Naše společnost obecně předpokládá, že náboženství patří do kostela, ne ke stolku u McDonalda.
Myslím, že jsem se nikdy necítil dobře, když jsem před jídlem říkal modlitbu, a to ani doma. A když jsem na veřejnosti, mám z toho úplnou hrůzu. Snažím se modlitbu načasovat tak, aby nás obsluha nepřerušila. Představa, že by obsluha musela čekat, zatímco se rodina modlí nad jídlem, ve mně budí rozpaky a pocit provinění, jako bych jim snad vnucoval své náboženství. Nechci, aby se někdo kolem mě cítil nepříjemně, když sleduje a poslouchá mou modlitbu.
SOUVISEJÍCÍ – Na Slovensku byla po modlitbách uzdravena vážně nemocná holčička
Kromě toho, říkám si, záleží vůbec na tom, jestli se modlím před jídlem? Zaplatil jsem za něj. Ano, jsem vděčný. A spěchám. Není nutnost odříkat modlitbu jen zákonictví, prázdný rituál, který mě vlastně činí méně vděčným? V danou chvíli, zvláště mám-li hlad, je mnohem snazší pustit se rovnou do jídla a možná, pokud se cítím provinile, si pomyslet něco jako: „Promiň, Bože, ale ty znáš mé srdce.“ A pak se v duchu, tiše, pomodlit.
Myslím, že pocity nepatřičnosti a studu, který mnozí z nás prožívají, mají-li vyslovit modlitbu v jídelně plné lidí, pramení z nadvlády sekularismu v naší zemi. Společnost zkrátka předpokládá, že náboženská cvičení včetně modliteb patří kamsi dovnitř, do našich srdcí, do našich domovů nebo kostelů. Nepatří ke stolku u McDonalda.
Správný motiv
Rozhodně bychom neměli říkat modlitbu proto, abychom byli viděni, že se modlíme. Nemodlíme se hlasitě proto, aby ostatní byli zaskočeni nebo znepokojeni naší zbožností. Být „Ježíšovým podivínem“ jen kvůli tomu, abychom byli podivínem, znamená prohrát. Z praktikování naší víry se tak stává reklama na víru, což je přesně ten druh prázdnoty, jemuž se přece snažíme vyhnout.
Pokud při našich veřejných modlitbách nebo při jakémkoli jiném veřejném projevu víry přestane jít v první řadě o duchovní cíl – v tomto případě o poděkování Bohu za jeho zaopatření – a místo toho se stane cílem to, aby druzí viděli, že jsme Bohu vděční, pak jsme vyměnili věc samotnou za pouhé zdání. Naším motivem by měla být vděčnost Bohu, nikoli snaha o upoutání pozornosti. Pokud se však veřejným modlitbám skutečně vyhýbáme, protože nám to připadá společensky trapné nebo protože máme pocit, že tím svou víru vnucujeme lidem kolem, měli bychom být schopni toto vyhýbání se nazvat tím, čím je: kapitulací před světskými představami o veřejném prostoru a přitakání víře jako zcela privátní záležitosti.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Konkrétní vděčnost
Jsem-li vděčný pouze kuchaři nebo restauračnímu řetězci nebo kapitalismu nebo moderním technologiím nebo své práci, že mi umožňuje dovolit si jídlo, pak tím v zásadě přijímám, že jídlo, které mám před sebou, je zcela výsledkem procesů v hmotném světě. Ale děkovat za jídlo Bohu znamená vzdorovat této logice. Nejde o obecný nebo neosobní pocit vděčnosti vůči přírodě nebo vesmíru, ale o konkrétní vděčnost za jídlo osobnímu Bohu, jehož společná milost nás všechny zaopatřuje.
Pravidelně praktikovaná modlitba je připomínkou, že to, jak se nám jako moderním lidem věci jeví, není celá pravda. Pod vším tím balením, výrobou a technologickými postupy zůstává Boží prozřetelnost a udržující moc. Ve skutečnosti je svět a naše bytí v něm mnohem podmíněnější a nesamozřejmější, než si myslíme.
(Podle webu The Gospel Coalition zpracoval David Floryk) Datum: 31. ledna 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.