Naposledy jsme spolu natáčeli rozhovor pro Život víry před 15 lety. Tehdy jsi měl jednu dceru, čekali jste syna, byl jsi moderátorem Medúzy. Za tu dobu se toho v tvém životě hodně změnilo. Jak ses změnil ty?
Člověk roste fyzicky, mentálně a křesťan samozřejmě i duchovně. Člověk se poučuje ze starých chyb, dělá další chyby… Asi ten největší moment od té doby bylo úmrtí našeho syna Olivera. V takové situaci člověk může jenom buď duchovně růst, anebo duchovně ztratit. Bylo to velikánským mezníkem v mém duchovním, ale i praktickém životě. Člověk se začne dívat na určité věci úplně jinak. To, co někomu strašně vadí nebo leze krkem, mně připadá malicherné.
Co například?
Lidé řeší to, že jim uletí letadlo, nemají na dovolenou, na nové auto. Řeší sami sebe, různé celospolečenské věci, do kterých nemají vhled nebo nad nimi nemají nadhled, a připadají jim jako životně důležité. Myslím, že u křesťanů by nadhled měl hrát určitou roli. U mě hraje po tom, co se nám stalo, roli dvojnásobnou.
Jak jste se dozvěděli, že s Oliverem něco není v pořádku?
Dozvěděli jsme se to v jeho třech a půl letech, kdy se zjistilo, že má genetickou vadu metabolismu (mukopolysacharidózu typu III), která je pro tyto děti fatální obvykle zhruba okolo čtrnáctého patnáctého věku života. Celou dobu až do jeho smrti jsme s tímto žili. Bylo to strašně složité; ta nemoc má patrný regres – z chodícího a běhajícího syna je nakonec kluk, který se nemůže postavit na nohy, potom sedí na vozíku, po vozíku je až do posledních dnů ležákem. To pozvolné umírání je celý jeho život.
Když jste se to dozvěděli, co to s vámi udělalo?
U mě osobně to bylo nejprve velikánské hádání a polemizování s Pánem Bohem, se světem okolo sebe… Pro mě bylo strašně důležité se o syna co nejlépe postarat, dát mu co nejlepší péči. Zároveň podporovat manželku a další členy rodiny, protože veškeré věci se musely Oliverovi přizpůsobovat.
Zmínil jsi hádání s Bohem. Můžeš o tom říct víc?
Můj vztah s Bohem poté, co jsem se stal křesťanem, není neměnný, roste. Pro mě bylo strašně složité tu situaci přijmout, snažil jsem se nad tím přemýšlet, proč… V tuto chvíli jsem to přijal tak, jak to je. Důvěřuju Pánu Bohu v tom, co v mém životě dělá, kam ho posouvá.
Když jsi přemýšlel, proč se to stalo – dá se v tom najít nějaký smysl?
Nedá. Vím, že Oliver je v těch nejúžasnějších rukách, kde může být, a nějak jsem se duchovně smířil s tím, že jsem ho ztratil. To truchlení bude pravděpodobně celý život, vrací se to v různých návalech. Ten prožitek byl velmi intenzivní, velmi bezbranný. Je to strašná chvíle, děti by prostě umírat neměly.
Žiješ v církvi už spoustu let. Jak na vaši situaci reagovali lidé kolem?
V církevním prostředí to bylo úchvatné. Spousta lidí z našeho sboru nám hlavně v posledních měsících Oliverova života, kdy to pro nás bylo nejtěžší, velmi pomohla. Tehdy jsem si uvědomil, co znamená skutečná bratrská a sesterská pomoc. Skoro každý večer jsme mohli od někoho očekávat uvařenou večeři. Nosili nám buchty, zajímali se o nás, vytvořili si „styčného důstojníka“, kterého jsme informovali, a on to posílal dál, abychom to nemuseli říkat všem.
Jsem za to strašně vděčný, protože mi to ukázalo, jak může pomoc od blízkých přátel v církvi prakticky fungovat.
Text a foto: Tomáš Coufal
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění vyšel v červnovém čísle měsíčníku Život víry (2019/5). Aleš Juchelka v něm mj. odpovídá i na tyto otázky: Proč se rozhodl vstoupit do politiky? Proč kandidoval za hnutí ANO? S kým konzultuje svá politická rozhodnutí? Proč je proti „manželství pro všechny“? Je politika špína?
Číslo dále nabízí články na téma „Prorokování (nejen) v církvi“ a odpovídá na otázky, jak proroctví správně předávat i přijímat. Kromě toho časopis obsahuje mj. dramatický příběh motorkáře i svědectví bývalého mafiána, vzpomínky na pastora V. Santaria, recenze knih, zprávy ze života církve nebo kalendář křesťanských akcí. Více na www.zivotviry.cz.
