hodinách klečeli v mládežnické místnosti a vroucně se za naši zemi modlili – a scházeli se dále po několik týdnů.
Bohuslava Horská, Modrá linka
Bylo mi devět. Naši se vcelku báli, takže si pamatuju, že ze začátku se o něčem bavili, dívali se večer na zprávy – věděl jsem, že děje něco zásadního, ale nechtěli o tom mluvit se mnou… Takže cca prvních 14 dní revoluce jsem byl mimo dění. Pak jsme se zorientovali ve škole a začali jsme v 9 letech dělat revoluci – konkrétně ve třetí bé ZŠ Omská. Myslím, že v čele našeho revolučního výboru stál spolužák Honza Vachek, který zcela neohroženě sundal podobiznu Gustava Husáka a místo něj píchnul na uvolněný hřebík jakýsi pomačkaný plakátek s fotografií Václava Havla. Byli jsme nadšení. Revoluce byla tady! Pak přišla třídní a lehkým úsměvem nás pobídla k tomu, abysme toho pomačkanýho Havla sundali, že brzo dostaneme novýho a pěknýho Havla v rámečku – a to se taky stalo.
Tomáš Polívka, ředitel Návrat domů
Dne 17. listopadu 89 mi bylo 13 a půl, byl jsem v 8. třídě ZŠ na jednom pardubickém sídlišti. V pátek jsme měli odpolední vyučování – a o přestávce mně spolužák bodl nůžky do čela. Krev, obklady, obvazy, ošetření, první zraněný žáček toho dne
Byla to mimo Prahu zvláštní doba. Učitelé nám říkali, že je jedno, jestli je budeme zdravit pane, soudružko nebo jak. Ředitelka, která učila propagandu (občanskou nauku), v úterý 21. listopadu tvrdila o pražské demonstraci „takové zranění, to je hned“ a 28. listopadu „já bych těm studentům tak poděkovala“. Otec a starší bratr chodili na demonstrace k pardubickému divadlu. Zvláštností byla socha V. I. Lenina, který se díval na druhou stranu než na balkon divadla, z něhož mluvili řečníci. Když přijel do Pardubic v lednu prezident Havel, všiml si Leninova odvráceného pohledu a zapojil to do svého projevu. Vzpomínám s vděčností a rád.
Pavel Mareš, šéfredaktor Karmelitánského nakladatelství
Byl jsem přímo na Národní třídě, ale spíše ze zvědavosti. Když začalo mlácení, tak jsem stačil utéci a vše jsem pozoroval z druhé strany obklíčení. Celkově jsem ale byl sklíčen, protože jsem nevěřil, že režim padne a čekal jsem jatka po vzoru Rumunska. Vzpomínám si, že těsně před sametovou revolucí rodiče podepsali „Několik vět“, což byla protestní nóta proti režimu a pak chodili za známými v církvi i mimo církev a nikdo další se svým podpisem nepřidal. To ukazuje, jak moc se lidé v roce 1989 báli.
David Novák, předseda Církve bratrské
U nás doma se „Volá Londýn“ a „Hlas Ameriky“ poslouchal denně. A pak i na VŠ kolejích, kde jsem bydlel na jednom pokoji s Martinem Mejstříkem a celé noci jsme debatovali o tom, jak změnit poměry. V r. 1989 jsem pracoval jako vychovatel v pasťáku. „Několik vět“ jsem nosil neustále při sobě a podpisy přibývaly. Ale toho 17. 11. jsem byl v práci. Druhý den jsme udělali s manželkou dvě věci: 1. koupili jsme svou první televizi a za 2. kontaktovali jsme, koho jsme jen mohli. Pak už demonstrace na Václavském náměstí a rozvoz letáků po vesnicích, kde se lidem informací nedostávalo nejvíce. Dáša doma vařila obrovské hrnce polévek a gulášů, aby nakrmila všechny ty, kdo nám pomáhali. Jedny z nejšťastnějších dní v mém životě… A při tom všem jsem hodně myslel na svýho tátu, který říkal: „Ty se toho dočkáš, uvidíš!“ Zemřel dva roky před těmito událostmi…
Vít Dan Kolinger, pastor
V listopadu 1989 byla moje manželka v osmém měsíci těhotenství. Čekali jsme první dítě a tohle očekávání nás zcela naplňovalo. Protože navzdory ošklivé době se rodily krásné děti.
Samozřejmě jsem registroval, že brněnské ulice jsou plné demonstrujících lidí, ale tehdy jsem se věnoval spíš duchovnímu životu než aktuální politické situaci.
Nebylo to tak, že by mě politika nezajímala. Od šestnácti let jsem téměř denně poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, četl texty zakázaných autorů, distribuoval v kasárnách během vojenské základní služby ekumenický překlad Bible, učil se francouzsky a snil o emigraci na Západ. Ale pak mě někdo pozval na koncert jednoho britského muzikanta v jedné brněnské církvi a já jsem objevil úplně nový svět. Seznámil jsem se s křesťany a začal jsem navštěvovat církevní shromáždění. Opustila mě touha stát se divadelním režisérem a taky jsem definitivně přestal věřit, že změna režimu je tím, co nám dá odpověď na ty nejpodstatnější otázky. A přesně v tom roce přišla změna režimu.
Poučení? S odstupem třiceti let úplně banální – když na prvním místě budeme hledat Boží království, všechno ostatní nám bude přidáno. Všechno včetně svobody a prosperity, kterou máme dnes. Díky Bohu za to.
Pavel Kosorin, Armáda spásy
Byla jsem těhotná, a tak mě nikam nechtěli pouštět. Pamatuju si, jak jsem seděla sama doma, protože všichni byli v ulicích, koukala na televizi a pro jistotu jsem vedle sebe ještě postavila hrající rádio, aby mi nic neuteklo. Chvílemi jsem se třásla, chvílemi brečela, modlila se a jásala. Byla jsem šťastná.
Hana Pinknerová, spisovatelka
-red- Datum: 15. listopadu 2019 Foto: Wikimedia Commons