Dalo se čekat, že Parabible Alexandra Fleka vyprovokuje celou řadu diskusí. Tyto diskuse nebudou na žádné straně bez emocí. Někteří jsou nadšeni publikovanými parafrázemi, jiní se kloní ke kritice a hledají nedostatky tohoto díla. Pokud bychom se nechali strhnout k dělení čtenářské obce na zastánce establishmentu a sympatizanty undergroundu, fronty by se zbytečně vyhranily a znemožnily rozhovor, který může být užitečný.
Zveřejněný článek Mojmíra Adámka „Proč Parabible není můj šálek kávy“ je příkladem kritického pohledu, který nevytváří šablony a nesnaží se knížku odsoudit a pošlapat. Řekl bych, že jeho článek je příkladem poctivé snahy se s Parabiblí teologicky vyrovnat. V řadě odstavců s Adámkem souhlasím a také mám námitky k vyjádřené parafrázi některých evangelijních příběhů. Jsem přesvědčen, že Ježíš evangelií nebyl chlápek, který zapadal do kontextu své doby a vyjadřoval se soudobým slangovým jazykem. Ježíš evangelií je postavou důsledně navazující na starozákonní linie a jdoucí cestou jejich uctivé interpretace a naplnění všeho toho, co bylo dáno a zjeveno Božím slovem.
Parabible není Bible, ale spíše pokus o soudobou intepretaci biblického textu. Je to pomocný nástroj pro dialog mezi křesťany a také pro úsilí přiblížit Krista dnešnímu člověku. Jistý problém je v názvu. Para znamená „vedle, spolu, při, skrze“, zatímco Flekova Parabible občas nejde „vedle“ nebo „spolu“ s biblickým textem, ale rozvíjí spíše svou cestu ilustrace. Některé překlady Bible se snaží o doslovnost, jiné o opatrný dynamický ekvivalent, a ještě jiné jsou přiznanými parafrázemi,tj. vyjádřením stejného obsahu jinými slovy. Např. překlad „Slovo na cestu“ je užitečnou parafrází. Parabible má však v názvu „Bible“ ale přitom nejde spolu s Biblí, není to ani jen parafráze, ale často velmi volná a užitečná ilustrace. Není třeba se pohoršovat a snažit se tento interpretační pokus smést ze stolu, pokud víme, že to není verze biblického textu. Jak správně píše Martin C. Putna, různé parabiblické interpretace se objevovaly od počátků křesťanství a braly na sebe formy katechezí, později hudebního zpracování, výtvarného umění a dalších vyjádření. Bible, na rozdíl od Koránu, má být překládána, diskutována, zkoumána a vykládána každým věřícím.
Vzpomínám si, jak před řadou let někteří křesťané zděšeně psali protestní vyjádření proti muzikálu Jesus Christ Superstar. Tento muzikál je také Parabiblí. Některé příběhy jsou tam výborně vyjádřeny a jiné zase zploštěny. Tento muzikál se mi přes zmíněné nedostatky vždy líbil syrovostí textu a kvalitním rockovým zpracováním. Velmi mě potěšilo, když jsem slyšel, že pro některé lidi byl muzikál o Ježíši Kristu jako superhvězdě prvním zvěstováním, které je vedlo dál, a někteří dokonce došli až ke konverzi. Náš prostor je otevřený pro nejrůznější interpretační pokusy. Každé křesťanské kázání je novým zápasem interpretovat, přiblížit a vyložit tu nejcennější a největší zvěst, kterou jsme přijali.
Jedna věc mě v těchto souvislostech přece jen zaměstnává. Známý filosof, spisovatel a odborník na mediální komunikaci, Marshall McLuhan lapidárně vyjádřil něco, na co se dnes dost pozapomíná: „Medium is the Message“ – to znamená, že komunikační nástroj (prostředek) je již sám o sobě poselstvím. Dobře to známe z praxe. Z úst některého člověk poselství rádi přijmeme a rozumíme mu, z úst jiného v nás stejné poselství vzbudí odpor a negativní emoce. V čem je rozdíl? Poselství je třeba předávat vhodně voleným médiem. Tím médiem může být odborný projev, karikatura, humor, vyprávění příběhu, osobní svědectví. Problémem je, že rozdílné nejsou jen nástroje komunikace, ale také nejrůznější příjemci. Sama Bible na to pamatuje tím, že nám předává dokonce čtyři verze evangelia, a ještě mnoho apoštolských spisů.
Pro mne, podobně jako pro Mojmíra Adámka, není Parabible nejvhodnějším médiem pro tlumočení Ježíšových příběhů. Ježíš z Nošovic mi tam také někdy připadá jako postava undergroundu či chlápek s rysy hipíka připomínajícího 60. a 70. léta. Jinde vnímám jistý příklon k demytologizaci evangelia a zdůraznění Ježíše jako sociálně citlivé osoby s jistým proticírkevním zaměřením. To ale neznamená, že pro někoho jiného toto zvolené médium nemůže být razantním průrazem k pochopení některých rovin nadčasového biblického příběhu. Vždyť se stále snažíme zasadit biblické příběhy do současnosti a tato snaha je legitimní. Je dobré nechat vedle sebe působit více interpretací, od lidí, kteří usilují o přesnost a teologickou vyváženost, až k těm radikálním a třeba i poněkud rozverným. Při každé interpretaci evangelia je třeba pamatovat na pravdivost a poctivost a nezapomínat na čistotu média, které je nositelem zvěsti. Při svém nedokonalém zvěstování se naštěstí můžeme spolehnout, že „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje“ (J 3,8).
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor je kazatel Církve bratrské a bývalý předseda Ekumenické rady církví v ČR Foto: CC Search – Parabible
9 Komentáře
Eva Hájková
Dá se říct, že to „zdůraznění Ježíše jako sociálně citlivé osoby“ je pro určitou část lidí celkem charakteristická.
Je za tím přestava: Proti mně by Ježíš přece nic nemohl mít, protože já jsem sociálně citlivá osoba“. A to další je vedlejší.
Konečný Fr.
Nyní máme ve městě starostu, který občas zpívá v amatérském provedení muzikálu JCS v roli Jidáše. Muzikál neznám detailně, ale myslím, že jde o kvalitní dílo, které je inspirováno evangelijním příběhem, aniž by jej nahrazovalo. Řekl bych, že je lepší než realistické filmy o Ježíšovi.
David Brož
Zatímco recenzi M. Adámka jsem se komentoval velmi kriticky, s vyváženým pohledem Pavla Černého se shoduji (tak dobře bych to nedokázal napsat). Takže mu tímto děkuji. Rovněž i mě při čtení Adámkovy recenze napadl příměr s muzikálem „Jesus Christ Superstar“ – kdysi jsem viděl jeho filmovou podobu. Tato roková opera byla po hudební i filmařské stránce pozoruhodná, ovšem z věroučného hlediska jsem s ní velmi nesouhlasil (ostatně autor libreta, Tim Rice, se nepokládal za věřícího křesťana). Ježíše jsem zde vnímal jako naivního idealistu, kterého semelou událostí (a vlastně krutý, mlčící Bůh). Nejsilnější postavu zde tvoří Jidáš (zneužitý nástroj). Přesto tento film vyvolal u řady lidí zájem o Ježíše, o kterém do té doby nepřemýšleli a inspiroval je k hledání víry. Podobně film „Evangelium podle Matouše“, režírované a interpretované marxistou a ateistou (a homosexuálem) Pasolinim, vyvolal rozporuplné reakce (ale nakonec byl Vatikánem zařazen mezi 45 nejlepších filmů). Setkal jsem se se svědectvím, že zhlédnutí tohoto filmu, bylo prvním krokem, který vedl k nalezení Krista.
Takže, můžeme s Parabiblí v lecčems nesouhlasit, ale jak píše v závěru P. Černý – Duch svatý si může použít i toto kontroverzní dílo.
Otakar Vožeh
Malcolm Muggeridge se ptá ve své publikaci nazvané „Čtvrté pokušení Kristovo“, jestli by Pán Ježíš býval použil k šíření evangelia televize, kdyby ji býval měl k dispozici. A velmi úspěšně argumentuje pro zápornou odpověď (nebudu rozvádět, přečtěte sami). Dnes bychom se ptali totéž s ohledem na jiné sdělovací prostředky, včetně sociálních sítí. A v tom je jeden z problémů, který mám s tou knihou. Transponovat biblický text, a především život Pána Ježíše, do jiného doby a země je nepochopení Božího záměru, aby nám poslal svého Syna ve zcela určité době, prostřednictvím zcela určitého národa, za zcela určitých okolností,atd, atd.
Bible je jenom jedna. Bible se studuje a vysvětluje, vykládá, s pomocí Božího Ducha, protože se jedná o Boží slovo. Tzv. „Parabible“ není ani Bible, ani Boží slovo. Většina kritiků – k nimž patřím – se shoduje v tom, že zkresluje postavu Božího Syna, Pána Ježíše Krista. To se nedá a nesmí přehlédnout. Ano, Bůh si může použít i kontroverzní knihy – ale k čemu asi ? Přirovnání k parodii „Jesus Christ Superstar“ sedí, z křesťanského pohledu se jednalo o stejně kontroverzní, až rouhavý počin.
V každém případě Mojmíru Adámkovi patří dík za jeho článek.
Jaroslav Rada
Myslím si, že do médií rozhodně s evangeliem vstupovat máme. Jeto příkaz samotného Ježíše:
Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte ze střech. Mat 10:27
Rovné střechy starověkých izraelských domů sloužily často jako veřejná media k hlásání nejnovějších zpráv.
Co lépe a viditelněji proniká na veřejnost včetně médií než Parabible? Je to vynikající a velmi účinný průrazník do veřejného prostoru. Evangelikální obec se nebyla schopná za třicet let lépe zviditelnit. Lidé o nás nic nevědí.
Jiří Aron
Článek je napsaný ve stylu „ani ryba, ani rak“.
Dobrá ukázka toho, jak i do církevního myšlení už vnikl postmoderní vztah k absolutní pravdě, kterou pro křesťana je Boží slovo a vtělený Bůh. Ty máš svoji pravdu, já mám svoji pravdu. A vůbec nezáleží na tom, že ty naše opačné „pravdy“ nejdou sladit dohromady.
V článku si může najít každý člověk svou vlastní „pravdu“ Na jednu stranu autor na několika místech souhlasí s recenzí M. Adámka, že „Parabible není nejvhodnějším médiem pro tlumočení Ježíšových příběhů“ a současně tvrdí, že „to ale neznamená, že pro někoho jiného toto zvolené médium nemůže být razantním průrazem k pochopení některých rovin nadčasového biblického příběhu“. Píše také , že Parabible je „pomocný nástroj pro dialog mezi křesťany a také pro úsilí přiblížit Krista dnešnímu člověku“ a že „je dobré nechat vedle sebe působit více interpretací“.
Pokud A. Flek ve své parafrázi uvádí v mnoha bodech nepravdivou zprávu o Ježíši Kristu, jak to může být pomocným nástrojem pro dialog mezi křesťany a pro přiblížení Krista dnešnímu člověku. K čemu je lidem dobrá nepravd, k čemu je pak sůl, která pozbude chuti?
Článek končí nadějnými slovy „Vítr vane, kam chce…“,na která se máme spolehnout při svém nedokonalém zvěstování. To bude pravděpodobně odkaz na Ducha svatého.
Duch svatý je ale Duchem pravdy. Jan 15:26-27: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.“
Miloš Machát
Dobře jste to napsal, pane Arone.
Eva Hájková
Já si také nemyslím, že každý má svou pravdu. Někdy mi připadá, že postmoderna je trest za to, že lidé se neuměli spolu domluvit a žít v míru. Ale nenamlouvejme si, že rozpory dřív neexistovaly. I v samotné církvi byly od samého začátku. Nedávno jsem četla knížku T. Petráčka Západ a jeho víra. Pak jsem o knížce napsala článek. Nechci říct, že je to recenze, potože recenze neumím psát. Neumím zkrátka knihu dobře a systematicky analyzovat, a tak prostě napíšu to, co mě po jejím přečtení napadne. Kdyby si to chtěl někdo přečíst, je to tady: http://denikreferendum.cz/clanek/29047-zamysleni-nad-minulosti-a-budoucnosti-krestanstvi
Na konci tam píšu, že tak, jak to je (tj. současné rozdělení církve na denominace), tak to nemůže zůstat.
Ano, je jen jedna pravda, ale lidé jsou různí, a proto Bůh ke každému mluví jinak. Podle toho, jak je ten který člověk schopen ho vnímat. A nikdo by si neměl myslet, že zná celou pravdu. Vždyť naše poznávání je jen částečné, napsal apoštol Pavel. Jednou bude to naše částečné a nedokonalé poznání překonáno a my uzříme tváří v tvář. Kdybychom poznali celou pravdu už dnes, patrně bychom to neunesli.
Jaroslav Rada
Může být Parabible naplněním proroctví Cindy Jakobs z Konvokace všech národů v Jeruzalémě v roce 2013?
Vyňato z tohoto proroctví:
”Podívejte se na Českou republiku! Chystám se, že tam zahájím velké Boží hnutí. To hnutí, které přijde, bude odvážné hnutí těch, kteří budou psát o pravdě a to bude přinášet lidem svobodu. Stejně tak, jako jsem pomazal Jana Husa, tak dám ještě jednou pomazání lidem z České republiky. A z toho bude zapáleno Německo. Chystám se zapálit Německo tak, že si to nebudete moci představit.“ (viz. YouTube)
Parabible určité parametry tohoto proroctví splňuje. Za prvé je to něco, co je viditelně pozorovatelné v České republice, za druhé se jedná o odvážné tvůrčí psaní kontroversní vůči zastaralému konzervativismu a za třetí opravdu přináší svobodu. Parabibli se také podařil husarský kousek průlomu do veřejného prostoru psanou formou tak jako doposud nikomu. Kéž by bylo více takových tvůrčích počinů, Parabible tu Evropu sama nezapálí, ale může být pilotním vzorkem a průbojníkem velkého Božího hnutí v České republice.
Řekl jsem si, že musím u nás v Liberci navštívit Paraturné osobně, abych zakusil autenticky duchovní atmosféru při čtení Parabible. Čekalo mne prostředí plné pohody, svobody a zaujaté soustředěnosti. Diskuse se s velkým zájmem účastnili i pracovníci Antikvariátu Fryč jako zaujatí znalci Písma. Kde jinde se něco takového děje? Když jsem odcházel domů, prožíval jsem výrazné nadpřirozené občerstvení a pocit svobody, který si většinou z církve neodnáším. Duch svatý tam podle mne rozhodně byl.