Otevřený dopis syrských mnišek: Nazývat věci jejich jmény, to je počátek míru

Kdy utichnou zbraně? A kdy zmlkne tolik stranické žurnalistiky?
My, kdo v Sýrii žijeme, jsme opravdu unaveni, znechuceni z tohoto obecného pobouření, které se pozvedá jako hůl proti těm, kdo brání svůj život a svou zemi.

Vícekrát jsme v těchto měsících jely do Damašku; jely jsme tam poté, co bomby povstalců způsobily masakr v jedné škole, byly jsme tam také před pár dny, den poté, co tam dopadlo 90 raket – vystřelených z Gouthy – na vládní část města. Slyšely jsme příběhy dětí, strach z opuštění domova a z cesty do školy, děs z toho, že budou zase muset vidět své spolužáky vyletět do povětří, nebo že vyletí samy, děti, které nemohou v noci spát strachem, že raketa přiletí na jejich střechu. Strach, slzy, krev, smrt. Nejsou také tyto děti hodny naší pozornosti?

Proč veřejné mínění ani nemrklo, proč se nikdo nerozhořčil, proč se neozvaly humanitární apely nebo něco jiného kvůli těmto nevinným? A proč jen a pouze tehdy, když intervenuje syrská vláda, a vzbuzuje tím vděčnost syrských občanů, kteří se cítí být chráněni před tolika hrůzami (jak jsme viděly i jak nám bylo vyprávěno), se někdo rozhněvá nad krutostí války?

Samozřejmě, také když bombarduje syrská armáda, jsou tam ženy, děti, civilisté, zranění nebo mrtví. A my se také za ně modlíme. Nejen za civilisty. Modlíme se také za džihádisty, protože každý člověk, který se rozhodne pro zlo, je ztracený syn, je skrytým tajemstvím v Božím srdci. A právě Bohu je třeba nechat soud, Tomu, jenž nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil.

Ale to neznamená, že se věci nemají nazývat jejich pravými jmény. A není možné zaměňovat toho, kdo útočí, s tím, kdo se brání.

Reklama

V Damašku, právě z oblasti Gouthy, začaly útoky na civilisty žijící v části kontrolované vládou, a ne naopak. A je to sama Goutha, kde – je třeba to ještě připomínat? – civilisté, kteří nepodporovali džihádisty, byli dáváni do železných klecí: muži, ženy vystavené venku a používané jako lidské štíty. Goutha: okrsek, kde dnes civilisté, kteří chtějí utéct a utíkají do vládní části, když využívají poskytnutého příměří, jsou na mušce rebelských ostřelovačů. Proč tato slepota Západu? Jak je možné, že ti, kdo informují, dokonce i v církevní oblasti, jsou tak jednostranní?

Válka je špatná, ach ano, ano, jasně že špatná! Nechoďte to vyprávět Syřanům, kteří před sedmi lety viděli, jak je jim přinesena domů… Ale nelze se pohoršovat pro brutalitu války a mlčet o tom, kdo válku chtěl a chce ještě dnes, o vládách, které nahrnuly do Sýrie v posledních letech své stále mocnější zbraně, své tajné služby… Nemluvě o žoldácích nechávaných úmyslně vstupovat do Sýrie ze sousedních zemí (je třeba připomenout Západu, že mnozí z nich se později stali ISIS, alespoň o této zkratce totiž ví, co znamená).

Mlčí se o vládách, které na této válce vydělávaly a vydělávají. Stačí se podívat, jak skončily nejdůležitější syrské ropné vrty. Ale to je jen detail, ve hře je něco mnohem důležitějšího.

Válka je zlá. Ale ještě jsme nedospěli k cíli, kdy budou vlk s beránkem pobývat pospolu, a věřícímu je třeba připomenout, že církev neodsuzuje legitimní obranu; a třebaže si určitě nepřeje použití zbraní a válku, víra neodsuzuje ty, kdo brání svou vlast, svou rodinu nebo svůj život. Můžete si zvolit nenásilí, že pro ně i zemřete. Ale je to osobní volba, která dává v sázku jen vlastní život toho, kdo si je vybral, jistě to nelze chtít po celém národě, po celém lidu.

Žádný člověk, který má minimum pravdivé lidskosti, si nemůže přát válku. Ale říkat dnes Sýrii, syrské vládě, aby nebránila svůj národ, je proti vší spravedlnosti, je to příliš často jen způsob, jak usnadnit úlohu těm, kteří chtějí zemi drancovat, masakrovat její lid, jak se to dělo během těchto dlouhých let, kdy příměří sloužila převážně k tomu, aby znovu vyzbrojila povstalce, a humanitární koridory sloužily k tomu, aby mohly vstoupit nové zbraně a noví žoldáci. A jak můžeme zapomenout na to, k jakým zvěrstvům došlo v posledních letech v oblastech kontrolovaných džihádisty? Násilnosti, hromadné popravy, znásilnění… Popisy nám zanechali ti, kterým se podařilo uprchnout.

Reklama

V těchto týdnech jsme četly skutečně neuvěřitelný článek: množství slov, které mělo sdělit na konci jediné tvrzení, tj. že všechny východní církve jsou jen služky moci… Z prospěchářství… Nějaká ta krásná věta na efekt, jako je projev úcty biskupů a křesťanů syrskému tyranovi…, je to způsob, jak shodit ze stolu jakýkoliv apel syrské církve, když odhaluje druhou stranu mince, o které se nemluví.

Když odhlédneme od každé zbytečné obrany a polemiky, dáváme zde jednoduchou argumentaci vycházející z určité úvahy. A to jest, že Kristus – jenž dobře zná srdce člověka, a tudíž ví, že dobro a zlo přebývají vedle sebe v každém z nás – chce, aby jeho učedníci byli kvasem v těstě, to znamená přítomností, jež kousek po kousku, zevnitř, dává situaci růst a směřuje ji k pravdě a dobru. Podporuje ji tam, kde je to třeba, a mění ji tam, kde má být změněna. Odvážně, bez dvojakosti, ale zevnitř. Ježíš nevyslyšel syny hromu, když chtěli svolat oheň z nebe jako trest.

Samozřejmě, že korupce v syrské politice je (stejně jako ve všech zemích světa) a je hřích v církvi (stejně jako ve všech církvích, jak si tolikrát posteskl papež). Ale apelujeme na zdravý rozum všech, i nevěřících: jaká je reálná alternativa, kterou chce Západ pro Sýrii? Islámský stát, šaría? A to ve jménu svobody a demokracie syrského lidu? Nenechte se vysmát, nebo lépe, nenechte nás plakat…

Ale pokud si myslíte, že v žádném případě není nikdy dovoleno dělat kompromisy, pak v rámci důslednosti vám připomínáme, abychom daly jen jeden malý příklad, že byste bez kompromisů se silnými vládami nemohli vyrábět benzín, protože většina firem kupovala naftu za nízkou cenu od ISIS (tzv. Islámského státu), a to přes most Turecka. Takže když jedete pár kilometrů autem, děláte to také díky smrti někoho, komu byla tato nafta ukradena, a spotřebováváte naftu, jež měla vytápět dům některého dítěte v Sýrii.

Pokud opravdu chcete přinášet demokracii do světa, ujistěte se, že jste svobodní od tyranií na Západě, a starejte se o vlastní upřímnost, než se budete zasazovat o svobodu jiných.

V neposlední řadě, nelze nezmínit to, že by měl vzbudit alespoň nějaké podezření tento fakt. Když nějaký křesťan nebo muslim odsoudí zvěrstva způsobená džihádistickými skupinami, přejde se to mlčením a v médiích je o tom zmínka jen vzácně a jen okrajově, zatímco ten, kdo kritizuje syrskou vládu, dostane se na první strany velkých médií. Vzpomene si snad někdo na nějaký rozhovor nebo na nějaký vstup syrského biskupa v některých významných novinách Západu? Člověk může samozřejmě nesouhlasit, ale pravdivá informace předpokládá pohledy z více stran.

Ostatně ten, kdo mluví o zaujaté úctě syrské církve k prezidentu Asadovi jako o obhajobě krátkozrakých zájmů křesťanů, dokazuje, že nezná Sýrii, neboť v této zemi křesťané a muslimové spolu žijí. To jen tato válka v mnoha částech zranila jejich soužití, ale v oblastech zajištěných armádou (na rozdíl od oblastí, které kontrolují „jiní“), stále žijeme spolu. S hlubokými ranami, které je potřeba zašít, dnes bohužel i s velkou námahou odpouštět, ale pořád spolu. A dobro je dobro pro všechny: svědectvím o tom je množství charitních děl, pomoci, rozvoje, které dělají křesťané a muslimové společně.

Samozřejmě, to vše ví ten, kdo tady žije, i když uprostřed mnoha rozporů, ne ten, kdo píše u psacího stolu, s mnoha stereotypy protikladů mezi křesťany a muslimy.

„Osvoboď nás, Pane, od války… A osvoboď nás od zlého tisku…“ S veškerou úctou k novinářům, kteří se opravdu snaží pochopit situaci a informují nás pravdivě. Ale to určitě nebudou špatní oni z toho, co tu píšeme…

Sestry trapistky v Sýrii

Zdroj a foto: Vatikánský rozhlas překlad: Petr Beneš