Slovo „evangelizace“ nemám ráda. Nejspíš proto, že si pod ním automaticky představím něco násilného, křečovitého a… extrovertního. Oslovování lidí na ulici, spolucestujících, kolegů v práci a přesvědčování je o něčem, co jim připadá jak z jiného světa a o co ani nemají zájem. Obdivuji ty, kdo to dokážou, ale já toho schopna nejsem. Znamená to, že nejsem dobrý křesťan, když všem na potkání nevyprávím, co jsem s Bohem zažila? Když je mi zatěžko dávat se do řeči s cizími lidmi? Už si to nemyslím. Jelikož Pán Bůh stvořil nejen extroverty, ale i introverty, existuje i „introvertní“ způsob sdílení evangelia.
Aby bylo jasno hned od začátku, „introvertní“ neznamená, že se stáhnu do ulity a nebudu nic dělat ani říkat. Neznamená to, že pro nás introverty neplatí Ježíšovo poslání „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky“. Každý člověk, ať má jakýkoli temperament a povahu, na sobě musí pracovat, musí něco překonávat. Stejně jako povídaví lidé někdy mají problém svůj jazyk krotit a neříct všechno, co jim slina na jazyk přinese, my málomluvní se zase musíme snažit ze své ulity vylézat a být sociálně aktivnější. Jen bude naše aktivita vypadat trochu jinak.
Naše představy o evangelizaci jsou mnohdy zkreslené. Urputně se snažíme dávat odpovědi na otázky, na které se nás ve skutečnosti nikdo neptá. Hodně mluvíme, a málo nasloucháme. Přitom máloco je tak nedostatkovým zbožím jako pozorné, aktivní naslouchání, opravdové porozumění a tiché sdílení bolesti a starostí. Nemusíme mít na všechno hned pohotově názor a odpověď. Ježíš lidem také nedával na jejich otázky vyčerpávající odpovědi, spíše je ponoukal dalšími (většinou provokativními) otázkami k přemýšlení a vlastnímu hledání odpovědí. I jeho podobenství byla pro posluchače tak trochu hádankami.
Říká se, že lidé zapomenou slova, ale nezapomenou, jak se v dané situaci cítili. Extrovertní sdílení evangelia je skvělé, je potřeba mluvit, zpívat a pořádat různé akce. Naše představy o evangelizaci by se však neměly smrsknout jenom na tohle. Teolog Eugene Peterson v jedné ze svých knih napsal: „Neptám se sám sebe, kolika lidem jsem tento týden řekl o Kristu, ale kolika lidem jsem tento týden v Kristu naslouchal.“
Můj manžel, extrovert, o mně říká, že umím skvěle naslouchat a v pravou chvíli vstoupit do jeho monologu a říct tu pravou věc. I díky němu jsem pochopila, že to, co celý život považuji za svůj hendikep, bych mohla rozvíjet a sloužit tím Bohu i lidem. Naslouchat, klást správné otázky ve správnou chvíli, odpovídat na to, na co se člověk skutečně ptá, je umění. A jelikož mám přirozený sklon spíše naslouchat než mluvit, měla bych se na tuto dovednost soustředit a dále se v ní zdokonalovat.
O Vánocích jsem se po několikaleté pauze viděla se svou středoškolskou spolužačkou. O křesťanství a křesťanských hodnotách jsme se spolu už dříve bavily, mezi školními lavicemi jsme tehdy společně prožívaly skoro každý den.
Vyprávěly jsme si o všech novinkách, povídala jsem o tom, jak jsem se seznámila se svým manželem, kde bydlíme, kde pracujeme… A kamarádka se se zájmem ptala. „Stále pracuješ pro ten časopis? Na facebooku jsem viděla něco o gayích. O co jde?“ Vyprávěla jsem jí o knize, na které jsem nedávno pracovala. Když jsme si povídaly o svatbě a stěhování, zničehonic padla otázka: „Nedávno jsem potkala holčinu, která je taky protestantka, ale nemá to nastavený tak, že sex by měl být až po svatbě. Jak je to možný?“
A tak jsme si mezi novinkami ze života mohly popovídat i o hlubších tématech. Měla jsem z rozhovoru radost, cítila jsem, že Pán Bůh odpověděl na mé modlitby a hovor se stáčel na důležitá témata. Největší radost jsem ovšem měla z toho, že plynul přirozeně a nenuceně. Byl to výsledek dlouhodobého budování vztahu a důvěry. Odpovídala jsem na to, co ji zajímalo, a občas „jen“ naslouchala jejím obavám a těžkostem. I tentokrát jsem si ověřila, že žít v souladu se svými hodnotami je důležitější než dobře argumentovat. Myslím si, že moje kamarádka dobře vnímá rozdíl mezi životem, který vedu já, a který vidí všude kolem.
Přesně v takových rozhovorech se introverti mohou uplatnit nejlépe: v malé skupince lidí, ideálně jen mezi čtyřma očima. Nemá smysl hrát si na někoho, kým nejsem, autenticky a upřímně to pak stejně nepůsobí. Pastor Adam S. McHugh v knize „Introverti v církvi“ píše: „Moje chápání evangelizace se dramaticky změnilo, když jsem přestal považovat za svůj úkol zavádět s druhými duchovní hovory, ale spíše reagovat na to, jakými způsoby už Bůh v lidech kolem mne působí. Introverty mnohem víc vysiluje něco iniciovat než reagovat. Když ale evangelizaci chápeme jako reagování na to, co Bůh už koná, můžeme v ní nacházet více radosti i energie.“
Nepodlehněme dojmu, že musíme sdílet evangelium podle nějaké šablony nebo podle toho, jak je to chápáno v našem společenství. Stejně jako je rozmanitý Bůh sám, je rozmanité i jeho tělo-církev. Evangelium může účinně sdílet úplný extrovert i úplný introvert i každý na škále mezi nimi. Každý máme své slabiny, ale i své přednosti. Učme se je využívat.
Autor: Lucie Vlasáková Foto: Pixabay – ilustrační
Zkrácená verze článku, který v plném znění vyšel v březnovém čísle časopisu Život víry (2019/3) v rámci tématu „Jak jim to říct“. Číslo dále nabízí rozhovor s ekvádorským kytarovým virtuosem Rodrigem Rodriguezem, který např. vypráví, jak hrál pro komunisty i pro buddhisty a hledal smysl života, a vysvětluje, proč bez možnosti sdílet s publikem evangelium odmítá hrát.
Také zde najdete aktuální zprávu o pronásledování křesťanů ve světě, vzpomínky čínské křesťanky žádající v ČR o azyl, reportáže, příběhy čtenářů, virtuální rozhovor s historickou osobností, knižní recenzi, zprávy, kreslený humor P. Bosmana a mnoho dalšího. Více na www.zivotviry.cz.
3 Komentáře
Eva Hájková
Diky především za tuto vaši větu:
„Introverty mnohem víc vysiluje něco iniciovat než reagovat. “
Stručné a pravdivé.
Renata
Úžasný článok…veľmi mi pomohol.To,čo považujeme za náš nedostatok je vlastne naša prednosť..načúvať iným,nemať hneď na všetko super odpoveď,niekedy aj pozorným počúvaním druhého mu môžeme pomôcť.
Jiří Kouba
Vždycky jsem na tom byl stejně … tak jsem začal naslouchat otázkám. Například dilema : „Dcerku učím, aby byla dobrá a nesobecká a poctivá, a zároveň vidím, že ve společnosti jako přírodě platí zákon silnějšího a tím pádem ji odsuzuji k tomu, aby neměla v životě úspěch“ … Už jenom jeho základní postřeh o charakteru dějin a společnosti je obdivuhodný, k němu nedospěli mnozí křesťané, pro které otázka dobra v dějinách je jen otázkou té správné světové strany, tam je přece to dobro .. jen používají inverzní kompasy, jedněm ukazuje bílá strana střelky na východ a druhým na západ. Takže on poznal, že srdce lidské je zlé od mladosti jeho, o Kristu již taky slyšel, ale když se dívá na nás věřící, nositele naděje, vidí zase spíš slabost a nerozhodnost. A co jiného může vidět, sekernickou odpověď na těžké životní otázky dávají jen extrémisté. Za sebe mnohdy musím říci: „Nevím“.
V jedné ze „sionských“ legend našeho města je i příběh člověka, který navštívil faráře s otázkou „Proč mi Bůh vzal dítě“, a slyšel „Nevím“, a posléze uvěřil. Mně se to zatím nestalo..
Církev s podobnými otázkami nepomůže, když tazatel má „bibličtější“ pohled než mnohdy povrchně uvažující společenství. Vlastně mi klade existenciální otázky, s nimiž ho nemám kam zavést, i když církví je u nás přemnoho.