Hana Pinknerová: Zahrada jako louka

Ty pampelišky jsou fakt hrozný! Jak je mám dostat ze zahrádky? Pobíhala jsem se starým nožem po trávníku a pokoušela jsem se vyrýpnout větší část kořene. Plela jsem usilovně, ale marně. Vždycky někde nějaký trs zůstal a z něj se pampelišky rozmnožovaly jedna radost. Tedy spíš jedna zlost.

V druhé etapě snažení jsem aspoň otrhávala květy, aby se dál nevysemeňovaly. Ale taky marně. Když jsem po úporném snažení narovnala záda a otřela si pot z čela, zcela jistě na mne někde těsně před nosem mrkala žluťoučká zářivá kytka. Bylo to k vzteku. „Já se těch pampelišek snad v životě nezbavím,“ ulevila jsem svému vnitřnímu přetlaku nahlas. „Ale Hanko, proč by ses jich chtěla zbavovat?“ užasla nedaleko mne právě po trávníku tančící sousedovic Sofinka. „Vždyť jsou tak krásné! A já si jich chci co nejvíc natrhat, abych si mohla uvít věnečky a hrát si na vílu,“ vysvětlila mi své záměry. Posadila jsem se na lavičku a vylovila z košíku lahvičku studené vody. Tak na vílu… člověk se tady snaží, aby měl hezký trávníček, a ona by chtěla pampeliškové plantáže, aby si mohla hrát na vílu.

Seděla jsem ve stínu a popíjela studenou vodu. Konec konců, co jsem to tuhle četla v nějakém časopise o bydlení? Psali tam v článku o zahradách, že vzorné dokonalé trávníky už vyšly z módy. Největším hitem v oboru zahrad je nyní přirozený porost. Něco jako louka. Květiny, vysoká tráva, spousta barev, vůní, hmyzu… to je hit, tak také může zahrada vypadat. Tak co se budu marně snažit? Pořídím si módní divokou zahradu. Konec  trhání pampelišek! Nechám je žít. Hele, tady zrovna jedna dokvetla! Utrhla jsem si dokonalou bělavou kouli na dlouhém dutém stonku.

Jak je ten květ perfektně zkonstruován! Pozorně jsem si prohlížela pravidelné uložení jednotlivých semínek a jemnost ochmýřených padáčků. Z každého jednoho semínka by mohla být nová rostlina. Pocítila jsem silné pokušení fouknout. To ale přece nemůžu, vždyť bych si zaplevelila celou zahradu! Ale co, stejně jim nezabráním, aby se množily. A holčičky budou mít z čeho dělat věnečky. Nadechla jsem se a pořádně foukla do zralé běloučké pampelišky. Většina semínek se rozlétla po okolí, některá letěla s mírným větříkem asi i docela daleko a některá ještě zůstala. Odfoukla jsem je na druhý pokus.

Páni, kdo by to byl řekl, že foukat chmýří z pampelišky bude takové potěšení? Je to jako suchý bublifuk! Rozhlédla jsem se po dalším květu. Budu mít hezkou divokou zahradu. Úplně jako louku.

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

Autorka je spisovatelka. Foto: CC Search – ilustrační