Aleš Drápal: Úzká sonda do života amerických luteránů, a něco k tomu

“Do Ameriky jezděj parníky, když vystoupíš, připadá ti všechno veliký” (Vlasta Burian, 1934)

Amerika, myšleno Spojené Státy, je fakt veliká. Znám lidi, kteří v ní bydleli dvacet, čtyřicet let, a pokorně přiznávají, že ji neznají. Ani já ji neznám. Ale pozoruji změny. Změny tak výrazné, že se mi ani nechce o nich psát. Mám dojem, že ti, u kterých bych si přál, aby pochopili, čemu otevírají cestu, mě stejně slyšet chtít nebudou, a ti, kteří v mých slovech uslyší potvrzení svých názorů, si z nich vezmou jen to, co jim konvenuje.

Nechci se vystavovat nálepkování, že píšu z takové nebo onaké pozice. A přitom cítím, že mám vydávat svědectví o tom, co jsem zažil a viděl. A tak nenabízím žádný zobecňující soud, ale pouze jen vzpomínku na jeden večer strávený na počátku prosince roku 2018 s luteránským pastorem a jeho manželkou.

Pastorův kostel je z těch, které připadají v úvahu, nejblíže. Nechodíme tam pravidelně, neboť srdce mé ženy zahořelo pro jiné společenství. Ale chodíme tam dost často na to, abychom si všimli, že je to dobrý farář, dobrý kazatel, dobrý manžel a dobrý otec. Zaujalo mě, jak se jeho kázání podobají kázáním, která si pamatuji z dob svého mládí. Biblicky fundovaná a současně věroučně ortodoxní. Zaujalo mě také, že má německé příjmení se slovanskou koncovku. Myslel jsem si, že předkové byli třeba z Meklenburska, ale když jednou při kázání zmínil, že je z katolické rodiny, tak jsem si tipnul Čechy. A byla to správně. Předci po otcovské linii přišli v druhé polovině 19. století z Plzeňska.

Američtí luteráni jsou většinou potomci německých přistěhovalců. Luteráni Missourského Synodu (o ty zde jde) jsou organizováni zeměpisně do distriktů. Samostatným je Slovak District.

Co mi na amerických luteránských kostelech vadí, je přítomnost americké vlajky. Připadá mi to jako nepatřičný projev velmocenské pýchy. Jenomže ono je to úplně jinak!

Už dříve jsem věděl, že jedním z důsledků první světové války bylo, že američtí Němci odložili němčinu a začali používat angličtinu i v soukromém a církevním životě. Nevěděl jsem ale, že to částečně byla reakce na podezřívavost úřadů. Stávalo se prý, že luteránský farář byl po bohoslužbách zadržen policií a setrval ve vazbě, dokud nenašli spolehlivého překladatele, který by kázání přeložil a potvrdil, že pan farář neříkal v kázání nic pobuřujícího.

Jak s tím souvisí ta vlajka? Inu, byla včleněna do svátostného prostoru jako znamení loajality.

Zdejší pastor si ovšem z těch německých kořenů dělá spíše legraci. Němčina se do bohoslužeb dostane jednou jedinkrát za rok, a to když se na vánoce zpívá první sloka Tiché svaté noci v němčině. Pan farář to uvedl slovy “Jak my luteráni víme, andělé zpívají německy.”

Když jsme si povídali, jak se k tomu farářování dostal, tak vykládal, že původně chtěl studovat historii. A že má z historie bakaláře. To mě potěšilo – z jeho kázání jsem již dříve dovodil, že je zaujat dějinami. Na rozdíl od vlajky jsem se nemýlil.

Důvod, proč neusiloval o akademickou dráhu historika, mně ovšem vzal dech. Říkal, že nějaký profesor, který ho měl rád, si ho vzal stranou a vyložil mu, že jako muž a běloch by neměl šanci získat místo. Odhaduji, že šlo o konec osmdesátých let. Společenské vědy holt bývají napřed.

Později jsme se v řeči dostali k tomu, že si přeci jen trochu vyučování historie užil. Když byl na svém druhém působišti, někde v polích jižního Illinois, tak ho uprosila místní střední škola, aby tam vyučoval. Neb řádně aprobovaného učitele historie neměli. Pan farář se svěřil, jak byl překvapen protikřesťanským duchem předepsané učebnice. Když jsem se ho ptal na nějaký příklad, tak uvedl, že když v učebnici byla řeč o otrokářství, tak se to vysvětlovalo tím, že otrokáři byli křesťané.

Je těžké v USA pobývat na akademické půdě a nezaznamenat odstup vůči křesťanství, který tam panuje. Každý den, když jdu do své kanceláře, tak míjím dvoje dveře, kam si lektoři za nimi sídlící vyvěsili plakátek, kde na první řádce stojí „Students of color welcome here“ a na druhé „Moslem and all Non-Christian students welcome here“.

Není jednoduché tomu porozumět. Jedna naše židovská přítelkyně nám vyprávěla, jak po druhé světové válce ve škole v době vánoc byl “Christian Program” a všichni zpívali písničky o Ježíši Spasiteli. Ona to řešila tím, že jenom otvírala pusu. Od této necitlivosti se americká společnost přehoupla do pozice, kdy jakékoliv projevy křesťanství ve státních školách jsou tvrdě potírány. Někdy to jde do extrémů. Třeba jedna paní ředitelka brojila proti populárnímu vánočnímu cukrátku, které je ve tvaru písmena J (možná původně náznak Mikulášovy berly), a je bílo-červeně žíhané. Zdůvodnění: červená prý odkazuje na krev Ježíše Krista bílá na vzkříšení. Proto do veřejných škol podle názoru paní ředitelky takové cukrátko nepatří.

Když jsem se pana faráře ptal na zdroje tohoto obrovského posunu, tak byl schopen jmenovat dva. Prvním je vietnamská válka. Pro mnohé její odpůrce bylo doktorandské studium způsob, jak se jí vyhnout. Zjednodušeně řečeno, někdejší odpůrci se stali tvůrci kodexu politické korektnosti, který z akademického prostředí postupně probublal do společnosti jako takové. Druhý důvod vidí v jedenáctém září. Pro mnohé se stal útok islamistů na Twin Towers důkazem, že každé náboženství je špatné.

Když jsem špitl, zda na té nechuti vůči křesťanství se nepodílela i agresivní prezentace “křesťanských hodnot” v době Reaganovy vlády, tak se mnou, k mému překvapení, živě souhlasil. Nevědomky jsem narazil na denominační nesoulad. Luteráni se neztotožnili, a ani ztotožnit nemohou, s historickou tendencí amerických evangelikálů připodobňovat Ameriku Novému Jeruzalému. Reagan mluvíval o Americe jako o městu “na hoře zářícím”. Luteráni proti tomu staví svoji klasickou představu dvojího občanství – jako člověk zakořeněný v historii Střední Evropy bych si i zde přál trochu více kritického odstupu.

Nicméně vnější tlak svádí evangelikály a luterány dohromady. V celém anglosaském světě jsou luteráni známí svým školstvím. Jejich střední školy jsou obecně vnímány jako kvalitnější než státní. Pan farář říkal, že na luteránských školách studuje stále více evangelikálů. V USA se tomu neříká církevní školy, ale “charter schools”. Platí se na nich školné. Řekněme až deset tisíc dolarů ročně. Což je hodně, ale ne mimo možnosti středostavovské rodiny. Růst zájmu o tyto školy v posledních desetiletích je přímo úměrný změně hodnotového systému, který se prosadil na školách státních. Mnohým vadí, že nestátní školy vůbec existují. Podle jejich názoru už samotná existence “charter schools” je proti principu oddělení církve a státu. Podle pana faráře to je i názor Hillary Clintonové.

Tolik pan farář. Věci, které říkal, pro mě nebyly tak překvapivé jako to, co říkala jeho manželka, která je zdravotní sestrou. Vlastně poprvé jsem od někoho slyšel, jak se nechuť vůči křesťanství v USA stala v některých oblastech všeobecně sdílenou. Je třeba zdůraznit, že to opravdu je lokálně podmíněné, že třeba i v rámci jedné městské aglomerace jsou čtvrti, které se názorově a hodnotově výrazně liší. Ono to souvisí s velkou mocí, kterou lokální orgány mají. Rozhodují o všem možném, od minimální předepsané délky řetězu pro psa až po stanovení místní drogové politiky. To by bylo ale jiné vyprávění.

Z vyprávění paní farářové vyberu dva příběhy. První se týká její zkušenosti z nemocnice. Pacientka se jí ptá: “Sestro, co budete dělat v neděli?” Paní farářová: “Půjdu do kostela.” Přítomný lékař: “Víte,
že za tohle bych Vás mohl propustit?” Paní farářová: “Ano, vím.”

Budiž řečeno, že ji nepropustili. Ona je zřejmě ve svém oboru dost dobrá. Chtěli po ní, aby své zkušenosti uplatnila v ústředí. Slíbila, že to na rok zkusí. Po roce se ovšem rozhodla vrátit na sál. Když byla zaměstnána na ústředí, tak zjistila, že pracuje ve skupině asi dvaceti lidí, z nichž část je protikřesťansky zaměřena. Nadávání na křesťany zřejmě bylo součástí každodenních rozhovorů. Říkala, že křesťané tam byli tři a že vlastně na to nebyla připravená, že se budou tak lišit. Když jsem se ptal čím, tak potichu, a tak trochu stydlivě, řekla “No třeba tím, že nelžou.” Pro úplnost budiž dodáno, že mezi zaměstnanci byl i jeden gay, který měl křesťanskou výchovu, ale s křesťanstvím se rozešel. A ten je prý velmi bránil, vysvětloval ostatním, že to opravdu nejsou pokrytci.

A to je konec vyprávění o panu faráři a paní farářové. Je to jen střípek z mozaiky kulturní revoluce, která v USA probíhá. Je tady hodně jiná atmosféra než v České republice. Je pravda, že lze vidět podobné štěpení společnosti jako u nás. Ale ta míra dobré vůle, touhy po dialogu, a ochoty věnovat svůj čas druhým, je někde úplně jinde. Křesťany najdete na obou stranách. A obě strany nějak přispěly k diskreditaci křesťanství jakožto spirituálního základu americké společnosti. To už se nevrátí. To je minulost. Budoucnost je před námi.