Leckdo při četbě titulku možná zbystřil. Zejména asi ti, kteří očekávají, že by článek mohl přinést odpověď na otázku, která mnohé zajímá: Kdy už přijde? A opět je zklamu – na takto formulovanou otázku odpověď nepřinesu, protože ji neznám. Na druhé straně mám ale pochopení pro každého, kdo si ji klade. Zajímá nejen mnohé dnešní křesťany; zajímala i učedníky, kteří se setkali se vzkříšeným Pánem. „Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?“ (Sk 1,6). Že Pán Ježíš „království pro Izrael“ obnoví, o tom neměli žádných pochyb. Zajímala je ale otázka, kdy. V tomto čase, nebo později?
A Ježíš je svou odpovědí možná zklamal: „Nepřísluší vám poznat časy a doby, které Otec uložil ve své vlastní pravomoci“ (Sk 1,7).
Související – Dan Drápal / Ctnosti v základech
Někdo by mohl usoudit, že to nebylo docela fér. Vždyť Ježíš sám opakovaně mluvil o blízkosti Božího království!
Tedy… On s tím nezačal. Začal tím jeho předchůdce (dnes by se řeklo „předskokan“) Jan Křtitel. Ten kázal u Jordánu a obsah jeho kázání je shrnut do slov „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes“ (Mt 3,2; na vysvětlenou: Můžeme položit rovnítko mezi „království Nebes“ a „království Boží; Nebesa jsou opisem pro Boha, neboť Židé doby Ježíšovy i dob pozdějších se snažili slovo Bůh z úcty k němu nepsat a nevyslovovat.)
V Matoušovi 4,17 čteme – tentokrát už o Ježíšovi – tatáž slova: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes.“ Derek Prince o tom poznamenává, že Pán Ježíš tím stvrdil službu Jana Křtitele a vzdal mu tím hold – a navázal na jeho službu.
Pán Ježíš tedy říká, že království Boží je blízko. Jak bychom se mohli divit učedníkům, že je zajímalo, jak to s tím královstvím je, a když už se projeví ve své plnosti! Království Boží bylo tématem pro celý Izrael, a pro Ježíšovy učedníky snad ještě více než pro jiné.
V evangeliích jsou tři místa, která nám mají pomoci pochopit, jak to s tím Božím královstvím je.
První je Lukáš 11,20: „Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království.“ Toto slovo si můžeme dát do spojitosti s Janovým výrokem „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky Ďáblovy“ (1J 3,8). Kdykoli Ježíš vymítal démony nebo uzdravoval, mařil skutky Ďáblovy. Když se to dálo, přišlo už k lidem Boží království.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Druhé místo, které nám na mysli, nacházíme rovněž u Lukáše: Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází tak, abyste ho mohli pozorovat; ani neřeknou: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘. Neboť hle, Boží království je mezi vámi“ (Lk 17,20-21).
Mimochodem, zde máme vykladačský oříšek. Jak si máme vykládat tu předložku „mezi“? Prozradím všem neřečtinářům, že předložky jsou v řečtině ošemetná věc. Neexistuje nějaká sada řeckých a sada českých předložek, abychom si je mohli volně „překlopit“ z jednoho jazyka do druhého. Řecké entos, které překlady překládají „mezi“, můžeme chápat dvojím způsobem. Buď: Království Boží je ve vašem středu, nebo: Království Boží je ve vašem nitru. Ježíš to mohl myslet ještě jinak: Království je tam, kde je Král, tedy Ježíš. Je-li Ježíš mezi nimi, pak je mezi nimi Boží království.
Farizeové, jimž Ježíš takto odpověděl, byli asi zklamaní. A možná byli zklamaní i učedníci. A možná jsme zklamaní i my.
Třetí místo nacházíme u Jana, v rozhovoru Ježíše s Pilátem. Ježíš Pilátovi říká: „Mé království není z tohoto světa“ (Jan 18,36).
Jak to tedy je? Je království Boží blíže, než bylo v době, kdy kázal Jan Křtitel? Je blíže, než když kázal Pán Ježíš? Přijde vůbec?
Související – Dan Drápal / Jde do tuhého
Věřím, že přijde. Ježíš ovšem říká, že nám „nepřísluší znát časy a doby“. My máme představu lineárního času. Protože od dob Janových a Ježíšových uplynulo měřitelné množství vteřin, minut, hodin, dní, roků a staletí, tak přece musíme být blíže.
Jsou doby probuzení. Ježíš maří skutky Ďáblovy. Prst Boží je v akci. Lidé jsou vysvobozováni. Přiblížilo se království Boží.
Jako bych slyšel námitku, či jen starost srdce: „A to se pak zase vzdálilo?“
Nám se to tak jeví. Ale možná se nevzdálilo království. Možná jsme se vzdálili my.
Kéž bychom rozpoznali, když se přiblíží Boží království! Ať už jako jednotlivci, nebo jako sbor, nebo jako národ. Ježíš plakal nad Jeruzalémem, který nepoznal čas Božího navštívení.
Je-li Ježíš v našem středu, „mezi námi“, přiblížilo se k nám Boží království. Jednu věc vám prozradím: Záleží na naší touze.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 17. března 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
18 Komentáře
Realtoltek
No budu trošku troufalý ale v době kdy to Ježíš říkal tak také nevěděl kdy to přesně bude protože byl v ten moment synem člověka 🙂 a nebyl tak velký a všeznalý jako Svatý Duch mimo čas a prostor.
Honza Hučín
Všechny Ježíšovy výroky citované v článku byly proneseny až poté, co na Ježíše sestoupil Duch (Mt 3:16). Ježíš tedy mluvil z Ducha 😉
Realtoltek
Ha ha ha…Ježíš byl vždy Svatým duchem a to dávno před tím než vznikla země.
David Brož
Řekl bych, že vám uniká teologie „KENOSE“ (z řeckého κενωσις [kenósis] – „vyprázdnění se“, „sebezmaření“) – Fil. 2:7 – „sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“. Tedy Ježíš byl na počátku tím LOGOS, který stvořil svět (Jan 1:1-2) – existoval věčně (před stvořením časoprostoru) – ale svým vtělením se vzdal bytí v božské formě a přijal formu lidské bytosti – se všemi limity, které se k tomu váží. Stal se ale „novým Adamem“ – tedy nezatížený hříchem a s plným přístupem k Bohu Otci. Tím se lišil od ostatních. Zázraky, které konal nedělal z lidské podstaty a schopnosti (to nelze), ale mocí Otce. Stejně tak, co nadpřirozeně věděl – to mu zjevil Otec. A co Ježíši Otec nezjevil – to on (zde na Zemi, v lidské formě) nevěděl – „O tom dni a hodině nikdo neví, ani andělé nebes, ANI SYN, jenom sám Otec“ (Mat. 24:36 + Mk 13:32). Po vzkříšení a nanebevstoupení Ježíš přijal zpět plnost svého božství. Je tedy třeba uvědomit si rozdíl mezi Ježíšem – během jeho působení zde na Zemi a věčným Kristem, který je spolu s Otcem a Duchem jediným Bohem.
Olga Nedbalová
Moc dobře napsané, děkuji.
David Jan
Pěkný článek. Chtěl bych dodat, že svým vlastním chováním příchod Pána oddalujeme nebo naopak urychlujeme, jak o tom píše sv. Petr ve svém listě 2.P 3:12.
pavel v
Co to vlastně je ono království Nebes, neboli Boží království? Apoštol Pavel se o něm vyjádřil takto: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ Je to nesmírně příjemné „místo“, ale lépe by asi bylo říci příjemný stav duše, protože jako o místě o něm lze mluvit jen v přeneseném smyslu slova.
Domnívám se, že je důležité ujasnit si, zda království Boží může nastat (může člověk zažít) již zde, na zemi, nebo až po (biologické) smrti. Může člověk zažít v tomto životě takovou slast, která by alespoň připomínala Boží království? Existují různé smyslové slasti, avšak ty jsou velice pomíjivé. Slast království Božího musí být něco zcela jiného. Je to vědomí slávy, které člověka provází, když přinese nějakou oběť. Slovo sláva je zde nutné chápat jinak, než jak ho chápou různé celebrity. Je nutné ho chápat spíše jako úctyhodnost či smysluplnost. Ačkoliv přinášení oběti je spojeno s utrpením, hrdinové, kteří ho přinášejí, pociťují svou blízkost k Bohu, pociťují klid a mír, jak to vylíčil T. S. Eliot ve vánoční modlitbě, kterou přednáší jeho Thomas Becket ve hře Vražda v katedrále:
Zamysleme se však na chvíli nad smyslem slova „pokoj“. Nezdá se vám zvláštní, že andělé ohlásili příchod Pokoje, když svět je bez ustání postihován Válkou a strachem z ní? Nezdá se vám, že se hlasy andělů mýlily a že jsme byli jejich sliby zklamáni a podvedeni? Vzpomeňme si na to, jak náš Pán hovořil o pokoji. Řekl svým učedníkům: „Pokoj vám. Pokoj svůj vám dávám“. Chápal jej snad tak, jak si jej představujeme my: jako anglické království, jež neválčí se svými sousedy, jako mír mezi králem a šlechtou, jako pána domu, jenž v klidu počítá svůj poctivý výdělek a před krbem má čistě zameteno, na stole má nejlepší víno pro přátele a jeho žena zpívá dětem písničku? Muži, kteří se stali Jeho učedníky, nic podobného nepoznali: čekaly je daleké cesty, trmácení po souši i po moři, týrání, věznění, zklamání a nakonec i mučednická smrt. Co měl tedy Pán na mysli? Ptáte-li se takto, vzpomeňte, že také řekl: „Ne však tak, jak dává tento svět, vám dávám já.“ Dal tedy svým učedníkům pokoj, ale ne tak, jak tomu rozumí svět.
Olga Nedbalová
Pane Pavle, myslím, že nikdo z nás si nepředstavuje pokoj tak, jak ho popisujete (anglické království). Dle mého (laického) názoru pokoj spočívá především v Ježíši Kristu. Bez ohledu na vnější faktory. Paradoxně, někdo může pocítit pokoj i ve vězení (viz. nedávné svědectví zde na webu Oto Šipoše https://www.krestandnes.cz/oto-sipos-ve-vezeni-se-me-dotkl-jezis/). Pokoj, radost a milost cítili i tajní evangelíci v Holešově, když si radostně zpívali ve vězení, kde byli vězněni za svou víru v době protireformace (článek zde na webu o Kristianu Davidovi https://www.krestandnes.cz/kristian-david-podivne-jsou-cesty-bozi-cast-1/). Pokoj, který přináší Ježíš Kristus, závisí na stabilnějších věcech, než jsou jen věci hmotné. Proto ta zmínka, že je to jiný pokoj, než nám může dát tento svět. Kdo přetrvává v tomto pokoji, zvládne i nepřízeň světa (chudoba, smrt blízkých lidí, nemoc). Ví, že je s ním někdo, kdo ho dokáže vést, i když půjde tou nejtemnější tmou. A sbor, který dokáže mít Krista ve svém středu, je požehnáním jak pro ně samotné, tak i pro okolí.
Karel Krejčí
Ano, záleží na naší touze. Ale také je třeba umenšit se a uvědomit si, jak jsme nepatrní a zranitelní a ve všem odkázáni na Boha. A když začneme vše vnímat a porovnávat od té nejnižší úrovně, poznáváme, jak je o nás postaráno, jak žijeme pod Boží ochranou a máme k tomuto konkrétnímu životu vše, co právě potřebujeme. A pokud s tím nesouhlasíme, tak si přiznejme, jakým množstvím špíny a falše tohoto světa si necháváme znečistit svou mysl. Přiznejme si, do jaké míry se necháváme vytrhnout z Božího království různými sofistikovanými fígly, sotva zapneme počítač, co nás svádí od původního záměru a kolik drahocenného času si necháváme ukrást světskými „veledůležitými“ událostmi. Bojujeme sami se sebou, s naší tělesností a to je třeba si uvědomit.
Eva Hájková
Souhlasím s autorem, že záleží na naší touze. Ale neměli bychom si asi předem vytvářet žádné očekávání, žádnou konkrétní představu, po čem vlastně toužíme.
Eva Hájková
Kdybychom totiž něco očekávali, tak by se naše očekávání mohlo dostat do rozporu s očekáváními druhých lidí. A přece nebudeme někomu jinému nutit nějaké své touhy nebo svá očekávání.
Olga Nedbalová
Možná je myšlena touha po společenství s Ježíšem Kristem. Možná také člověk povědomě touží po návratu do ráje, ze kterého byl vytržen hříchem. Ale je pravda, že si musíme dát pozor, abychom nezačali toužit po nesprávných věcech – majetku, moci, slávě.
Eva Hájková
Ano. Mohlo by jít o touhu po společenství s Ježíšem Kristem. To by byl asi ten případ, kdy „entos“ překládáme jako uvnitř (Království je v našem nitru).
Když takto Ježíš mluvil k farizejům, znamenalo by to vlastně, že je i v jejich nitru (jenže oni do něj nevcházejí).
Konečný Fr.
Devadesátá léta byla obdobím euforie a budování. Až jsme se dobudovali do EU a dnes už je to zase jako za Husáka. Na veřejnosti přikyvuj, ale mysli si své – bezpečná strategie. Mráz přichází z Bílého domu a EU nás připravuje o svobodu, všude samé lži a podvody. Stav církve ve středověku byl špatný a situace vedla k tomu, že lidé očekávali konec světa, který nakonec nepřišel. Dnes už jsme poučenější a málokdo by věřil na nějaké datum konce světa. Tak špatně na tom zatím nejsme.
Slunce má dost energie a může zářit i za miliardu let, to si nedovedeme představit, jak by to asi vypadalo na zemi tak za takových 50 000 let. To ty učebnice historie by musely být pěkně obsáhlé. Slunce také jednou dohoří a tím by byl konec i s naší zemí.
David Brož
To je dost sekulární pohled na věc. Ale budiž. Nemyslím, že budoucnost lidstva spočívá v životnosti Slunce. Pokud by lidstvo opravdu bylo schopné nezničit se, ale rozvíjet se zmiňovaných 50.000 let – pak by úroveň vědy a techniky byla dnešnímu stavu podobně vzdálená jako úroveň neandrtálců a moderní civilizace. Pak bychom pravděpodobně byli schopni kolonizovat planetární systémy hvězd mladších než naše Slunce. A není vyloučeno, že bychom byli schopni energii ovládat do té míry, že bychom byli schopni dokonce tvořit umělá „slunce“ a planety.
Pokud vycházím z Bible – Bůh lidem vždy nabízí dvě cesty – cestu života a prosperity nebo cestu hříchu a smrti. Vzhledem k tomu, jakým směrem se lidstvo v posledních sto letech ubírá, se mi budoucnost příštích 50.000 let nezdá příliš pravděpodobná. Novozákonní proroctví také nemluví o tom, že to bude lepší a lepší, až lidé vybudují „nebe na Zemi“, ale spíš, že to půjde s mravy od deseti k pěti – až se naplní pohár Boží trpělivosti a přijde soud.
Otakar Vožeh
Mám zato, že hovořit o Božím království a jeho blízkosti nebo přítomnosti není možné bez toho, aby se zároveň nemluvilo o Církvi. Vztah Církve a Božího království se dotýká i poselství evangelia, a rozumět tomuto vztahu nám pomáhá rozumět vztahu mezi poselstvím evangelií a zbytku Nového zákona.
Eva Hájková
Našla jsem:
„Církev je tím nástrojem, jímž chce Kristus v tomto světě stále plněji uskutečňovat Boží království. Všichni, kdo se pokoušejí jednat podle Boží vůle, patří k tomuto Božímu království. I tehdy, když nejsou členy církve. A naopak lze být členem církve a stát mimo Boží království. Proto Augustinus říká: „Mnozí z těch, kteří jsou venku, jsou uvnitř; a mnozí z těch, kteří jsou uvnitř, jsou venku“.
Skutečnost, že se církev nepovažuje být identická s Božím královstvím, vyplývá už z toho, že se často modlí: „přijď tvé království“. Církev se cítí být ve službách Boží moci. Proto jí nikdy nesmí jít o ni samou. Je dočasná, a proto pomine, až bude naplněno Boží království. To se však stane až na konci věků.“
https://www.pastorace.cz/tematicke-texty/cirkev-kristus-ano-cirkev-ne-kgi
Eva Hájková
Včera jsem napsala báseň tak trochu v apokalyptickém tónu:
ČERNÉ SLUNCE
Den dohořel. Jak popel zhas.
Nastává konce věků čas.
A nad skalnaté pohoří
se černé slunce vynoří,
jež temným ohněm plápolá
jak černý démant blýskavý.
Ach běda! Kdo mu odolá?
Svým žárem srdce roztaví.