Normálně bych si v půl dvanácté v noci zprávy ve svém telefonu nevšiml, ale náhodou jsem byl zrovna vzhůru, když mi přišla esemeska z Denveru od mého bratra Stevea: „Jsi vzhůru? Můžeš mi zavolat? Jde o tatínka.“ Srdce se mi zastavilo. Důvodem bratrovy návštěvy u rodičů bylo tatínkovo upadající zdraví. Žaludek se mi sevřel hrůzou. Nastal snad u něj obrat k horšímu? Když jsem se se Stevem chvíli nato spojil, jeho hlas v telefonu zněl vážně: „Zrovna tu byla sestřička a říkala, že tatínek spěje ke konci. Měl bys co nejrychleji dorazit.“
Zavěsil jsem a okamžitě jsem si přes internet objednal letenku z Krakova do Denveru. Odlet byl jen za pár hodin, v sedm ráno. Rychle jsem se sbalil a bleskově nasedl do auta; čekala mě celonoční jízda a byl jsem vděčný, že se mi už ve čtyři ráno podařilo získat na krakovském letišti nezbytný test na covid.
Bylo to jako něco neskutečného: Sedím v letadle mířícím za oceán, s vědomím, že nás tatínek může každým okamžikem opustit. Před šesti měsíci jsem s ním strávil nějaký čas a jen tak ležérně jsem se zmínil o tom, že jsem byl v životě jen na pár pohřbech. „Tak půjdeš zítra na jeden se mnou,“ řekl tónem, který nepřipouštěl diskusi. Protestoval jsem, že pohřby opravdu nejsou nic pro mě; že mi připadají sice nezbytné, ale poněkud depresivní.
Odpověděl mi citátem z Kazatele: „Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci.“ (Kaz 7,2) Změnil jsem své plány a strávil jsem s tatínkem odpoledne na nádherném pohřbu jedné vzácné věřící ženy. K mému překvapení to bylo požehnané.
O tomto zážitku i o mnoha jiných jsem přemýšlel během dlouhého letu do Denveru. V minulosti jsem se snažil tento den ignorovat a vytěsnit jej z mysli jako událost tak vzdálenou, jako by k ní nikdy nemělo dojít. Smrt znamená neodvolatelný konec tolika věcí, které známe a se kterými počítáme. Zvlášť když pro mě tatínek tolik znamená a je mi celý život blízkým přítelem. Navzdory mému myšlenkovému úsilí oddálit neodvratitelné to vypadalo, že ten den už je tady.
Když jsem odpoledne dorazil do domu rodičů, nebyl už tatínek schopen reagovat. Ležel na polohovacím křesle v obýváku rodičů, v tomtéž pokoji, kde jsem vyrůstal. Oči měl zavřené a těžce dýchal, jako by stoupal na nějaký kopec. Každý z nás mu vyjadřoval slova lásky a vděčnosti. Věděli jsme, že i v tomto stavu na sklonku života mohou lidé ještě vnímat. Byli tu moji tři sourozenci i maminka. Seděli jsme pospolu a drželi stráž, sdíleli jsme své pocity a často jsme rozhovor přerušili modlitbou.
Pár minut před půlnocí otevřel tatínek oči, jako kdyby se díval někam mimo pokoj, zhluboka se nadechl, zavřel ústa a odešel do Ježíšovy náruče. Náhle začaly všechny kukačkové hodiny v domě odbíjet půlnoc, jako by to byly zvony zvěstující onu zprávu. Tělo ležící před námi bylo prázdné: Tatínkova duše odešla do svého nebeského domova.
Po zbytek noci nikdo z nás nespal. Následující dny byly plné slz i radosti: Truchlili jsme nad svou ztrátou a radovali se z tatínkova životního odkazu. Chodil jsem sem tam ulicemi města, kde jsem vyrostl, a osobně zval sousedy svých rodičů na tatínkův pohřeb. Nyní jsem byl v roli toho, kdo zve druhé, aby se k nám připojili a přišli do našeho domu truchlení. Věděl jsem, že tam uslyší drahocennou zprávu o naději.
Smuteční promluvy skončily, tatínkovo tělo bylo uloženo do hrobu, ale můj osobní „dům truchlení“ tím neskončil. Už je tomu rok, a tatínek mi stále chybí. Z dlouhého období truchlení nad ztrátou milovaného člověka jsem si „vzal k srdci“ mnoho osobních ponaučení. Zmíním jen několik z nich.
1. Ujistěte se, že víte, kam po smrti půjdete.
Lidé životem putují po milionech různých cest. Někteří se stanou slavnými a úspěšnými, jiní zůstanou chudí a neznámí. Někteří dosáhnou vysokého vzdělání nebo získají velikou moc, jiní se spokojí s prostým životem a hrstkou blízkých přátel. Každá z těchto cest však dospěje do stejného cíle. Všechny skončí v hrobě. Pisatel knihy Kazatel nám připomíná, že „každého člověka čeká konec“ (Kaz 7,2).
Je pro mě těžké představit si beznaděj materialisty. Jestliže neexistuje duchovní svět, pak pro takového člověka znamená hrob definitivní konečnou; všechno končí a obrací se znovu v prach. Je to jako s počítačem s jeho důmyslnou soustavou programů a cennými soubory uložených informací. Když udeří blesk, elektrické přepětí obvody zničí. V jediném okamžiku, doslova bleskově, je všechno ztraceno a už to nelze obnovit. Jaký smysl má život, jestliže je naše veškeré úsilí zbytečné a bezvýznamné?
Proto se mnoho lidí utěšuje jakousi vágní nadějí na nějaký blíže neurčený posmrtný život. Něco tam bude; snad to bude dobré. Moc o tom nepřemýšlejí, ale doufají, že budou příjemně překvapeni.
Bible nás o smrti učí bohatě a ujišťuje nás, že duše všech lidí existují dál i poté, co jejich těla přestala plnit svou funkci. Nicméně jenom ti, kteří se s důvěrou odevzdali Ježíši Kristu, s ním vstoupí do věčnosti. V Otcově domě mají připravené místo a zaslíbené nové vzkříšené tělo. Budou si užívat nové nebe a novou zemi, které Bůh obnoví, a poznají život bez konce, ve kterém nebudou hřích, nemoci ani utrpení. Podle slov apoštola Jana ten, „kdo však Syna odmítá, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv“ (J 3,36).
Kontrast mezi těmito dvěma cíli cesty je šokující a hluboký. Pro věřícího je tu neotřesitelná a stálá naděje – jistota, která dává smysl porušenému světu, kterým procházíme –, a vykoupení, které Bůh slíbil pro naše upadající fyzická těla. Bez této naděje je budoucnost hořká a krutá, mnohem horší, než jak si ji většina lidí představuje. Potřebujeme se ujistit, že jsme v plnosti přijali svou spásu skrze Ježíše Krista, a nikdy neztrácet odvahu povzbuzovat ostatní, aby udělali totéž.
2. Žijte svůj dnešní život pod zorným úhlem…
Autor: Dave Patty
Překlad: Ivana Kultová
David Craig Patty je misionář, zakladatel KAM a zakladatel a ředitel Josiah Venture – mezinárodní organizace pro práci s mládeží. Je členem CB Frýdlant n. O.
Zkrácená verze článku, který vyšel v listopadovém čísle Života víry. Tématu ztráty blízkého člověka se časopis věnuje i v dalších článcích. Přestože jako křesťané máme naději věčného života, před smrtí máme respekt a do jisté míry se jí bojíme. Proč? A v čem je tedy křesťanská naděje specifická? Jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka a jak nás Bible učí truchlení? Jak provázet umírající? Nad otázkami se zamýšlejí David Novák, Radka Bužgová, Mark Vroegop a s osobní zkušeností se sdílí Dita Frantíková.
Časopis přináší také rozhovor s Janem a Renee Pospíšilovými o mezikulturním manželství,
o vážném onemocnění dcery a její ztrátě a o tom, jak tato zkušenost ovlivnila jejich víru v zázraky a v Boží dobrotu.
V časopise dále najdete ohlédnutí za životem „Božího pašeráka“ Bratra Ondřeje, zamyšlení nad darem úžasu, do historie se vypravíte po stopách athénského oltáře neznámému Bohu, sondu do jiného světa nabídne článek o seriálu z židovského prostředí.
Nechybí ani příběhy čtenářů o modlitbách za lékařku nebo o pokusu o sebevraždu, kreslený vtip Pavla Bosmana, zprávy o dění u nás i ve světě či oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a zvukové podobě.
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
